Říká se: Můj dům, můj hrad. Většina společnosti si navykla toto rčení aplikovat v praxi. Hledí si svého a nezajímá se o to, co se děje za zdmi vlastního hnízda. O Spořilovu a mnoha jeho obyvatelích to podle mého mínění neplatí. Příkladem je zájem o rekonstrukci ulice Hlavní, o obnovu dětských hřišť, zeleně (která je v úžasné péči zahradnické firmy Ing. Fišera), protesty proti zbytečnému solení, boj proti psím hovínkům na chodnících a trávnících, sousedská solidarita a výpomoc. Není nám zkrátka jedno, kde a v čem žijeme.
Spořilov má bezesporu svůj genius loci, svého ducha místa. Stačí zadívat se na jeho mapu či se projít jeho ulicemi a parčíky. Podle toho se s ním také musí zacházet. Doufám, že se tak stane i na veřejné schůzi 13. 12. v budově školy Jižní, kde se bude jednat o znovuobnovení pomníku Legionáře od Zborova.
Jsem historička, dokonce jsem po revoluci ukončila studia diplomovou prací na téma Legionáři a vznik Československé republiky. Přesto si myslím, že znovuvztyčení sochy v její původní podobě není na místě. Stavím se na stranu těch, kteří přejí decentnímu řešení pietního místa a přiklánějí se k nutnosti nejprve zpracovat architektonickou studii, která bude řešit prostor Roztylského náměstí jako celku a současně citlivě vkomponuje i požadovaný pomník legionářů.
Památník byl postaven v roce 1937 k výročí bitvy u Zborova, a to v době, kdy jsou ze sousedního Německa zcela jasně vysílány nepříznivé signály vůči naší zemi. Pomník měl nejen připomenout zásluhy legionářů o vznik samostatného Československa, ale také posílit národní vědomí a sounáležitost.
Paměť národa se musí oživovat, je nezbytné připomínat si důležité události z jeho dějin, a to nejen v dobách ohrožení. Existence pomníků je legitimní. Je však otázka, zda původní realizace pomníku Zborováka, který svou monumentalitou evokuje spíše doby pomníků totalitních, je vhodná.
Možností, jak upevňovat paměť národa, je například verbální historie, kdy pamětníci, např. účastníci 2. a 3. odboje, chodí do škol, besedují a upozorňují na hrdiny (např. legionáře, bez jejichž přispění by Československo nemohlo jít cestou demokracie) a události.
Věřím, že na setkání 13.12. se spořilovská veřejnost domluví na rozumném řešení a genius loci Spořilova nebude nešetrně narušen.
Michaela Tučková,
vystudovala FF UK, obor historie – český jazyk, matka pěti dětí, v současnosti zaměstnaná v ÚSD AVČR