(Aktualizováno.) 20. 1. 2016 zemřela ve věku 91 let Doc. PhDr. Věnceslava Hrdličková, CSc. - významná česká japanoložka a sinoložka, která většinu svého života prožila na starém Spořilově. Věnceslava Hrdličková je od 22. 9. 2009 čestnou občankou MČ Praha 4. Poslední rozloučení se bude konat ve Velké obřadní síni krematoria Strašnice 28. ledna od 14 hod.
Více informací najdete v článku zveřejněném ve Spořilovských novinách v roce 2009 -
zde.
Na Věnceslavu Hrdličkovou vzpomíná člen Věrné gardy TJ Sokol Spořilov-Roztyly Vladimír Prchlík:
Věna Hrdličková byla významnou, veřejně známou osobností s nesmírným okruhem přátel a známých a členkou řady mezinárodních i národních společností. V posledních letech působila jako čestná předsedkyně Česko-japonské společnosti a byla čestnou občankou Prahy 4. Je autorkou řady vědeckých, literárních a populárně-vědeckých publikací na téma pěstování bonsají a jiných zajímavých témat, většinou se svým manželem PhDr. Zdeňkem Hrdličkou, bývalým velvyslancem v Japonsku.
V letech 1945 až 1950 studovala na Filosofické fakultě Karlovy univerzity
v Praze obor synologie a japonologie. Později v letech 1946 až 1948 navštěvovala Harvard Graduate School v Cambridge. V roce 1950 získala titul doktorát filosofie a roku 1967 hodnost CSc. a v roce 1990 docenturu na Karlově univerzitě.V letech 1951 až 1954 se zabývala terénním výzkumem orální literatury v Čínské lidové republice. V letech 1954 až 1982 působila na katedře věd o zemích Asie a Afriky na oboru sinologie. Ve spolupráci s manželem Zdeňkem Hrdličkou prováděla v letech 1957 až 1961 a 1964 až 1969 v Japonsku výzkum japonské orální literatury dnes jíž téměř vymizelých druhů a uměleckých řemesel.
V době pražského jara 1968 spolu se svým manželem Zdeňkem, československým velvyslancem v Japonsku, prožili šťastná léta uvolnění v době letní olympiády s vítězstvím slavné gymnastky Věry Čáslavské. Po nešťastných politických událostech v roce 1969 v Československu však byli manželé Hrdličkovi okamžitě odvoláni zpět do Prahy.
Oba rodiče Věny byli velcí Sokolové. Její tatínek, vážený ředitel měšťanské školy, bratr Stanislav Stuna, byl dlouholetým vzdělavatelem naší tělocvičné jednoty a spolu se svou manželkou působili v ochotnickém divadelním souboru a hráli loutkové divadlo. Věna jako žákyně spořilovského Sokola se věnovala s nadšením ušlechtilému sportu - krasobruslení. Tehdejší zimy v třicátých letech minulého století ještě umožňovaly díky svépomocí tatínků žáků připravit kluziště s přírodním ledem u sokolovny nebo na tenisových dvorcích LTC Spořilov u Krčského lesa. Tam se v zimním období bruslilo, hrál se hokej a skupinka malých holčiček - nadějných krasobruslařek pilně nacvičovala základy krasobruslařského umění. Pamatuji se, jak o přestávkách důležitého hokejového mače spořilovských borců o přestávkách s radostným úsměvem a v krásných šatičkách s flitry tam předváděla své umění, plné pečlivě nacvičených piruet a krokových variací v exhibičním vystoupení, které s nadšením přijímali nejenom rodiče vystupujících, ale i příznivci tvrdého sportu mužů - ledního hokeje.
V posledních letech Věna jako členka Věrné gardy spořilovského Sokola docházela pravidelně a s radostí mezi nás a vždy přinášela na naše setkání svůj milý úsměv, tichým příjemným hlasem zajímavě vyprávěla o svých životních zážitcích ze své pestré životní pouti. Byla osobně velmi milá, úžasně skromná, tichá až plachá. Jejím životním krédem bylo „Vytrvat“. A vskutku, při pohledu na její místy až dramatický životní příběh jí bylo vytrvalosti především při překonávání překážek třeba.
Z osobních zážitků ze setkání s četnými přáteli a známými uvádím malou příhodu, která se odehrála při jednom z náhodných setkání Věny a jejího pravnoučka s přítelkyní, sestrou Kateřinou Lorencovou s vnuky na hřišti na Roztylském náměstí. Klouček se náhle zamyslel a při pohledu na Věnuščiny vrásčité, upracované ruce pronesl zvídavý dotaz: „A proč máš tak staré ruce?.“ Věna pohotově odpověděla: „To mám proto, že jsem celý život stále pracovala.“ Tato odpověď však malému mudrlantovi nestačila. Ihned měl nachystanou chytrou námitku: „Ale babi, všichni říkají, že jsi pracovala hlavou a ne rukama!“
Věna byla nesmírně literárně činná. Svědčí o tom řada významných mezinárodních i domácích ocenění jejích děl. Tak na příklad v roce 1997 získala cenu za nejkrásnější knihu roku Smích je mým řemeslem. Se spoluautorem Alešem Trnkou vydala souborné dílo - knihu na téma Rostlina jako symbol v čínské a japonské kultuře s obsáhlým popisem všech zajímavých, okrasných rostlin Dálného Východu, kterou mi Věna k Vánocům v roce 2009 přátelsky věnovala.
Věna Hrdličková je spoluzakladatelkou Bonsaj klubu Praha (1981) a čestnou členkou Univerzitní bonsajové společnosti v Budapešti (1990). Byla dlouholetou předsedkyní Česko-čínské společnosti a členkou řady mezinárodních učených společností v Japonsku, Spojených státech amerických, Finsku a ve Francii. V roce 1994 jí byla udělena zlatá plaketa Františka Palackého Akademie věd ČR za zásluhy ve společenských vědách a v rove 1995 zlatá medaile Masarykovy akademie umění.
V červnu 2006 převzala z rukou japonského velvyslance v Praze Řád vycházejícího slunce, mimořádné vyznamenání, které jí udělil sám japonský císař za dlouholetou propagaci japonské kultury.
„Drahá Věno, s hlubokou úctou se skláníme před Tvým celoživotním dílem a děkujeme Ti za Tvoje věrné přátelství a věrnost sokolské myšlence. Tvoji světlou památku si navždy zachováme v našich myslích a srdcích.“