Vzpomínka na Františka Jetonického

Jsem ing. Milan Malina a jsem jediný z naší rodiny, kdo si pamatuje na osobní setkání s panem Františkem Jetonickým (dále možno strýcem) a jeho manželkou Amálií. Jezdívali jsme, můj otec, matka a já na návštěvu k Jetonickým z Pankráce, kde jsem se narodil a kde jsme prožili válku. Přestože jsem byl v té době malé dítě, vryly se mi do paměti dva silné zážitky. Hořící dům po bombardování v prostoru Bitevní pláně a sirénami doprovázené úprky mé matky do protileteckého krytu na Vyšehradě. Ten obrázek tmavého podzemí s lidmi kolem a slabého světla větrací šachty mám ve vědomí díky velkému strachu dodnes. Spořilov byl pro nás výletním místem, mne lákala zejména zahrada, kde má babička Františka Malinová, sestra Amálie Jetonické, manželky mého strýce Jetonického, měla od r. 1930 permanentní rezidenci a pěstovala tam, kromě ovoce a zeleniny, také slepice a husu.
Strýc byl mým kmotrem (viz. foto z r.1942)) a pamatuji se, jak stával před výčepem piva, když dorazil povoz tažený těžkými pivovarskými koňmi, ložený dřevěnými sudy plnými plzeňského piva a dohlížel na jejich spouštění do pivního sklepa. Přestože byl veselé povahy, v té chvíli byl vážný, svou poněkud baculatější tělesnou schránku oblečenou do typického číšnického fraku, potahující z doutníku. Ve dvacátých letech minulého století pobýval v USA, po návratu do vlasti napsal několik knih o pohostinství a věnoval se i pedagogické činnosti v oboru. Kavárna na Spořilově byla vybavena mramorovými stolky, některé se šachovnicí sloužící hostům ke hře. Stěny byly kvalitně vytapetovány vzorem v tmavě hnědé barvě. Dle vyjádření mé matky byla kavárna U Nováků ve Vodičkově ulici v centru Prahy zařízena ve stejném stylu, který ale mnohem déle přežíval, což mohu sám potvrdit, protože jsem tam chodil na filatelistickou burzu a později i hrát kulečník.
Celý dům čp. 619 na Roztylském náměstí prostupovala nezapomenutelná vůně směsi jídel, piva a doutníkového kouře, kterým byl objekt zásobován z výčepu piva diskutujícími, stálými hosty hrajícími někdy mariáš, jindy přecházejícími do salonku, kde stál kulečníkový stůl. Atmosféra tohoto místa byla tvrzena zvukem lítacích dveří, které byly instalovány mezi výčepem a kuchyní a také v kavárně.



Zmíním se zde o jedné poučné vzpomínce.
Jednoho dne se sešla v bytě Jetonických četná společnost. Bavili se, ženy, muži, vím, že tam byli přítomni i bratři mé matky. Motal jsem se mezi nimi, protože z toho vždy něco pro mne, malé dítě, pozitivního koukalo, jako např. drobné do mého prasátka nebo na zakoupení zmrzliny u Hlavatých. Snažil jsem se upoutávat pozornost, což ale narušovalo jejich složité konverzace. Otec mne proto požádal, abych si šel hrát na zahradu. Poslušně jsem tedy šel. Chodím tedy po zahradě hledaje nějakou akci a tu náhle upoutala mou pozornost černá bankovka, která se válela na zemi. Pln nadšení jsem upaloval po schodech nahoru do obýváku mezi hosty, bankovku v ruce (100 Kč s Masarykem), očekávaje od nich nějakou zásadní reakci. Byl jsem však zklamán. Moc to nikoho nevzrušilo, obdržel jsem jen dobře míněnou radu: „Super, teď ale jdi, třeba ještě něco najdeš“. Pět minut na to jsem byl zpět s druhou, hodnotově stejnou, bankovkou v ruce. Reakce přítomných byla tentokrát jiná, razantní, celá skupina se hrnula po schodech na zahradu. Zahrada a okolí domu bylo podrobeno pečlivému pátrání, ale už nikdo žádnou další bankovku nenašel. Od té doby je mi jasné, co dokáže udělat pár korun se společenstvím lidí. Zbývá jen dodat, že se mi nikdy nepodařilo zjistit, kdo tam ty bankovky pohodil. Podezření, že to byl právě můj strýc je však velice silné.

