Vladimír Havlík - Půdorysy, symetrie, transformace (výstava v GfÚ)
Autor: Zasláno do redakce <noviny(at)sporilov.info>,
Téma: Kultura,
Zdroj: Aleš Špičák, Vydáno dne: 08. 01. 2008
Geofyzikální ústav AV ČR, v.v.i. (www.ig.cas.cz) a Archiv výtvarného umění o.s. (www.artarchiv.cz) Vás srdečně zvou na 21. výstavu cyklu Setkávání:
Vladimír Havlík - Půdorysy, symetrie, transformace.
Výstava bude zahájena ve čtvrtek 10. ledna 2008 v 16:30 hod. v přednáškovém sále Geofyzikálního ústavu, Boční II/1401, Praha 4-Spořilov a bude otevřena do 15. března 2008 (pondělí-pátek 8.00-16.00 hod.).
Na zahájení výstavy zazpívá skladby z období baroka a z 1. poloviny 20. století Renata Pušová (Klavírní doprovod Vojtěch Havlík).
Vladimír Havlík
performer, kreslíř, malíř (http://kvv.upol.cz/havlik.htm)
* 7. 2. 1959 Nové Město na Moravě
1978-1983 Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci (katedra výtvarné výchovy)
Ze začátku (1978-1989) se věnoval akcím a performancím, podle soupisu Terezie Nekvindové jich uspořádal 75 - slovy pětasedmdesát. V roce 1982 se pokusil o spánek. Na louce poblíž Dalečína na Českomoravské vrchovině vyřezal pruh trávy. Dlouhý drn sroloval jako deku, do takto vymezeného prostoru si lehl a „jakoby pohřbený, jakoby mrtvý“ se přikryl loukou. Myslel si, že by to mohl být nejpřirozenější způsob spánku, ale pokus se tenkrát ještě nezdařil. Neusnul. Od roku 1991 do současnosti uspořádal, většinou jako doprovodný či výukový program (od roku 1990 učí na Pedagogické fakultě UP v Olomouci akční malbu) patnáct dalších akcí a happeningů. Pracuje v řadách a cyklech, každý nápad variuje, snaží se vyčerpat, dotáhnout do konečně podoby. Téma opouští, když cítí, že je pro něho vyčerpané.
Po sériích autorských knih (Gina Renotière uvádí 162 čísel), poetických objektů, obrazových komentářů a vizuálních básní začíná kreslit do půdorysů chrámů a kostelů. Jemnou tužkovou kresbou zviditelňuje jsoucí i možné zákonitosti, rytmy, základní směry, energetické proudy, skryté významy. Architektura nebyla (a není) čistě rozumovou záležitostí, dál se do ní promítají obavy z neznáma, věčný strach z nekonečna, víra v pokrok, touha po funkčním, k dokonalosti spějícím uspořádání. Vladimír Havlík není architekt, nehledá skrytá tajemství, hraje si s náznaky, objevuje možné významy, podává osobní výklady. V půdorysech nalézá různé formy shodnosti (posouvání, otáčení, středová a osová symetrie), v kresbách příbuznosti konstrukcí církevních staveb a lidského těla.
V polovině 90. let začíná pracovat s počítačem, počítačově modelované sestavy maluje na plátna jasnými, jasně rozlišenými barvami.
Svoji barevnou paletu si Havlík vypůjčil především z jihoněmecko-rakousko-českého baroka a rokoka, a nikoliv v první řadě z ostré Flower-Power estetiky šedesátých let, i když se zdá, že se o ni v prvním plánu svými jednoduchými plošnými barevnými výplněmi tvarů opírá. Pastelově zbarvená štukatura v něžné zeleni, vybledlé modři a cukrkandlově růžové před zlatobílým listovím a úponky v bledavě zbarveném kostelním interiéru patří k bezprostřednímu optickému vybavení jihoněmeckého katolicismu“ (Margit Zukriegel, 1999).
Většinou symetrická kompozice, užití kruhů, mandal a oválů, průniky jasně vymezených tvarů působí eroticky, Havlíka pronásleduje - možná těší, možná děsí - neodbytná představa ženského pohlaví.
Zatím posledním cyklem jsou digitální tisky počítačových transformací. Vstupními obrazy jsou opět půdorysy konkrétních kostelů a chrámů, výstupem nekonečná řada tvarových a barevných variací. Žádný námět není bezedný, každá forma dříve či později vyčerpá své možnosti. Užití počítačů, nových, multimediálních či hitech prostředků se může stát (stává) soudobou manýrou. Vladimír Havlík si zřejmě toto nebezpečí uvědomuje, zatím se včas dokázal zastavit.
Jiří Hůla, 2007