Zamyšlení nad spořilovským i jinými pomníky

Snad jen málokterého obyvatele Spořilova minula informace, že se chystá a jedná o obnově pomníku vojáka od Zborova na Roztylském náměstí. Jakožto obyvatel Spořilova jsem samozřejmě touto myšlenkou byl zaujat a rozhodl jsem se zveřejnit několik myšlenek týkajících se tohoto pomníku, či snad pomníků obecně, to vše s vědomím, že valná většina těchto myšlenek jsou spíše nepopulární, či odmítané, nebo vysmívané. Nechci nikoho přesvědčovat, ale pouze snad vzbudit v čtenářích otázku a hlavně odpověď na to, proč nikoliv.
Nemíním nijak umenšovat, či zpochybňovat čest a úctu vojákům československým, ať již od Zborova, či odjinud. Tito lidé si skutečně úctu a čest pro svoji odvahu, osobní hrdinství, zápal pro věc nepochybně zaslouží. Byli to právě oni, jejichž zásluhou republika Československá vznikla. Bojovali na mnohých frontách I. světové války a získali si oprávněně respekt, který jim první republika Československá i prokazovala a tak kdysi učinili i obyvatelé Spořilova. I v dnešním obecném povědomí české společnosti se těší legie československé úctě a jejich památka, jak například poslední vojenská přehlídka 28. 10. tohoto roku ukázala, je i podnes vyzdvihována. Není mi však dáno zbavit se otázky, zda byli jedinými, kteří v této válce, ale i ve válkách předchozích hrdinně nasazovali život za svoji zem.

Téměř v každé vsi Čech, Moravy a Slezska najdeme pomník podlých ve světové válce se jmény těchto hrdinů, ale toto většinou nebyli legionáři. Tisíce a desetitisíce padlých, či bojujících Čechů, Moravanů a Slezanů bojovali také za svoji zem, za tu samou zem, jako jejich legionářští kolegové, ale stáli na straně svého panovníka, na straně krále a císaře, při němž věrně stáli i jejich předci ve válkách předchozích. Nebylo jich málo a někdy byli poslední oporou Habsburského domu. Oč vojáci pod dvouhlavou orlicí byli menšími hrdiny, aby si zasloužili menší úcty? Nevím v Čechách, na Moravě, ani ve Slezsku o skutečně důstojném připomenutí našich hrdinů například z italské fronty. Říká se, že vítězové píší dějiny. Je to logické, ale táži se, zdali je to vždy správné.
První světová válka byla v mnohém odlišná od té následující. Nedomnívám se, že by zde bylo možno zcela bez diskusí a zaváhání říci, že touto stranou byli „zlí“ a na straně oné byli „hodní“. Ještě méně lze toto konstatovat o Rakouském mocnářství. Nejsem a nebudu nekritický, Rakousko mělo mnoho problémů, které bylo nutné řešit, ale republika Československá taktéž a její historický běh a osud je toho důkazem. Budu-li hodně povrchní, mohu říci, že koncepce spojení Českých zemí se Slovenskem (a Podkarpatskou Rusí) se ukázala jako mnohem méně životná, proti zdánlivě méně sourodému spojení Českých a Rakouských zemí, které trvalo po dlouhá staletí a struktura občanské společnosti, hospodářství, právní kultury a jiných důležitých okolností v době před první světovou válkou ukazuje, že se nejednalo o ono „smrtelné sevření“. Obyvatelé Českých zemí s větším, či menším uspokojením, kteréžto výkyvy jsou v životě společnosti zcela běžné a přirozené, žili a rozvíjeli se, přičemž myšlenka na osamostatnění Českých zemí byla až do samého sklonku světové války velice okrajová. Z dobových fotografií, svědectví a jiných historických pramenů vyplývá úcta, kterou obyvatelé měli ke svému panovníkovi.
Po dlouhých více jak pětašedesát roků vládl na Rakouském trůně jeden muž. Nikdy v historii nedošlo v Českých zemích k tak překotnému rozvoji takřka všech oblastí společenského, hospodářského a jiného života, jako za jeho vlády a tento muž, císař a král František Josef nemá v Praze žádné památky, žádný pomník, či socha, nic.
Abych se vrátil trochu zpět k vojenskému pomníku na Spořilově. Je již dlouhou tradicí, že na novoročních koncertech ve Vídeňské opeře zní Radeckého pochod. Maršál Radecký byl velkým hrdinou celé monarchie, byl obyvatelem Čech, ne-li největší vojenskou osobností, jaké kdy Čechy měly, a rovněž po něm v Praze není památky.
Mohlo by se jistě pokračovat i dál a podobných osobností, které by si zasloužily důstojného připomenutí, by bylo nalezeno nemálo. Neříkám, postavme na Roztylském náměstí Radeckého, vím, že tradice první republiky československé je na Spořilově velmi silná a je to logické, jenom bych rád upozornil na určitou historickou nespravedlnost, či snad křivdu. Jako bychom chtěli z historie Čech vymazat významnou etapu, která ve skutečnosti nebyla oním Jiráskovským temnem. Vím, že mé úvahy nebudou přijímány veskrze kladně, ale z úcty k těmto a jiným osobnostem nemohu jinak.
A tedy se na závěr, neboť rozsah tohoto textu neumožňuje více, ptám: Proč tyto osobnosti nejsou v Praze připomínány?


Jan Šejdl