Vzpomínka hrdinů 6. Hanáckého střeleckého pluku

Nezapomenutelné vzpomínky legionářů na osobní zážitky z Velké první světové války se dnes dočítáme jenom z dobových publikací, vydaných v době po jejich návratu do osvobozené vlasti. Jedním ze vzácných dokumentů připomínajících jejich každodenní strádání, hrdinství v boji, avšak i radostné očekávání konečného návratu domů, zachycují vzácné, osobně pořízené záznamy, zpracované s odstupem od všech událostí Velké války až po návratu do vlasti.
Jedním z takových vzácných dokumentů je Album bývalých příslušníků a zakladatelů 6. střeleckého hanáckého pluku, vydané v roce 1938 k 20. výročí bitvy u Bachmače Metodějem Lužným, knihkupcem a nakladatelem v Olomouci. Úvodní a závěrečné slovo napsal ruský legionář bratr Adolf Kubíček, člen štábu 6. pluku, plukovní historik a později profesor obchodní akademie v Olomouci.



Z velmi zajímavého vyprávění, které věrně líčí zážitky brášků - legionářů 6.pluku, vyjímáme:

„…Ten bílý, chladný uralský sníh svítí i z posledních obrazů na Urale a bílý sníh září i na cestu 6. pluku, když konečně se vrací do Jekatěrinburku na odpočinek a provází jej potom i do Tjumeni. To začínají již obrazy veselejší. Hledí z nich usměvavé tváře vojáků, prosvětlené důvěrou, že brzy pojedou domů, do osvobozené již zatím vlasti. Jako by ta chvíle měla přijít zítra. Oči se lesknou, není v nich pochybnosti a přece ve skutečnosti ona cesta je tak vzdálená.
Sladké dny zahálky a klidu střídají se s chvílemi hladové nespokojenosti. Přes půl roku života je v té zastávce na kolejích za omským nádražím a vane to z nich radostí i smutkem, rozmachem i roztrpčení.

Teprve po dlouhé době vyskočí nové obrazy a jsou to obrazy neveselé. Jsou jakoby rozmazány stopami strašlivého rozvratu a ničení všech hodnot. Sibiř hoří, Sibiř se topí a v té záplavě hrůzy a zkázy a ničení se vlekou vlaky 6. pluku mrtvě cestou na východ.

Dozadu, do neznáma uplývají místa, poznamenaná loni válečným hrdinstvím, až se opět objeví Bajkal, sevřený a ztuhlý tentokráte pod okovy sibiřských mrazů. Vojáci teskně vyhlížejí slíbený příjezd lodi. Nedočkavost a tesknota, dokud náhle z čista jasna veliká loď nestojí v moři. To „President Grant“ zakotvil před vjezdem do přístavu.. Shon, chvat a již jeho bezedné, zdá se, útroby unášejí tě po vlnách Japonského moře. Pohádka se blíží ke konci. V rychlém sledu míjejí obrazy Hong-Kongu, Singapoore, Colomba, Adenu, Port-Saidu a italského Terstu. Tam cosi ve filmu zaskřípalo, když italští železničáři si postavili hlavu, avšak již se vše uklidnilo a vlaky letí alpskými údolími k nám, k domovu. Pak náhle vidíš, jak vojáci líbají svou rodnou zem. Ještě chvíli, krátkou chvíli - a vyrovnanými řadami vstupuje 6, pluk „Hanácký“ do staroslavné Olomouce.
Doma, doma, jásá to z posledních obrazů a na nich vidíš, jak bratrstvo 6. pluku odevzdává svou starou slávu svým mladým nástupcům, aby ji ochraňovali jako nejdražší poklad. Film doběhl, a nádherná pohádka osvobozeného českého člověka se končí“.

Psáno po třech letech v osvobozené vlasti :

„Tři roky života prolétlo před zasněnými zraky a v duši zůstalo jakési prázdno. Bylo z ní násilně vytrženo, co po tři roky tam hluboce zakotvilo svými kořeny, po nichž rány budou stále bolet a krvácet.

Marně si namlouváš, že příchodem domů vše se skončilo.

Neskončilo a neskončí.

Zemitá vůně Ukrajiny, na níž pluk vyrůstal, drsný, pach krve z bojiště bachmačského a z bojišť na všech stranách Sibiře, půjdou s námi celým životem, pokud jej ještě žijeme. Srostli jsme a nezapomeneme, neboť nás spojil společný osud a nebezpečí v cizí zemi.

Z něho vyrostla láska všech jiných mocnější, neboť vyrostla ze společné víry, a společné nebezpečí ji zakalilo ve svém ohni.

Toto Album bude jejím svědectvím všem příštím pokolením.“

Poznámka autora:
Album 6. střeleckého hanáckého pluku zapůjčila laskavě paní Věra Levorová-Šípová, dcera ruského legionáře bratra Josefa Šípa, který prodělal celou anabázi 6. „Hanáckého“ pluku do vlasti. Bratr Šíp si na pohlednici lodi poznamenal tyto údaje:
„Plavil jsem se s ní z Vladivostoku kolem Adenu do Terstu od 27.4.1920 do 12.6.1920. Loď President Grant je 185 m dlouhá, 50 m vysoká se stožárem,
10 m ponor (z výšky), 30 m široká. Denně ujela 250 - 300 námořních mil (18 km za hodinu). Jelo nás na ní 5 437 osob.“

Letos,v roce 100. výročí založení československých legií, se skláníme před našimi hrdiny, kteří budoucím generacím zanechali živé svědectví o své lásce k rodné zemi, za níž mnozí položili své životy. Nezapomeňme na ně!