Anketa k výročím roku 2017: Jiří Daníček

Naše máma, která s námi, malými dětmi, zůstala v roce 1952 sama, (bylo nás pět…), mně v té době byly dva roky, nás vždy, a to nejen o Dušičkách vodila na hrob svých rodičů. Její tatínek, můj děda Jaroslav Tůma, původem z Turnova, kterého jsem nikdy nepoznal, ani nemohl, protože zemřel na TBC, když mamince bylo devět let (narozena 27. 7. 1924), měl na hrobě napsáno: „Bojoval u Zborova, Simbirska, Samary, Bachmače a Penzy… Ruský legionář a městský policejní strážník Jaroslav Tůma…“
Po návratu z fronty byl několik let nezaměstnán, než ho na toho městského policajta vzali… „Líbí“ se mně, že jsem měl podobný osud. Se dvěma vysokými školami mě, po té, kdy jsem chodil na úřad práce, v roce 2001 vzala Anděla Dvořáková do redakce Národního osvobození (JUDr. Čermín tehdy řekl… „Jenom na poloviční úvazek!“ Ona mně dala plný. Bez jeho vědomí!).
… A tak jsem zde ještě a jsem upřímně hrdý na to, že společně s kolegou Karlem Štusákem můžeme „tou psanou formou“ uctívat památku nejen bojovníků od Zborova.
Je mně ctí, že pracuji v novinách (mj. v novinách dělám od svých 23 let), v nichž působili a do nichž psali vynikající lidé našich dějin. Právě letos v březnu uplynulo 93 let od chvíle, kdy vyšlo první číslo Národního osvobození.
S pozdravem: Ať se všichni sbližujeme, nezávidíme si a máme k sobě úctu!
S pozdravem: „U Zborova na vršíčku, viděl jsem na nebi…!“


Jiří Daníček, šéfredaktor časopisu Národní osvobození