Pankrácká sekyrárna

Před šedesáti lety zahynulo několik obyvatel ze Záběhlic, Michle, Kačerova a Chodova, kteří byli nepohodlní nacistickému režimu, v tak zvané „pankrácké sekyrárně“.
Spořilovské noviny chtějí tímto uctít jejich památku a seznámit čtenáře s hrůznými a těžko představitelnými posledními okamžiky odsouzených.

Upozornění: Následující článek, který přímo popisuje realitu tehdejší doby, byl zpracován na základě ověřených historických pramenů a podkladů archívu Vězeňské služby České republiky. Je autentickým svědectvím o krvavých exekucích, které se konaly na území dnešní Prahy 4.

„Sekyrárna“ - tato nechvalně proslulá místnost se nacházela (a dodnes stále nachází) na Pankráci, asi 2 km severozápadně od Spořilova, v areálu Vazební věznice. Toto vězeňské zařízení bylo vybudováno již v letech 1885 až 1889 v polích, jihovýchodně od centra Prahy, nedaleko starého kostela svatého Pankráce. V době německé okupace v letech 1939 - 1945 byla věznice využívána nacistickou okupační správou, která v ní zřídila vyšetřovací vazbu německé kriminální policie a gestapa. V přízemí levého podélného traktu budovy věznice vzniklo nechvalně pověstné oddělení II/A, ve kterém byli soustřeďováni odsouzení k trestu smrti. K jejich umístění bylo vyčleněno 20 samostatných cel označených čísly 32-52, z nichž čtyři cely sloužily pro hromadné ubytování a ostatní pro samovazbu. Ze tří cel (číslo 29, 30 a 31) byla na konci března 1943 vybudována tzv. sekyrárna, kterou tvořila zasedací místnost, popravčí místnost (kde byla nainstalována gilotina) a místnost rakvárny. Názvy sami napovídají, k jakému účelu byly jednotlivé místnosti používány. Všechny tyto prostory byly na konci března 1943 obloženy kachličkami v bílém, „nemocničním“ provedení. K založení sekyrárny přistoupili nacisté „z kapacitních důvodů“. V rámci věznice totiž existovalo také eskortní oddělení, které převáželo vězně k výslechům do německých věznic, koncentračních táborů, ale i k výkonu trestu smrti. Popravy se konaly na popravišti Zemského soudu v Drážďanech zpravidla do tří měsíců od odsouzení. Sekyrárna v Drážďanech, která byla sice nejblíže, ale již nepostačovala ke stínání stále narůstajícího počtu odsouzených a doprava do sekyráren v Berlíně, Vídni a Mnichově celý proces podle nacistů „prodražovala a zdržovala“. Proto nacistické ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o zřízení sekyrárny v Praze na Pankráci. Na jaře 1943, kdy bylo na Pankráci vytvořeno rozsáhlé vězeňské oddělení vyšetřovací vazby německého zemského soudu a právě v té době vznikla i „sekyrárna“. Poprava gilotinou byla podle nacistických funkcionářů, kteří o celé záležitosti rozhodovali, velmi rychlá, levná, naprosto spolehlivá a díky hluku, který ji provázel, dostatečně odstrašující.

V březnu 1943 přijel do Prahy Alois Weiss. Tento bývalý pomocný skladník z Mnichova a současně pomocník mnichovského kata Reichardta, byl po rozhodnutí o zřízení sekyrárny na Pankráci vybrán na „systematizované místo pražského kata“. Přímo v Praze si také našel své dva první pomocníky - české kolaboranty Roberta Týfu a Jana Křížka (ten si změnil jméno na Johann Kreuz). K nim přibyl zanedlouho třetí pomocník Alfred Engel z Holešovic. Tito lidé byli později vystřídáni konfidentem gestapa Antonínem Neradem z Braníka a Weissovým švagrem Otto Schweigerem ze Straubingu. Provoz pankrácké gilotiny byl zahájen dne 5. dubna 1943 – tedy o čtyři dny později, než bylo původně plánováno. V sekyrárně bylo ten den popraveno prvních pět odsouzených Čechů.
Jak již bylo zmíněno, pankrácké popraviště se skládalo ze tří místností…

