Spořilovská procházka dne 30.června 2038

Radiobudík začal neúprosně zvonit už pět minut před devátou. Tak brzo hernajs! Probudil jsem se do hezkého červnového dne na Spořilově. Dálkovým ovládáním jsem otevřel okno a venku bylo vcelku příjemně, těsně pod 42 stupňů Celsia. Ještě že ale funguje ta klimatizace, pomyslel jsem si a hbitě okno zase zavřel. Na domech po celém Spořilově jsou dnes vidět hned vedle balkonů stovky “krabic“ s klimatizací. Nová trafostanice nadnárodní energetické společnosti PRE Czech na okraji Třešňovky v létě téměř nestíhá a hučí do rozpálených ulic. Kdo si klimatizaci do svého bytu během posledních dvaceti let nepořídil, ten se snad musí dnes upéct. Venku bylo to pondělní ráno absolutní ticho. Aby taky ne, když všechny rychlostní silnice kolem Spořilova byly před lety zastřešeny, takže už je tu klid jako na šumavském Boubíně a při pohledu z letadla to vypadá, jako kdyby se kolem této čtvrti plazili obrovští píseční červi...

Na půlkulaté střeše nad dálnicí je v provozu pěkná cyklostezka a oddělená část slouží i in-line bruslařům. Dobrá rozcvička, na zdravém vzduchu je jedno kolečko kolem starého Spořilova nad dálnicí, tři kilometry aktivního pohybu. Vřele doporučuji. Už deset let ráno co ráno takto rozhýbávám stařecké klouby. Každých sto metrů můžete z této „dálniční tubusové střechy“ slézt a jít na snídani. Pravda, čtyři spořilovské fastfoody KFC, pět Mac Donaldů, dva Burger Kingy a dvě čínské Mac Mao-Ce-Tung restaurace jsou na naší malou čtvrť trochu moc, ale za poslední léta jsme si již zvykli. Situace není jinde jiná. Podle posledních průzkumů se 92 % obyvatel ČR stravuje ve fastfoodech. Čtyři zbývající původní spořilovské restaurace – Eureka, První Pivní Tramway, U Břízy a Branická restaurace se ale naštěstí drží a jsou stále plné. Tak jsem si dal snídani U Břízy, kam už nějaký ten rok chodím na pivo. Spořilovské sýrové toasty se šunkou a pravými olivami z Třešňovky byly velmi dobré. Prolistoval jsem populárními novinami SFV-news (Stará Fronta Včera), abych byl v obraze. Titulky novin jsem prolétl opravdu svižně: "Nepokoje na ukrajinsko-čínských hranicích", "Letiště Praha-Ruzyně odbavilo loni na 50 milionů lidí", "NASA má problémy s financováním své základny na Marsu"... Na stojánku v každé zdejší hospodě je už přes čtvrt století ráno co ráno vždy několik čerstvých výtisků Spořilovských novin, samozřejmě zdarma. Platební karta EuroAfroVisa vyrovnala účet a já se na kolečkových bruslích vydal na další cestu kolem Spořilova.

Oranžová, Fialová, Zelená, Tyrkysová a další – to všechno jsou barvy fasád téměř stoletých domů spořilovského sídliště, které jsem cestou na bruslích míjel. Za posledních třicet let dostal každý dům jinou barvu. Když se ta variabilita někomu líbí, proč ne. Já jsem asi trochu konzervativnější. Doba uniformních sídlišť už skončila začátkem tohoto století. Kousek za bývalým Penny Marketem, nyní ShanghaiStore, tam co kdysi dávno bývala zahrádkářská kolonie, vyrostlo na lukrativních pozemcích doslova na zelené louce pravé "spořilovské city". Čtyři padesátipatrové mrakodrapy ve tvaru písmena "S", které tvoří velké náměstí jsou prostě nepřehlédnutelné. Sídla tu mají velké nadnárodní společnosti: Tesla Hloubětín, Budvar a Rumunský Telecom.

Doprava na Spořilově se za poslední léta značně zlepšila. V Zakryté ulici je vytížená stanice městské rychlodráhy a kolem ulice Na Chodovci a dále kolem Choceradské jezdí už deset let tramvaj z Vozovny Chodovec, kterou koupěchtiví lidé jezdí na nákupy do velkého Centra Chodov, nebo až na konečnou do Shopping Parku v Praze 26 – Průhonicích. V místech současné jaderné výtopny v Michli, tam kde kdysi stávala plynárna, než tento přírodní zdroj došel, byl na rohu ulic oblíbený supermarket všech spořilováků. Před lety ho ale zavřeli, poté co se zjistilo, že tam prodávají psí maso z kafilérie.

Když jsem přišel domů a sundaval si brusle, vzpomněl jsem si se slzou v oku na dobu před třemi desítkami let, kdy ještě v zimě zamrzal rybník Hamrák, a my tam chodili bruslit. Šel jsem se k němu z nostalgie podívat. Před dvěma lety ho konečně po sedmdesáti letech vybagrovali, takže má místy i pětimetrovou hloubku. A nasadili do jeho vod na pětset afrických okounů.

