Spořilovská procházka dne 31.srpna 1845

Autor: Marek Mahdal <mahdal(at)sporilov.info>, Téma: Zajímavosti, Zdroj: Vzpomínky na spořilovskou minulost, Vydáno dne: 31. 08. 2005

Záběhlické pláně se zelenou dolinou tekoucích vod potoka Botiče. Toť kouzelné místo nedlouho cesty od samotných bran pražských. Na pláně, tam chodím každý den se stádem ovcí a se psem ovčáckým Azorem. Ovcí, máme jich v hospodářství na tři tucty, každý den spásají otepi zelené trávy. Jednu neděli po bohoslužbě jsem se vypravil na procházku okolními místy naší dolnoroztylské osady...

Dvůr v Dolních Roztylech, kde má rodina žije od patnáctého věku, což je zapsáno též v kronice a farní matrice Vršovické, je na poměry místní, rozsáhlé to hospodářství. Stodola, chalupa, dvě studny, a to jen nedaleko královského hlavního města pražského. Louky bohaté na trávu pro spásání vhodnou se táhnou od našeho stavení široko za obzory - na Chodovou a až k Hostivařům. Stejně tak jako pole se zeminou úrodnou, nejlepší mezi poli v celé monarchii.

Mléko našich ovcí prodáváme pocestným, směřujícím hledat své štěstí do Prahy - města stotisícového. Chutná jim a navíc ho prodáváme jen za několik krejcarů po mázu. Nejlaciněji v celém širém kraji Říčanském I sýr máme chutnější než nahoře na dvoře Ovčíně v Roztylech Horních, tam pod velkým lesem kunratickým.

Na nedělní mši chodíme s celou desetičlennou rodinou a s lidmi ze sousedství Michelského do kostela k rybníku záběhlickému, cesta je po deštích bahnitá, zejména tam dole u rybníka. Boty máme vždy špinavé a než-li nás pan farář vpustí do lavic svatostánku, čistíme venku botky naše děravé, používaje k tomu cáry hadrů ze starých povozů.

Na Hamr, jak se rybníku říká, chodím tajně na ryby, mají tu výborné úhoře, ale je to panský rybník, tak zde chodím po setmění na udičku. Návnadu mám vždy schovanou ve dřevěné truhle za kapličkou u stavidla. Dvakrát do týdne tak máme na statku na přilepšenou dobré rybí maso. Jednou mne porybný Kejř nachytal a hrozil, že mne udá na farnosti v Práčích. Své hříchy však očistím ve zpovědnici při bohoslužbě nedělní.

Po bohoslužbě jsme šli s dětma kolem rybníka. Děti házeli žabky na hladinu. Je konec léta a brambory na oběd doma máme uloženy v naší stodole ve velké dřevěné truhle, pamatující císaře Leopolda, ale ty už jsou scvrklé. Trocha brambor, které jsou uloženy v chladu sklepa na břehu rybníka nám dala paní z fary, co drží klíče od zdejších chladných místností žalář připomínajících. Dal jsem jí 80 krejcarů na přilepšenou. Děti si povídali se svými kamarády z Chaloupek v Záběhlicích a už se těšili na zimní radovánky na rybníce, kde uprostřed společně vždy postaví velkého sněhuláka - a místní mu pak posměšně říkají starý Metternich. Někdy rybník zamrzne už na začátku listopadu.

Pak jsem šel proti proudu Botiče. V jeho tišinách a tůních plula hejna pstruhů. Viděl jsem i červené potoční raky. Do režného vaku jsem nachytal na desatero pstruhů.

U Práčí jsem šel mezi lípami pěšinou tam nahoru do polí, tam co my říkáme "Na Košíku". V dálce pode mnou jsem viděl naše Dolní Roztyly. Po poli směrem k lesu běželo v parném odpoledni stádo jelenů tam směrem na Chodov, kam musím v pondělí na robotu na panské pole. Kéž by byla jednou robota zrušena.

Jak jsme jen všichni vděčni za tyto naše louky a pole s remízky, jak nám jen závidí vršovičtí, nuselští a jiní, jejichž pole se před lety proměnila v továrny a dílny či byla zastavěna domy ryze městskými.

Po návratu k našemu stavení jsem si všimnul uvolněných šindelů na střeše. Musím je opravit zítra po robotě. Zima se blíží a dřeva z lesa u Kunratic je letos málo. Panští hajní slídili v lese jako ostříži.

Nějaký pocestný, který se u nás zastavil nám tu nechal přečtený časopis "Kwěty České". Rozhodl jsem se napsat do redakce svojí vzpomínku a už za měsíc přišel posel a přinesl mi 2 zlaté a 30 krejcarů navrch za můj článek, který jsem nazval "Záběhlice-úrodná to víska přípražská". Vydali ho v Kwětech v září 1845.

Záběhlice jistě zůstanou navždy vesnicí v prostředí oku lahodícím, tam kde louky přecházejí v pole a lesy a kde přesto do města pražského budeme jezdit jen 2 hodiny povozem koňským. Nechť louky naše ať se zelenají i za 100 let.