Slatiny - zapomenutá čtvrť severně od Spořilova

Autor: Marek Mahdal <mahdal(at)sporilov.info>, Téma: Zajímavosti, Zdroj: Týdeník Reflex, Tomáš Feřtek, Vydáno dne: 21. 05. 2005

Časopis Reflex přinesl nedávno zajímavý pohled z dnešních Slatin - čtvrti severně od Spořilova. Autorem článku, který vyšel pod názvem "Bohdalec" je redaktor pan Tomáš Feřtek. Jeho původní článek nebyl nijak upravován a přinášíme Vám ho v podobě v jaké byl uveřejněn v tomto kvalitním celospolečenském týdeníku. Autorovi děkujeme.

Asi málokteré místo v Praze je tak všeobecně známé, aniž by si toho byla veřejnost vědoma. Pravděpodobně každý zná film Obecná škola, ale jen málokdo ví, že se odehrává na úpatí vršovického kopce Bohdalec. Dodnes je to zapomenuté území, kus venkova na dohled od centra, jihoamerický slum uprostřed evropského velkoměsta. Ještě tu najdete poslední domy největší nouzové kolonie, která kdy stávala na území Prahy.

Podtečete spolu s obousměrnou řekou aut pod viaduktem, který odděluje Strašnice a Vršovice, dnes regulérní součást velkoměstského centra, od území, jež jsou považována za průmyslovou periférii. Šedivý koridor stoupající do kopce, motory túrující v zácpě. Vlevo za protihlukovou zdí zahlédnete střechy domků namačkaných těsně k sobě. Zaujmou už tím, že miniaturními rozměry připomínají Hobitín. Odbočíte a máte pocit, že jste jediným krokem vstoupili do jiného světa. Domy se zahrádkami velkými jak koberec. Sedmidomky, stojí tu na ceduli. V jarním odpoledni tu lidé postávají a hovoří. Projdete kolem nich, svezou se po vás pohledem: "Hledáte někoho?" "Ne, jen se rozhlížím." O kousek výš miniaturní parcely s přízemními roztodivnými stavbami, jaké vznikaly v pražských nouzových koloniích. Některé v oné minimální skromnosti našlechtěné, hned vedle polorozebrané auto napůl vystrčené z garáže, okolo harampádí, v okně místo záclony koberec.

"Vy někoho sháníte?" "Ne, děkuju." Když se vás zeptají počtvrté - ženská u plotu, chlap zpod rozmontovaného auta, kluk na kole -, znervózníte. Na co si to tu hrají? Na venkovskou idylu? Rozhodně to tady tak nevypadá. Mezi domky a zahrádky někdo vpáčil podlouhlé dílenské baráky. Je tu sice upravené dětské hřiště, ale taky hromady pneumatik, všudypřítomné poházené sedačky z aut a záchodové mísy. Neuchopitelný přechod mezi starosvětskou sousedskostí a kriminálním polosvětem ilegálních autodílen a bezdomoveckých skrýší. Bohdalec-Slatiny.

Útočiště na kraji ráje

Nouzové kolonie vznikaly na okraji Prahy hned po první světové válce. Do nové metropole se valily tisíce lidí hledajících práci a samozřejmě i bydlení. Nějakou dobu se úřady snažily ilegální stavby likvidovat, například se kontrolovalo, jestli v zahradních domcích někdo nepřespává, a mít komín bylo zakázáno, ale nakonec úřady rozumně ustoupily tlaku. Majitelé na zhruba dvou desítkách míst po Praze rozparcelovali bývalá pole na kousky, jež málokdy přesáhly sto čtverečních metrů, a pronajali je lidem, kteří pracovali ve fabrikách vznikajících v okolí. Ještě nějakou dobu se stavělo ilegálně, a kdo tu bydlel, nemohl se přihlásit k trvalému pobytu, ale i v tom časem úředníci povolili. Tak vznikly i kolonie Na Bohdalci a Na Slatinách. Ta druhá se lišila snad jen tím, že nešlo o bývalé pole, ale vždycky tu byl močál, který se podařilo zkultivovat až po mnoha letech. V roce 1924 tu postavili první domek s červenou smaltovanou cedulkou a nápisem Nouzová stavba Na Slatinách (Na Bohdalci) a číslem popisným. To umožňovalo trvale se přihlásit a stát se tak obyvatelem Prahy. Samozřejmě to byly domky bez kanalizace, vody a elektřiny, stavělo se z čehokoli, obzvlášť oblíbené byly bedničky od margarínu, které se zevnitř polepovaly novinami, aby netáhlo. Až časem, když se podařilo sehnat cihly někde na bouračce, majitelé domy obezdívali. Už za tři roky tu stálo tři sta podobných kapesních domků a oficiálně tu žilo přes pět set lidí. Ve skutečnosti ale v jednom domě žily běžně dvě rodiny, a ještě se půda za patnáct korun týdně na osobu pronajímala na přespání, takže lidí tu nejspíš žilo mnohonásobně víc. Z té změti domů, koz, drůbeže a dětí oddělené od "Velké" Prahy náspem železniční trati vzniklo samostatné městečko s obchody a hospodami. Ta nejslavnější se jmenovala U Bleptů a hrávalo se v ní prý i divadlo.

