Potřebuje Spořilov pomník?

Když jsem se na přelomu 50. a 60. let začal cestou do první třídy rozhlížet po mé „rodné čtvrti“, byl Spořilov přívětivý maloměstský satelit Prahy. Už od 30. let měl vlastně skoro vše, co takové samostatné město má mít: náměstí, lemované obchody, dvěma cukrárnami, několika hospodami, dále školu, kostel, sokolovnu s kinem, tenisové kurty a v zimě kluziště. Chyběla jen radnice a divadlo. Ale aspoň byl důvod jezdit devatenáctkou „do Prahy“, do toho velkého, pro mne naprosto krásného a rušného „vnitřního města“.

Ta škola, kostel, sokolovna byly prestižní objekty, identifikující kvalitu Spořilova jako samostatné městské jednotky. A z podobně prestižních důvodů byla roku 1937 na velkém a krásném spořilovském náměstí vztyčena nadživotní socha Legionáře, ani ne po dvou letech pak zlikvidovaná nacisty. Každé pořádné město prostě muselo mít svůj pomník. Později v těch místech zůstaly jen pomníčky padlých z května 1945. Netvořily už optický prestižní a ideově identifikační střed obce, ale, pokud si vzpomínám, držívala se u nich čestná stráž a občas se tam konala shromáždění občanů. Za komunisitckého režimu asi pěkně politicky natíraná, ale na to se už přesně nepamatuji.
Když uvažujeme, proč byl roku 1937 postaven onen čtyřmetrový Legionář nebo Zborovák, dojdeme k zakladatelskému mýtu Československa, k legiím, tatíčku Masarykovi. Ten skutečný počátek republiky, věcné převzetí zodpovědnosti za české země (a k tomu za Slovensko) v okamžiku, kdy se rakouskouherská monarchie definitivně a nezadržitelně začala rozpadat a kdy bylo na konci prohrané války v říjnu 1918 hlavně nutno zabránit sociální katastrofě obyvatel této země a předejít nějakému socialisticky revolučnímu neštěstí, jaké v té době potkalo velký počet okolních i vzdálenějších zemí, to všechno bylo jaksi málo okázalé, nepomníkové. A tak se raději připomněl symbolický počátek ruských legií, událost o více než desetiletí předcházejících počátek výstavby Spořilova.
Dnes je Spořilov čtvrtí, ležící hluboko v pražském teritoriu. Je rdoušen a dušen větvemi řvoucí a smrduté dálnice, přeťat dnes neuvěřitelně frekventovanou Hlavní třídou a v létě každý pátek do poslední uličky zaplněn masami aut, marně se pokoušejícími o útěk z náklaďáky zablokovaných dálnic. Máme k tomu postavit plechového Zborováka? Nepůsobil by jen jako odstavený maják všech motoristů? Proč ho vlastně máme chtít?
Pro mne, ačkoliv se můj spořilovský dědeček Josef Bělohoubek jako legionář zúčastnil sibiřské anabáze a v československé armádě to pak do demobilisace roku 1938 dotáhl až na podplukovníka, jsou daleko podstatnější ti padlí z května 45. Ti v mých očích mají daleko více společného s identitou skutečného, už dostavěného a obydleného Spořilova i celé Prahy. Leží tam za všechny Spořilovačky a Spořilováky, kteří – ostatně stejně jako můj dědeček nebo maminka - nastoupili na pomoc povstání a bojovali, pomáhali, byli zraněni nebo padli, lhostejno jestli zde nebo v jiných částech Prahy. A leží tu i za všechny spořilovské heftlingy a nuceně nasazené, kteří nacismus zažili – a opět ne vždy přežili – jinde a jinak, ale také velmi tvrdě. Měli bychom k nim připočíst i všechny poúnorové vězně komunismu a uvědomit si, jak ohromné máme štěstí, že žijeme dnes a v Evropě spojené, otevřené a demokratické. Na to není potřeba zvláštní pomník.
Až nedávno jsem se dozvěděl, že Spořilov má od roku 1968 svoji „lípu republiky“. Stojí nad kostelem a daří se jí. Snad k ní dokonce bude vrácena deska, připomínající její zasazení. Moc bych se za to přimlouval. A ještě více bych se přimlouval za promyšlení celého centrálního prostoru Spořilova: náměstí a návazně parku kolem kostela. Naše čtvrť by si měla obnovit jasný významový koncept, kde tři dominanty: hroby padlých, dominanta kostela, zasvěceného Anežce Přemyslovně, od památného podzimu 1989 prohlášené za svatou, a ovšem lípa republiky mohou tvořit jakési tři pomyslné centrální body. Chtělo by to architektonický koncept, chtělo by to promyslet, jak – civilně – zdůraznit náš respekt a úctu k tradici republiky a k těm občanům, kteří pro ni byli ochotni bojovat, trpět i platit životem. A mohli bychom se v tomto rámci (i ve změněných urbanistických a dopravních podmínkách) pokusit vrátit Spořilovu jeho významný a důstojný střed. Myslím, že stojí za to, abychom o tom začali vážně a věcně hovořit, ještě dříve, než začneme vztyčovat sochy.

Jiří Pešek
Autor je profesorem moderních dějin na fakultě sociálních věd University Karlovy