Kromě těch významných obyvatel Spořilova a okolí, kteří jsou (či byli) "z masa a kostí", existuje též nejméně jedna místní postava pohádková. Není jí nikdo menší, než skřítek-uspávač
Hajásko spisovatele a režiséra Jaroslava Bočka (1932 - 2003). Když zapátráme v 31. ročníku časopisu Mateřídouška, kde dětská sci-fi vycházela na pokračování, dočteme se hned v prvním odstavci, jak to tenkrát bylo:
Na samém konci Prahy, v Záběhlicích, zrovna tak v polovině cesty mezi Spořilovem a Zahradním Městem, leží rybník Hamrák. A na jeho břehu, v dutině vrby, bydlel skřítek Hajásko. Každý večer popadl brašničku s instrumenty a vydal se po obvodě. Obešel celý Spořilov a celé Zahradní Město a cestou prosmejčil i Záběhlice, a kdekoliv uviděl za oknem otevřené dětské oči, vklouzl do pokoje tak, že ho nikdo z dospělých nezpozoroval, a hned se dal do díla. Hajásko už na první pohled poznal, proč ten kluk či ona holčička nemohou usnout, a podle toho také ordinoval. Lehčím případům stačilo jenom dýchnout na čílko nebo do zátylku, a maličký uličník se hned odporoučel do Hajan. Nad těžšími roztáhl pohádkový deštníček, a těm skutečně zarputilým neusínačům, kteří se chtěli ještě napít a ještě pomeranč na noc a ještě jednou se jít vyčůrat, pouštěl na strop obrázky z malé laterny magiky, a k tomu jim do ouška šeptal pohádky. Pro naprosto beznadějné měl krabičku s čuchacím práškem makové vůně. Ale tu ještě nikdy neotevřel a stále si ji schovával na horší časy.
Hned v první kapitole se děj rozjede, už na šesté stránce je jasné, že nepůjde o žádnou idylku z mechu a kapradí: Hajásko dostává dopis od praprastrýčka Ole Zavřiočka z Kodaně, který ho zve na slavnostní narozeninovou hostinu. Hajásko se den nato vydá na cestu svým autíčkem Cililink, ovšem před Litoměřicemi se setká s objevitelem hvězdnatých světů, jinoplanetníkem Pišpuntou, který pro poruchu kosmické lodě musel nouzově přistát. Hajásko Pišpuntovi pomůže opravit karburátor a Pišpunta ho oplátkou chce odvézt do Kodaně; vlivem navigační chyby se ale oba hrdinové vydají daleko do vesmíru a zažijí vskutku prapodivná dobrodružství. Připomeňme si je jen názvy kapitol - už ony napovídají, že autor byl významnou postavou v historii české sci-fi literatury:
Jak se Hajásko nedostal do města Kodaně
Jak Hajásko rozsoudil dva opeřence
Jak pochopili, že stálá proměna je radost
Jak zmizeli po našem
Co bylo na Železné planetě
Jak se Hajásko přece dostal do města Kodaně
Jak se znovu setkali
Jak luštili záhadu bludných meteoritů
Kterak a kam unikli bludným meteoritům
Jak chtěl Pišpunta Hajáska překvapit
Co zažili mezi Měďáky
Jak Hajásko vysvětloval, jak se mizí po anglicku.
Na rozdíl od Hajáskových pohádkových kolegů, jejichž největšími nepřáteli jsou vosa Otylka, tropický motýl Ibrahim a podobný hmyz, skřítek s jinoplanetníkem musejí čelit potvorám jako Litý Železňák, Sklozubec a formeloví dvojníci. O napínavé situace, do kterých se hrdinové dostanou při shánění měděného drátku, nutného pro opravu kosmické lodi, není nouze.
Příběhy ilustroval Radek Pilař, který byl také spoluautorem třináctidílného animovaného večerníčku Putování skřítka Hajáska. Ten Československá televize vyrobila v r. 1978 a poprvé vysílala v prosinci roku 1980, zatím naposledy pak letos v lednu až březnu v neděli v 6.35 ráno. Proč ne v čase Večerníčku, ví snad jen jinoplanetník Pišpunta. Názvy epizod se od názvů kapitol liší, je to zřejmě dáno rozdílem počtu kapitol (12 čísel časopisu) a epizod (večerníčky jich obvykle mají 13) a nutností rozumně uzavřít děj ke konci každé z epizod, aby seriálový Pišpunta se závěrečnou znělkou večerníčku neskončil ve Sklozubcově tlamě a opravdový Hajásko pak týž večer nespotřeboval všechen čuchací prášek makové vůně na zklidňování vyděšených dětských diváků.
Naši cestovatelé se však ve finále šťastně dostanou zpět na Zemi a Pišpunta Hajáska vyloží doma:
Talíř svištěl a hvízdal. Najednou zahlédli tisíce světel rozložených po kopcích, mezi nimi se matně leskl zákrut řeky. Svištění ustalo, talíř se přehoupl přes dva vršky a pak zastavil a dosedl.
Udělalo se najednou takové zvláštní ticho a Hajásko se rozhlížel. Viděl vzdálené sídliště a hladinu rybníka, v níž se i v šeru zrcadlila koruna vrby. Všechno bylo takové, jak to opustil: důvěrné a známé.
Hajáskovi se najednou v hlavě rojila celá desítka myšlenek. Chtěl Pišpuntovi poděkovat, chtěl mu říci, že nikdy nezapomene na všechno, co spolu zažili, ale místo toho jenom řekl: "Tak se mi zdá, vážený příteli, že vám příběh o finském Uspavači už dneska nedopovím."
A jak to říkal, hlas se mu zadrhával, až se mu zadrhl úplně.
"Nevadí," řekl Pišpunta také zadrhnutým hlasem, "dopovíte mi ho někdy jindy."
"Vy si myslíte, že někdy jindy?" zeptal se tiše Hajásko.
"Rád bych," odpověděl Pišpunta, a v šeru, které zvolna světlilo, se zdálo, že se mu tykadélka mocně chvějí.
"Nechcete mě navštívit?" vjel do Hajáska život, "za chvíli se rozbřeskne a tady kolem vody bude tráva posetá rosou. Něco tak krásného jinde neuvidíte."
Lokální patrioti nemohou než souhlasit.
Myslím, že Hajásko bydlel ve čtvrté vrbě od stavidla:
Poznámka na závěr:
Pokud si budete chtít Hajáskova dobrodružství připomenout, zapátrejte po starých Mateřídouškách doma na půdě - jinak musíte do Národní knihovny (Klementinum, Po - So 9 - 19, svazek nutno objednat předem); v Městské knihovně (Mariánské nám.) ročník 1974-1975 mají sice taky, ale dvojstrany s příběhem v několika výtiscích chyběly ještě předtím, než byly časopisy svázány do tvrdých desek. Při bádání člověk narazí na obrázky a básničky, které četl už jako dítě, a někdy je to setkání příjemné (Brukner, Pilař, Seydl, Kalousek, Faltová), jindy trochu šokující:
Lenin
Jan Noha
Lenin byl jako slunce,
pln světla, plný víry,
a ze všech dětí udělal
své mladé pionýry!