Po smrti strýce Jetonického v r. 1946 přešel vlastnický titul na jeho manželku Amálii Jetonickou, která převedla vlastnictví domu před svou smrtí v r. 1948 prodejem na mého otce Miroslava Malinu, syna své sestry Františky Malinové, mojí babičky, která žila nejdříve na Smíchově a od r. 1930 s Jetonickými na Spořilově. Naše rodina se tedy na počátku r. 1949 do domu na Spořilov odstěhovala. Otec realizoval několik drobných stavebních úprav, které oddělily náš byt, tedy první patro objektu od restaurace provozované komunálním podnikem.
Dle mě dostupných dokumentů byla Rozhodnutím finančního odboru ONV v Praze 4 ze dne 4. 7. 1961 nemovitost převedena do vlastnictví státu. Hlavním důvodem byl fakt, že více než třetina místností v objektu neslouží účelům bytovým a je užívána pro účely RAJ v Praze 4. Otec se odvolal, ale finanční komise odvolání zamítla dne 21. 12. 1961. Následovala stížnost na Obvodní prokuraturu pro Prahu 4, která shledala stížnost jako bezdůvodnou a odložila ji. Dne 1. 1. 1962 podepsal otec protokol převzetí a předání domu, pozemku, zařízení, inventáře a písemné dokumentace Obvodnímu podniku bytového hospodářství v Praze 4, do operativní správy přejala Domovní správa č.7 v Michli. Tím naše rodina o dům s konečnou platností přišla a začala za užívání 1. patra objektu, zahrady, půdy a části sklepa platit nájem.
Po mém odhlášení z trvalého pobytu a odchodu do Kanady v r. 1968 byli má matka Vlasta Malinová, můj mladší bratr ing. Michal Malina a má sestra Miroslava Malinová nuceni se dne 1. 1. 1988 vystěhovat do malého bytu 2+1 v Braníku. Důvodem byla nadměrná obývací bytová plocha. Je nutno konstatovat, že uvedený objekt byl socialistickým hospodařením zvolna devastován až do té míry, že po mém prvním návratu do Prahy v květnu 1999 (po 23 letech) jsem byl doslova šokován jeho stavem i stavem mnoha dalších objektů na Spořilově. Některé detaily, které mne v té době zvláště zaujaly jsem pro ilustraci ofotografoval. Budou s popisem přiloženy k tomuto textu (kvalita fotografií je špatná, protože byly pořízeny z videa prostřednictvím televizní obrazovky). V restitučním řízení byla pak nemovitost vrácena naší rodině. Můj otec, absolvent obchodní akademie a bankovní úředník, skončil jako zaměstnanec plynárny, se toho však nedožil. Zemřel ve svých 55 letech v r. 1968 (nedožil se ani okupace). Dle svědectví mé matky, v posledních momentech svého života blouznil o pronásledování ze strany StB.

V souvislosti s tím se musím zmínit o následující události.
Při procházce spodní částí Roztylského náměstí jsem si všiml, že v bývalé výkladní skříni Státní spořitelny má sídlo nějaká organizace spořilovských důchodců (klub důchodců). Po bližším zkoumání jsem zjistil, že tam byly umístěny fotografie zdevastovaného žulového ochozu čelního vchodu restaurace U Jetonických s detaily zazděných, neomítnutých vchodových dveří a malých stromů vyrůstajících ze základů domu. To by mi asi nijak nevadilo, ale co mne doslova rozezlilo byl přiložený, tištěný komentář o nezodpovědnosti bývalých majitelů a nutnosti vyvíjet ekonomický a politický tlak na okamžité uvedení věcí do pořádku. Tihle lidé chodili pravděpodobně polovinu svého života kolem restaurace a sledovali její pozvolný rozklad bez toho, že by se někdo z nich ozval. S příchodem svobody jim narostla krititická křídla. Dnes pravděpodobně by někteří z nich určitě tvrdili, že „za komunistů bylo líp“. Zbývá dodat, že vystavený materiál byl na mou žádost zlikvidován.
Protože nikdo z naší rodiny neměl zájem o obnovu a opětné zprovoznění restaurace, rozhodli jsme se dům a přilehlé pozemky prodat. Sešlo se několik nabídek, ale nakonec se prosadila ta od pana Pavla Čelikovského, který byl schopen prostřednictvím svého bratra, stavebníka, zajistit kvalitní obnovu celého domu.
Na svá klukovská léta na Spořilově si rád vzpomínám. Mé názory byly z velké části formulovány i díky rozsáhlé knihovně a sbírce časopisů, kterou po sobě zanechal strýc Jetonický. Přečetl jsem také spoustu knížek od Julese Verna a také mnoho románů Alexandra Dumase, z nichž některé nebyly po r. 1948 běžně k dispozici. Nejvíce jsem si ale oblíbil cestopisy, což se jistě odrazilo i v mém praktickém životě. Pracoval jsem jako technik na železnici v ČR a v Kanadě, do penze jsem odcházel z pozice vedoucího oddělení technického výcviku v Českých aeroliniích. A mé milované cestování zahrnuje, dle záznamů, které si vedu, celkem 326 různých letů a pět zámořských plaveb po celém světě. Také několik cest VW Téčkem po Severní Americe včetně kanadských severních teritorií.
Jak kdysi řekl Jan Amos Komenský: Nejvyšší forma vzdělání je cestování…

---