Tenhle zvláštní svět měl i svou elitu. Na samém kraji bohdalecké kolonie postavili někdy v roce 1928 několik řad patrových domků, jakousi miniaturu pozdějšího i tak malého Spořilova, který je odtud přes údolí. Ty jediné měly od počátku elektřinu, vodu a kanalizaci, byť vystačily s půdorysem osm krát čtyři metry a zahrádkou, na niž by se dneska stěží vešla škodovka. Ale ve zdejších podmínkách to byl nebývalý luxus, a kdo bydlel v Sedmidomkách, patřil k místní honoraci.

Vůbec to bylo zvláštní místo. Hned za tratí totiž vznikl na začátku dvacátých let obrovský zábavní park, kterému se říkalo Eden. Kolotoče, horské dráhy, dokonce koupaliště a spousta dalších atrakcí. Historické fotografie vás překvapí, protože proti tomuhle parku byl ten pozdější a známější u Stromovky docela skromný. Jenže se mu nedařilo, lidé sem chodili málo, prý i proto, že nouzové kolonie byly pár metrů odsud a neměly nejlepší pověst. Verbovali tu komunisté, a proto se jim říkalo rudý pás Prahy. Což se tehdy rozhodně nemyslelo jako pochvala. Ostatně ještě dnes tu zaslechnete, teď už s trochou pýchy, že tu žilo hned třináct odsouzených vrahů. Nákladně budovaný Eden zkrachoval ještě během dvacátých let, pak dlouho chátral, než byl zbourán a zbylo z něj jen jméno, zatímco svépomocně budovaný polosvět za tratí jen kvetl.

Obecná škola

Ale už v době rozkvětu začalo město z tohoto místa ukrajovat. Ze strany od železnice velké nebezpečí nehrozilo, ale z druhé strany se ve třicátých letech začalo stavět. Vznikla tu "elektrárna", tedy přesněji rozvodna, energetický dispečink Prahy. K tomu solidní patrové činžáky pro zaměstnance a přes ulici nízké pavilóny, kde byla škola. Jen prvních pět tříd, pak se chodilo do Vršovic. Nepřipomíná vám to něco? Jistě, Obecnou školu jsme už zmínili. V té rozvodně málem "zahynul" tatínek Svěrák, opravdu je odtud vidět na rozsvěcející se Prahu a v těch pavilónech práskal rákoskou učitel Hnízdo. Trať s mostem, ze kterého se dá skočit do nákladního vlaku, je taky na dosah. Ve skutečnosti je tu všechno blíž, než by se zdálo z filmu. Přes ulici nebo jen pár kroků.

Činžáky v Elektrárenské ulici a školní baráky ve filmu působí idylicky, ale vlastně to byla jedna z prvních ran uštědřených kolonii. Pozemky domkářům nepatřily, takže když město chtělo území zastavět, museli nouzoví obyvatelé ustoupit. Tak původně rozlehlá kolonie ubývala. Okrajována jako dort, měnila se postupně na průmyslovou periférii. Sklady, garáže trolejbusů, železniční dílny. Na samotném Bohdalci, kopci za silnicí, vyrostla noblesní vilová čtvrť. Ale ve svém bouřlivém rozvoji se tudy město přelilo, stavělo se hlavně na volných polích o kus dál. Za první republiky úřednický Spořilov a o něco "luxusnější" Zahradní Město, pak po válce na stejných místech přibývaly činžáky a později paneláky. Vyřešit, co s tou spletí domků a zahrádek, které tu zbyly jako vesnický ostrov uprostřed města, bylo příliš komplikované. Tak se tím dlouhá desetiletí raději nikdo nezabýval.