1. Zasedací místnost

Každý den, kdy se na Pankráci popravovalo, měl svůj „zajetý řád“, který byl zaveden do těch nejmenších detailů. V 8:30 hodin, po časné snídani na „oddělení smrti“ v traktu II/A přijel státní zástupce a přečetl dozorcům jména lidí, kteří měli být ten den popraveni. Ty pak vrchní dozorce Karl Sauer nechal z cel předvést v poutech před státního zástupce, který jim přečetl ustálenou neměnnou a cynicky znějící formuli:

„Ve jménu Vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.“

Poté byli odsouzení odvedeni do přípravné cely, kde mohli ještě (ovšem s rukama vpředu spoutanýma) napsat svůj poslední dopis. Popravy byly vykonávány obvykle v úterý a čtvrtek po 16. hodině, a v té době byli odsouzení předváděni německými dozorci z oddělení II/A pankrácké věznice. V této místnosti se scházela pětičlenná nacistická komise, která dohlížela nad výkonem trestu smrti gilotinou. V komisi zasedal státní návladní nacistické justice, velitel pankrácké vyšetřovací věznice gestapa, funkcionář nacistické strany NSDAP, zapisovatel a lékař. Odsouzení byli předváděni pouze ve spodním prádle a s rukama spoutanýma dozadu. Ženy měly již v té době vlasy nad krkem vyčesány nebo ustřiženy. Po předvedení provedl státní návladní osobní identifikaci a oznámil každému odsouzenému, že bude vykonána poprava. Následně přečetl jméno, které odsouzený potvrdil svým „ano“. Poté se dostavil kat Alois Weiss se svými čtyřmi „pomocníky„ a odvedl ho do popravčí místnosti…

2. Popravčí místnost – „sekyrárna“

Gilotina byla v rámci popravčí místnosti oddělena od ostatních prostor jen černým závěsem. Bezprostředně po vynesení rozsudku byl odsouzený byl přiveden ke gilotině. Vedle stojící pomocník vzal odsouzeného za ruku, zakryl mu oči a položil ho břichem na dřevěnou lavici tak, aby jeho krk zapadal do výřezu pod břitem gilotiny a čelo se opíralo o kožený řemen. První z katových pomocníků držel rukama vězně, který měl byt popraven, aby se nepohnul, když byla spuštěna sekera, druhý stál u nohou nešťastníka. V poslední vteřině někteří odsouzení zvolali „Ať žije svobodné Československo“…. V té chvíli kat Weiss osobně spustil 60 kg těžkou sekyru, jejímž nárazem při dopadu se doslova otřásla celá budova. Jakmile byla hlava sťata, což trvalo pouze zlomek vteřiny, rozvázal jeden z katových přisluhovačů pouta na rukách popraveného a další dva dotáhli bezhlavé tělo do truhly, která již byla připravena po pravé straně gilotiny. Současně vzali hlavu z koše a přiložili do truhly k tělu. Po vykonané popravě bylo tělo odsouzeného zbaveno spodního prádla a přeneseno do vedlejší místnosti, do tzv. rakvárny. Krev ze sekery byla opláchnuta vodou, sekyra vyzdvižena a celý proces se opakoval... Za jeden den takto sehraná krvavá mašinérie popravila čtyři až šest odsouzených, mezi nimiž byli bohužel i obyvatelé Prahy 4, kteří byli zapojeni do odboje proti okupantům, nebo se jiným způsobem provinili proti protektorátním a říšským zákonům. Nejvíce poprav se v pankrácké sekyrárně konalo dne 4. srpna 1944. Ten den kat Alois Weiss připravil o život 29 lidí. Ze zápisů vyplývá, že jedna poprava, včetně „přípravy na další exekuci“ trvala nanejvýš tři minuty. Alois Weiss s německou důkladností zaznamenával do popravčí knihy jména svých obětí a přesný čas popravy. Katova kniha se zápisy o vykonaných popravách se dochovala a je mrazivým důkazem o německé důkladnosti. Za celé období jich bylo vykonáno celkem 1079 (z toho 155 žen). Popravčí kniha končí zápisem pěti poprav vykonaných dne 26. dubna 1945 po 16. hodině. Jistou „výkonnou“ úlohu zde měl i vládní rada. Měl u sebe seznam vězňů, a jakmile byla poprava vykonána, škrtl si jméno popraveného ze seznamu. Soudní lékař potom už jen „automaticky“ konstatoval rychlou smrt odsouzence…

