Anketa k výročím roku 2017: Jarina Žitná

Autor: Zasláno do redakce <noviny(at)sporilov.info>, Téma: Nezapomínáme, Vydáno dne: 29. 06. 2017



1) Už léta mám jedno velké přání. Navštívit zborovské bojiště a na vlastní oči vidět místa, kde se odehrávaly události, které vedly ke vzniku novodobého státu Čechů a Slováků. Zatím co se mi to několikrát povedlo - a mohla jsem vnímat atmosféru dvou jiných významných míst, které vešly do dějin našeho národa, tedy bojiště v Normandii a u Verdunu - Zborov mi stále uniká.
Bitva u Zborova je událostí, která nemůže a nesmí být zapomenuta. Byla první velkou a úspěšnou akcí, která světu dokázala, že obyvatelé českých a slovenských zemí se už dále nehodlají smiřovat s podřadným zastoupením v zemích tehdejšího Rakouska – Uherska, že touží po svobodě a myslí to natolik vážně, že riskují své životy v boji za věc, která byla v té době minimálně nejistá. Za účast v odboji jim doma hrozily nejtvrdší tresty, včetně hrdelního. Právě úspěch v této bitvě, ve které bojovalo asi tři a půl tisíce nedostatečně vyzbrojených mužů proti značné přesile perfektně vyzbrojené a vycvičené rakousko – uherské armádě, přiměl ruskou prozatímní vládu ke zrušení omezení na vytváření nových jednotek především ze zajatců a poskytl tak vůdci odboje T. G. Masarykovi možnost vytvoření samostatných československých jednotek. Připočítáme-li k tomu i naši účast na západní frontě (rota „Nazdar“), byl tu v podstatě vytvořen základ příští organizace a vůbec vytvoření něčeho do té doby nevídaného – totiž existence elitní armády státu, který neexistoval!
Bitvu u Zborova a život a činnost našich legií v Rusku vynikajícím způsobem popsal ve své trilogii „Třetí rota“ spisovatel Josef Kopta. Prvně jsem to četla jako studentka – a musím souhlasit s německým spisovatelem Lionem Feuchtwangerem v tom, že pro poznání určité historické situace má daleko větší význam kvalitní historická próza než suchá dějepisná fakta. Kopta totiž právě zborovskou bitvu vylíčil tak sugestivně, včetně citů zúčastněných vojáků, že na to nelze zapomenout.

2) Pocházím z rodiny, která jako rodina sokolská a kantorská Masaryka ctila a snažila se žít podle jeho ideálů, na kterých stála a měla by stát existence naší republiky. Myslím, že patřím k dnes už k velmi omezené skupině lidí, kteří se mohli na podzim r. 1937 zúčastnit jeho pohřbu. Táta učil v té době v malé vesnici pod Blaníkem, pohřeb jsme měli možnost sledovat z balkonku nějakého domu na Staroměstském náměstí, kam nás pozvali přátelé, na které se vůbec nepamatuji. Bylo mi necelých pět let a neměla jsem ani potuchy, čeho se vlastně zúčastňuji – takže to začalo dost nepříjemně a rozhodně netradičně, protože při dlouhém čekání jsem se stačila poprat se stejně starým synem našich hostitelů a, pochopitelně, oba jsme dostali pár pohlavků.
Situace se změnila, když konečně průvod na Staroměstské náměstí dorazil. Teď i my, děti, jsme najednou pochopily, že stalo něco, co nelze odčinit, něco, co se týká nás všech. Tátové tu stáli tiší a zamračení, obě maminky plakaly. Průvod se sunul kolem radnice, lafeta s rakví pokrytou státní vlajkou, osedlaný kůň – a plné náměstí plačících lidí. Asi to je moje první vzpomínka a první uvědomění, že odešel někdo drahý celému národu, někdo, koho si vážil celý svět.
Další poznání přinesla škola, dění v Sokole, později samostatné studium a četba. Masaryk totiž musel imponovat každému přemýšlejícímu mladému člověku svou jednotou těla i ducha, svou angažovaností, nebojácností, odvahou stát za svým přesvědčením a ochotou riskovat. To, co si moje generace vzala z Masaryka, to pomohlo udržovat duševní zdraví národa za války i později v době dlouhých let totality. V těch dobách se stalo zvykem znevažování a odsuzování památky našeho prvního prezidenta o jeho myšlenek, které byly nebezpečné oběma totalitním režimům.
Studovala jsem na Pedagogické fakultě ÚK – a kromě odborných předmětů, samozřejmě, v té době bylo povinné studium nezbytného marxismu – leninismu. Přiznám se, že jsem ty žvásty nebyla prostě schopna poslouchat a tak, protože jsem byla pilným návštěvníkem operních přestavení, ulehčovala jsem si situaci tím, že jsem si vybrala některou ze známých oper a během přednášky jsem si ji stačila v duchu přezpívat. Výsledkem bylo, že když se mne někdo na něco zeptal, samozřejmě jsem nevěděla, o co jde. Asi to bylo podezřelé a tak se přednášející a vedoucí tzv. semináře na mne domluvili a oba se (i když to nebylo zvykem) zúčastnili mojí semestrální zkoušky. Došlo mi to teprve v okamžiku, kdy jsme se - vůbec nevím jak – najednou dostali na naše legie v Rusku. Bylo to téma, které jsem ovládala dokonale – ale podle Koptovy „Třetí roty“ a toho, co jsem znala z domova. Konstatovala jsem celkem v klidu, že legionáři měli odjet do Vladivostoku a pak na západní frontu. Snažili se dál: „A proč?“ „Bylo to rozhodnutí vrchního velitele a to byl Masaryk!“ Teď se pokusili tlačit na mne dál a já zase prohlásila, že Masaryk bolševické revoluci nevěřil – což byla pravda. A pak přišla poslední otázka: „A myslíte, že to jeho rozhodnutí bylo nutné a správné?“ Čekali na povinný odsudek. A tehdy jsem se „dožrala“. Svírala jsem okraj stolu, až mi zbělely klouby na rukou – a už jsem se skoro přestala ovládat. „To nevím, ale konstatuji, že to tak bylo!“ Bylo ticho, dostala jsem to „za dvě“ a odpochodovala jsem. Pochopila jsem při tom dvě věci, že se člověk nesmí dát a hlavně, že oni se jména Masaryk prostě bojí.
Během dalších let jsem teprve pochopila proč. Je těžké polemizovat s něčím, co je promyšlené a ověřené, s něčím, co staví na víře v člověka a na pravdě. A tak se pro mne stal Masaryk výchozím a určujícím bodem dalšího uvažování a jednání a mým osobním „vyšším principem“.
Považuji za jeden z nejhorších nedostatků dnešní doby, že školství, media, představitelé státu nechávají Masaryka kdesi v pozadí a nepokračují v tom, co kdysi dělalo naši malou vlast „velkou“ a progresivní z hlediska cesty malého národa za svobodou a budoucností hodnou slušných a čestných občanů.

Jarina Žitná, TJ Sokol Liberec I, Sokolská župa Ještědská