Provizorium na věky

"Já jsem se narodil tady v tom domku naproti. Původně byl dřevěnej, až pak ho dědeček s babičkou obezdili," vysvětluje pan Josef Procházka, stojí u vrat docela standardního rodinného domu a ukazuje po okolí. "Tamhle byl řezník, tady za rohem dva krámy a taky hospoda. No a těch domů tu samozřejmě bylo mnohem víc, jeden vedle druhýho. Ale v sedmdesátých letech ty lidi dostali byty, museli zbourat komín, aby tu nemohli bydlet. Jenže oni si to stejně většinou opravili a měli to tu jako zahrádku."

Pan Procházka tu žije od narození, tedy víc než šedesát let. Jeho dědeček se sem přistěhoval, když mu bylo osm. Rodina tu prožila celý život. Na to, že mělo jít jen o provizórium, slušný výkon. O tom, že od počátku město nechtělo prozatímní domy povolit, už byla řeč, ale i nájemní smlouvy naznačovaly, že jde o velmi dočasnou záležitost. Ve smlouvě bylo napsáno, že roční nájem za pozemek je dvacet korun (pořád majitel vydělal víc, než kdyby tu bylo pole), smlouva se uzavírá na dva roky, a pokud město smlouvu vypoví, musí majitel do osmi dnů (!) dům zbourat a odstranit veškerý materiál. Občas na to došlo, ale většina domků přežila několik desetiletí, i když každý režim tvrdil, že to je nedůstojné bydlení, a snažil se kolonie zlikvidovat. Tak ostatně zanikly podobné kolonie, například Krejcárek na Žižkově nebo Malvazinky v páté městské čtvrti. Ale kolonie v okolí Bohdalce se ukázaly mnohem odolnější. Z některých parcel jsou dnes zahrádky, mnozí ale přenechali nový byt dětem a nenápadně se vrátili do své vesnice schované v zeleném údolí mezi dálnicí a železniční tratí, kde sedíte mezi slepicemi a na jedné i druhé straně vidíte věžáky.

Mnoho lidí tu dnes bydlí načerno, prostě si opravili opuštěný dům nebo se jim jako panu Procházkovi podařilo ve zmatku na začátku devadesátých let vyřídit stavební povolení, rozšířit kapesní domek na slušný dům se zahradou a tak ho fakticky legalizovat. Není nic trvalejšího než provizórium, říká zkušenost. Samozřejmě, mnoho domů ubylo, není to právě vlídné prostředí, cosi mezi pralesem, mokřadem a skládkou, sousedé někdy trochu podezřelí, ale na centrum města docela pohodlné zelené závětří.

Budoucnost rozumu a hygieny

O tom, že by v těchto místech měla za pár let stát nová, moderní čtvrť, široké bulváry, bydlení pro třicet tisíc lidí, se mluví už několik let. Magistrát připravuje velkolepou rozvojovou studii, která předpokládá zrušení některých tratí i sousedního seřaďovacího nádraží a propojení s nynějším centrem města. Starosta Prahy 10, kam Bohdalec a Slatiny dnes patří, o téhle čtvrti mluví jako o hotové věci, ale pokud se ptáte podrobněji, zjistíte, že tak jisté to zase není. Majetkové poměry jsou tu složité, není jasné, jak do rezidenční čtvrti začlenit třeba právě "elektrárnu" a nové fabriky, které tu vyrostly. Těsné sousedství Jižní spojky, dálničního tahu Prahou, také není pro nóbl bydlení právě ideální. Když se na to zeptáte některého ze zdejších zahrádkářů, starostlivě pokýve hlavou a řekne, že už o tom slyšel, ale to se určitě nebude týkat jeho, to bude někde tam, a ukáže směrem do nejbližšího rákosí. Pan Procházka míní, že tím už strašili komunisti a nikdy k ničemu nedošlo, a obyvatelé Sedmidomků, kteří na svou obranu založili i občanské sdružení, pragmaticky soudí, že podle dnešních zákonů neexistují páky, které by je odtud mohly dostat. Kdo by čekal tolik patriotismu v tak zvláštním dolíku.

Ale svoji logiku to má. Praha bývala město půvabné právě svými perifériemi. Jejich poezií, neuchopitelností a živočišnou iracionalitou. Už není Krejcárek, Židovské pece, Rudá Čína ... Většina těchhle míst zmizela, nahrazena rozumem a hygienou. Slatiny s Bohdalcem přežívají jako jedny z posledních. Chcete-li pochopit smysl místa, kde se pocit výjimečné svobody mísí s hromadami odpadků a cihel, stačí podtéct s řekou automobilů vršovický viadukt a v půli kopce odbočit první uličkou vlevo. Stačí jeden krok.