Rodina pana Geralda Spitznera, která je úzce spjata se Starým Spořilovem, zaslala Spořilovským novinám první z krátkých vzpomínek na Spořilov, kde tito, nyní vídeňáci, dlouhá léta žili. Věříme že i jejich další vzpomínky zaujmou naše čtenáře.
Text přinášíme ve znění tak, jak přišel do redakce. Jistě omluvíte prohřešky proti českému pravopisu, ale je třeba si uvědomit, že rodina pana Spitznera již mnoho let na Spořilově a v Čechách nebydlí... Proto je část je psána milou češtinou, části dokonce i německy.
Milý Sporilovaci !
Unser Tschechisch ist nur "Kleinkindsprache". Wir versuchen es und bitten uns zu korrigieren...
1. příběh - konec války
Privní vzpomínky na Sporilov jsou od malé Renátky (Renate Spitzner, rozená 28.5.1943 v Praze) od konce války v kvetnu 1945.
Celá rodina Borovcová sedí u stolu v kuchini na zapadni strany domu cp. 450/3 . Je konec války. Teta Zofie Borovcová na jednou stane a riká: "Pan Jezís nás volá do sklepa!" Zádné hlásení o nebezpecí nebilo, ale vsichni staly a sli do sklepa, také malá Renátka. Okamzite bilo sliset a citit velký ramus. Rucni granát explodoval v kuchini kde jsme sedeli. Celé léta byl videt stin diri od nemeckého rucního granátu. V pole kde bil pozdejc metro bili nemci schovaný, ktery nevedeli ze je konec valky.
Dort wo früher die Felder mit Getreide waren sind dann Barraken gebaut worden, in einer Barrake war dann auch Volksschulunterricht.
Die zweite Volksschulklasse hat die kleine Renátka in einer Barrake verbracht. Mit ihr zusammen Helena Senkova, die leider schon gestorben ist und Maruska Kubikova (dnes: Majerova).
Wir haben tausende Geschichten von Sporilov und das Herz ist dort geblieben.
Vorerst, die erste Geschichte zum Thema "60 Jahre Kriegsende".
Zdravime Sporilovaci
Vase stare Sporilovaci z Vídne
2. příběh - Pes a Kočka
Jak me bylo asi pet let jsem dostala knihu "Povídání o pejskovi a kocicce" od
Josefa Capka.
Babicka musela stále a stále opakovat celou knihu:
"To bylo tenkrát, kdyz pejsek a kocicka jeste spolu hospodarili..."
Stále a stále jsem o to premíslela, jak pes a kocka jsi dovedi rozumet.
Hodne me ta kniha pomohla v zivote v zakládání pomocni spolecnosti "Venite".
Malý prátel Jenda, o rok mladsí, prisel na navstevu a ja jsem mu hned nabidlá: "Ti
jses pes a já jsem kocicka".
Jenda zacal plakat:"Já nejsem pes, já jsem Jenícek!"
Jenda wohnt auch nicht mehr in Sporilov, aber in der Naehe von Prag.
Seine erste Tochter hat er nach mir "Renatka" genannt.
Die Basis, die in Sporilov gelegt wurde, hat uns ueber die Klippen des Lebens in
guter Freundschaft erhalten.
3. příběh - Tatínek a káva
V zimě 1942/43 hral tatínek v Rudolfinum houslový koncert.
Po koncertě ho vzaly němci sebou protože měl tak dobrý sluch.
Mamince poslali denně maly baliček kávy, kterou rozdělila nejen s rodinou
ale také se sousetkami, také s maminkou od Věry, která byla o rok mladši.
Ona měla ještě tatínka, já měla vůně kávy, která se vařila pro celý
Spořilov.
4.příběh - Věra má jenom jednoho tatínka
Věra byla často u nás, protože u nás byla stará babička vždicky doma.
Hraly jsme se skoro denně. Jednou byla nějaká hádka.
Věra řekla: "Ty nemáš tatínka, já mám tatínka!"
Přemišlela jsem, viděla čtyři bratři mamínky (Strejda Emil, Vilem, Pepi a
Pavel) a řekla:"Ty maš jednoho, já jích mám více!"
Pozdravyme
Rodina Spizernová-Borovcová
Další zajímavé vzpomínky a příběhy, které prožila rodina pana Spitznera na Spořilově přinesou Spořilovské noviny již brzy...