Karel Čapek ... o kolonii Slatiny

Co napsal nejznámější český spisovatel Karel Čapek v roce 1925 o nouzové kolonii Slatiny?

Myslím, že to není oficiální jméno nové pražské čtvrti, jež zrovna roste nad vršovickým seřaďovacím nádražím a nad Edenem, avšak okolní lid razil jméno Rafandy patrně na znamení rodinných a sousedských poměrů v tomto zbrusu novém městečku, jež vybujelo tak říkajíc od zimy s rychlostí na naše stavební poměry zázračnou.
Nejprve je tam řada městských baráků, kde bydlí elita Rafandy. Jsou to nízké, dlouhé zděné šupny, každé domovní dveře vedou rovnou do jediné místnosti, jež je celým bytem, platí se za to prý 700 Kč činže ročně, a jde-li tudy člověk v neděli, slyší několik gramofonů, spoustu dětí a skřivany na modré obloze. Teprve přes ulici je vlastní, samodílná, moderní Rafanda.
Rafanda je dílo lidu, každý si staví sám svůj domek z materiálu, který se mu podaří sehnat: z beden, z latí, ze staré bouračky nebo z papíru. A protože celá tato čtvrť je teprve ve stadiu embrya, protože se tam o stošest zedničí, tesaří, bednaří, pokrývá, kamnaří a zahradničí na každém domečku, můžete okukovat způsob práce, dokonalost provedení, technické vymoženosti a lásku k věci. Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi, pak se staví buď rovnou na zemi nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže (ale nesmí to být moc silná paže), pobije se to prkny a je to, z jara to ještě moc nevadí, svítí-li slunce všemi spárami prken. Šťastný majitel sedí na střeše a pokrývá jí prkénky, domácí paní pověsí na okénko záclonu, a lidský pár bydlí za pár dní ve vlastním hnízdě. Jsou na Rafandě příbytky ještě jednodušší: koupí se starý komediantský vůz, sundají se mu kola nebo se prostě zahrabou do hlíny, a domov je hotov. Je tam jeden takový vozík, bůhví čemu sloužil, je něco přes metr široký a asi půldruhého metru dlouhý, nahlédni dveřmi a vidíš nějaké kufry a bedničky a ženu, která se strojí, v tomto domku bydlí pět lidí, ačkoliv si nedovedeš představit, jak bys je tam vedle sebe složil. To už starý železniční vagón je jinačí dům, polovina oken se zabední, na ventilační komínky se přiklopí staré plechovky a "je tam dost teplo". A je takový vůz drahý? "Je, muší za něj dát sedm set, ale zato se nemůže mezi prkny prostrčit ruka jako tamhle u těch!" praví pyšná obyvatelka, ukazujíc hlavou na své tesařící sousedy. "A copak až to ohodím," povídá děda obyvatel.
Ostatní domky jsou vlastní výtvor svých obyvatelů, některé jsou stlučeny ze starých beden, vrazí se do toho plechová roura sebraná na smetišti, seženou se staré dveře, a zbývá-li ještě nějaká díra, zalepí se papírem, je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal. Ale jsou jiné domky, na které se díváš s radostí v srdci, s jakou láskou a důmyslem jsou sroubeny. Je to jen z latí a prken, ale stěny jsou dvojité s vzduchovou isolací, standardní okna, přede dveřmi verandička, vnitřní stěny z cihel, dobrá podezdívka vystlaná škvárou, dobrý cihelný komín, až se to omítne nebo pobije dehtovanou lepenkou, bude to skutečný dům. Jeden starý pán si sám uplácává domek ze škvárového betonu, jiný rychle dělaný betonový dům už stojí, černý a pyšný mezi svými prkénkovými sousedy. Kdosi si zroubil dokonce jednopatrový barák, celý pokrytý dehtovanou lepenkou, jeden klempířský dělník si postavil dům se čtyřmi místnostmi, a nyní s rukama v kapsách se blaženě nadýmá na své příští zahrádce. Ve všech oknech záclonky, na stěnách obrázky, čisto a příjemně, kolem stolů s červeným ubrusem pijí lidé z květovaných hrnečků, neboť v neděli je na Rafandě den návštěv, hosté přicházejí pozávidět a poctít nové domovy. Zahrádky jsou jako dlaň, ale čisťounce připravené, aby nesly květiny a nějakou tu cibuli pro domácnost. Čtyři až pět tisíc prý stojí materiál na tyhle hezké domky, vlastní práce je zadarmo, říkají majitelé s jistou pýchou.
Je to tak trochu americké na pohled, tak asi rostly domky zlatokopů kolem nových dolů. Vidíte tu bystré, odhodlané, obratné lidi, kteří si vědí rady a dovedou si pomoci: muži, kteří si chutě hrají na zedníky, tesaře a techniky, hrdí na to, že to dovedou, ženy jež i prkenou boudu vystýlají čistotou a domácí libostí. Rafanda se nestará příliš o hygienu - jen lepší z domků mají na zahrádce záchodky, ale má svou čistotu. Nemá vodu, a jedinou studni na nádraží prý jim chtějí zavřít. Ale Rafanda neuhne, zřídila se sama a poroste dále na svazích Bohdalce. Dejte jim vodu a odveďte splašky, neboť roste tu kus budoucího města. Mnoho zdaru, muži se skutečnými kladivy v rukou a ženy, jež jste rozvěsily záclonky domova kde před týdny byl úhor!
Karel Čapek, 1925