Na břehu u centra Hamrsport, na jehož dřevěné konstrukci se již řádně podepsal zub času, bylo nedávno přivezeno několik desítek tun krásného písku až z Malediv, takže má Spořilov po více jak sto letech konečně své přírodní koupaliště. Bylo přeplněné, neboť už bylo těsně pod 50 stupňů ve stínu. Ostrůvek uprostřed rybníka byl ale oproti pláži úplně prázdný. Před několika lety byl vyhlášen přírodní památkou prvního stupně, jelikož se zjistilo, že zde byl kdysi vysazen zvláštní neznámý druh pyramidálního dubu, který nikde jinde na světě neroste. Je zde přísný zákaz vstupu, pod pokutou 10.000,- EUR. Na mohutných větvích dvou vrb sedí celý den kachny a exoticky zbarvené ptactvo. Zdejší kolonie žab se ale přestěhovala do skandinávských jezer, neboť voda o teplotě 30 stupňů už není pro ně ideální, takže dnes je Hamrák tichý rybník. Domů jsem se vracel kolem Hutí. Břehy Hamráku jsou udržovány v úzkostlivé čistotě a do okolí září novotou i krásně opravené Hamerské odpočívadlo. Na chvilku jsem si zde sednul a koukal na staré domy bytového komplexu Hamr. Je škoda, že po těch letech je omítka domů značně opadaná. Asi na tom nese vinu dávno zapomenutý náhon, který vede úzkou štolou pod domy a „pouští“ tak na omítku vlhkost.

Od ulice Podle Náhonu směrem k potoku Botiči a na druhou stranu až k Jižní spojce, tam co kdysi byly montované tesko domky Chirany, je nyní krásné golfové hřiště – "Golf Club Spořilov". Několikrát jsem si vyzkoušel odpal míčku, kterých je tu na zkušební louce mnoho, ale když jsem ulyšel řinkot okenního skla, raději jsem se tiše vzdálil.

Měl jsem žízeň. Zastavil jsem se tedy na jedno pivo v První Pivní Tramwayi, která už sice neleží na konečné, ale která je stejně dobrou originální hospodou jako před mnoha a mnoha lety. Pivko Gamrinus 17-tka, přišlo k chuti, zvláště v tomto parném dni. Při usrkávání pěny jsem si vzpomněl, jak jsme sem kdysi chodili na pivo za 18,- tehdy ještě českých korun. Dnes jsem zaplatil 7,50,- EUR a pokračoval v mé procházce Spořilovem. Přešel jsem tubus nad Spořilovskou spojkou, a zašel do banky na Roztylském náměstí. Taky tady mám, jako každý z mých sousedů na Spořilově v místní pobočce „Bank of China“ svůj běžný i úvěrový účet.

Kolem obnoveného pomníku hrdinů od Zborova, který připomíná přes sto let starou bitvu, jsem nakouknul do kostela Svaté Aněžky České. Zrovna tu probíhala bohoslužba za nedávno zvolenou papežku Johannu Pavlínu první. Církev se konečně reformuje. Když jsem pak procházel Starým Spořilovem, obdivoval jsem nové architektonické zásahy do jeho původní tváře. Některé stoleté domky byly vkusně opraveny ve stylu 30.let minulého století, některé měly přistaveno i 5 hypermoderních poschodí. V poliklinice v Božkovské ulici jsem se pak zastavil pro několik léků, zaplatil něco málo přes 500,- EUR a šel na oběd. Cestou jsem stále přemýšlel nad slovy doktorky, která mi řekla, ať to na té blížící se oslavě mých šedesátin moc nepřeháním s alkoholem. Došel jsem do hospody.

Vedle zrušené knihovny, která uzavřela vzhledem k nedostatku čtenářů své dveře již před deseti lety, se již téměř 60 let nachází Branická restaurace, kde pravidelně hraje i živá hudba. I dnes tu hrála. Toto pondělní poledne zde hrál jakýsi tříčlenný folk-country band „DeCZeen“ neznámého staršího fousatého zpěváka Sámera Issy, který mi připomínal zpěváka ZZ Top. Lachtaní řízek se severokorejskými bramborami jsem tak ani nedojedl. Jel jsem raději domů, kde mne čekala redakční práce…

Cestou jsem si ale vzpomněl, že lednice doma je poněkud prázdná a manželka vzhledem ke své pracovní vytíženosti (ženy v ČR jsou hlavními živitelkami rodin a chodí do důchodu v 80-ti letech) nestihla již tento den nakoupit, rozhodl jsem se po několika letech nakoupit já - a sice v hypermarketu "Alfons", který se nachází v přízemí OC Centrum a ještě na dalších pěti podzemních podlažích. Nabídka dnešních obchodů je více než pestrá. Poté co před patnácti lety vypukla celosvětová pandemie agresivnější formy BSE, je zakázáno prodávat jakékoliv hovězí a vepřové maso. Nejpestřejší nabídku tohoto spořilovského obchodu představují sojové boby, porcovaní vorvaňi, velryby a delfíni, kteří se celosvětově přemnožili, což bylo důsledkem extrémních ochranářských opatření předchozích let. Pomocný personál hypermarketu, který tvoří převážně uprchlíci z Kanady, USA a Japonska, tak tak stačil doplňovat do regálů čerstvé pečivo z Pekařství Na Chodovci, kde už téměř 45 let pečou ty nejlepší housky v Praze. Můj košík naplnily i vynikající jogurty z mrožího a ondatřího mléka, a předsmažené kambodžské bambusové výhonky s pižmoňovou omáčkou. Inu, na správnou stravu je tomto věku potřeba dbát.

Spořilovské noviny, pro které již více než polovinu života píšu, zná dnes každý občan USE - Spojených států Evropských od Lisabonu až po Ural. Vycházejí ve všech jazykových mutacích a dokonce i Braillově písmu.

Po návratu z mojí malé spořilovské exkurze, jsem doma opět zapnul klimatizaci na plný výkon a začal jsem psát nostalgický vzpomínkový článek o minulosti na Spořilově. Vydám ho už zítra – 1.července 2038... a pak pojedem na tříměsíční dovolenou do chladných krajin.