3. Místnost „rakvárny“

Do této místnosti byla přenášena těla popravených a hvězdicovitým způsobem ukládána kolem kanálku uprostřed podlahy, aby mohla odtékat krev. Dodnes jsou na zemi v této místnosti patrné paprskovité stopy, které vznikly chemickou reakcí krve s povrchem dlaždic na podlaze. Potom byla těla ukládána do podlouhlých hrubě ohoblovaných beden. Určené nákladní auto, které bylo přistaveno vedle traktu II/A odvezlo kolem 17. hodiny truhly s mrtvými těly do strašnického krematoria, kde byly pod přímým dozorem příslušníků gestapa (aby je nikdo neprohlížel) v noci zpopelněny. Popel byl pak vysypán do vyhloubených jam hned vedle krematoria.

Gilotina na Pankráci měla svůj technický vzor ve francouzské gilotině, avšak její výrobce není znám. Na konci války z rozkazu vládního rady Sauerbrucha vězeňští dozorci sekeru rozebrali v noci mezi 30.dubnem a 1.květnem a její část (se samotnou sekyrou) byla hozena z Karlova mostu do Vltavy, neboť se blížilo osvobození Prahy a nacisté již houfně utíkali. V době, kdy naplno vypuklo Pražské postání, o kterém se můžete detailně dočíst i ve vynikající knize „spořilováka“ pana Adolfa Branalda (Převleky mého města), vyklidili nacisté pankráckou věznici a její řízení přešlo do české správy. V té době bylo vězněno v celách smrti ještě 55 odsouzených, které již nacisté nestačili popravit. Zjistilo se, že ve všech místnostech pankrácké sekyrárny byly nainstalovány nálože, jejichž odpálení mělo zahladit veškeré stopy po páchaném násilí. Z úředního protokolu vyplývá, že byly v místnosti sekyrárny nalezeny určité předměty, které se zde v současné době již nenacházejí. Šlo o dřevěná nosítka, nástroje k seřizování a opravám gilotiny, lahve od alkoholu a dezinfekčních prostředků a zakrvácené hadry. Kromě těchto předmětů se všechny místnosti sekyrárny dochovaly v autentické podobě až do dnešních dnů.

V popravčí místnosti se nachází též ocelová traverza s pohyblivými háky, které sloužily k popravám oběšením. Tento způsob exekuce se prováděl mimo dny určené k popravám gilotinou a zařízení obsluhovali příslušníci SS, nikoliv „Weissova skupina“. Přesné informace o počtu a složení oběšených osob se bohužel nedochovaly, existují pouze tvrzení, že tak byli popravováni němečtí vojenští zběhové a věznění Židé.

Památník Pankrác byl dokončen v letech 1994 až 1995 z prostředků Vězeňské služby ČR a je výsledkem spolupráce Kabinetu dokumentace a historie sekretariátu generálního ředitele Vězeňské služby ČR s bývalými politickými vězni a příslušnými vědeckými a kulturními institucemi. V současné době je památník využíván k pietním shromážděním pořádaným bývalými politickými vězni a v omezeném rozsahu je k dispozici i veřejnosti, zejména studentům středních a vysokých škol včetně studentů Policejní akademie.

Zdroj: Výpověď pomocníka pražského kata (zaznamenáno v letech 1945-1946) a archív Vězeňské služby ČR.