Školní rok 1976/1977 se blížil se svému konci. Na základní škole Na Chodovci se dopisovaly poslední kontrolní písemky a všichni už byli duchem na prázdninách. Někdo se těšil na "pionýrák", jiný se už od Vánoc spolužákům chlubil že letos jede s rodiči do Bulharska. Červnové slunce se opíralo do korun Třešňovky, v okolí Hamráku bylo spousta spořilovských dětí, kteří soutěžili v házení žabek. Před Benešovskou restaurací na sídlišti seděl na zahradní židli Václav Kambour a znuděně si pročítal titulky Rudého práva. Zrovna včera viděl skrze kukátko svého bytu v Měchenické, že soused od vedle měl jakousi nezvanou návštěvu. U domu byla zaparkovaná Volha, a tak mu bylo jasné, že si pro něho přišli. "No jo", řekl si, "za to určitě můžou ty letáky o Chartě". A že jich nedávno před výtahem bylo rozsypáno více než dost a major Nováček z pátýho patra, to velké zvíře z OPBH, jich měl plnou schránku
...čtěte dále... Kambour jen mávl rukou, loknul si vychlazeného piva a dál listoval novinama. Na budově školy se červenal transparent "MÍR – ZÁRUKA ŠŤASTNÉHO DĚTSTVÍ" a pět kluků z místních Jisker si hrálo na vojáky. Kambour byl už sedm let školníkem v této škole. Dneska měl náhradní volno, a tak ho trávil ve svém oblíbeném podniku RaJ na spořilovském sídlišti. Nikam nespěchal. Před lety byl profesorem na Filosofické fakultě a vyhazov na podzim sedmdesátého roku mu pořádně zamíchal životní karty. Za rok ze rozvedl a jeho bývalý spolužák z gymnázia mu dohodil místo školníka právě v ZŠ Na Chodovci. S novou normalizační situací se nikdy nesmířil. Osmnáct stovek měsíčně nebylo moc, ale dostal se ke garsonce, kterou předtím obýval jakýsi Karel Zíma, který krátce předtím šel hledat štěstí za hranice - do Mnichova. Společenský pokles se u Kamboura projevil i ve zvýšené konzumaci alkoholu. Pád, téměř až na samé dno byl hořký. Každý den byl v Benešovské restauraci, občas také zaskočil do té Branické. I dnes, ten krásný letní den si pochutnával už na sedmém pivu.
Složil noviny, zaplatil útratu a šel si sednout do parku pod kostel. Cestou se ještě zastavil pro jedny BT-čka v PNS u Centrumu. Loni se v parku pod stromy na Starém Spořilově tak opil, že nemohl najít cestu na sídliště a bloudil všemi těmi Severními a Jihozápadními. Nakonec ho domu dovezla hlídka VB. Opravdu hluboko klesnul tento, kdysi tak věhlasný vysokoškolský docent. Na lavice na náměstí opět rozložil noviny a začetl se do optimistických titulků dneška a zítřka. Usnul…. Slunce zapadlo a na Roztylské náměstí přišel chlad. Nemaje pojem o času Kambour se zvednul a kráčel hlavní ulicí zpět na sídliště. Najednou zjistil, že nemá ani občanský průkaz ani peníze. Ještě dopoledne mě dvě stokoruny a teď nic. V hospodě platil 17,50 Kčs, a BT-čka stály 7,-. A teď nemá vůbec nic.
V náprsní kase svého špinavého saka, které pamatovalo zašlou prvorepublikovou slávu našel nějaký lístek. Zašel pod nejbližší lampu aby se podíval co to je. Na lístku byla napsáno, snad ženskou rukou: "Víme o tobě všechno, za ty letáky zaplatíš chartisto", bez podpisu. Kambour si ty řádky přečetl snad dvacetkrát a nechápavě kroutil hlavou. Když přišel domů, začal před vchodovými dveřmi svého bytu hledat klíče od své garsonky. Nenašel je a zbytek noci prospal v kočárkárně domu.
Ráno ho probudili přísné tváře příslušníků SNB, kteří mu lomcovali ramenem…."No tak, vstáváme, vstáváme…, tak to máte noc za padesát korun". Příslušník vytáhl bloček a začal vypisovat pořádkovou pokutu. Kambour odvětil, že zaplatí, ale že nemá u sebe peníze, že s ním musí nahoru do bytu, ale že nemá ani klíče. Sousedů se příslušníci zeptali, zda se skutečně jedná o jejich souseda, a když se dozvěděli že ano, pomohli Kambourovi vyrazit dveře. Všechny čekal uvnitř šok. Na stěnách jeho garsonky byly velkými černými písmeny načmárány věty z prohlášení Charty 77, obrazy soudruha prezidenta Husáka byly karikaturovány černou fixou, všude kolem byly stohy protistátních tiskovin, na gramofonu ležely desítky desek zakázaných interpretů a v pokoji velký transparent, podobný tomu na budově školy. Ovšem tento nesl text: "SE SOVĚTSKÝM SVAZEM UŽ NIKDY VÍCE"……"Tak půjdete s námi", obrátil se starší z příslušníků na vyděšeného Kamboura. Z bytu to bylo jen několik metrů do služebny VB v Bojanovické, kde už na něj čekali dva příslušníci StB v jejichž doprovodu byl Václav Kambour eskortován do nedaleké pankrácké věznice.
Desítky celonočních výslechů Kamboura zlomily a klesl ještě hlouběji – podepsal spolupráci s StB. Další léta byl Kambour postrachem celého Spořilova. "Díky" jeho aktivitám skončilo v ruzyňských celách mnoho lidí. Časy se ale změnily. Dne 15.prosince 1989 stanul událostmi zlomený a opilý Václav Kambour na ochozu kostela sv.Anežky České. Ke svobodě mu zbýval jeden krok…
Ilustrační foto: propaganda, 50.léta 20.století.
Osoby a děj jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami a událostmi je jen čistě náhodná. :-)