Historie a peripetie výstavby Spořilova

Na návrh svého ředitele Václava Skleničky se Městská spořitelna na Vinohradech rozhodla oslavit 25 let své existence postavením nového zahradního města na okraji Prahy.
Dne 18. června 1925 bylo ustanoveno ze zástupců obou pražských spořitelen stavební družstvo, nazvané "Spořilov". Do štítu si dalo heslo: Cíl družstva je ryze humánní a nikoliv výdělečný, kteréhožto rázu je i finanční pomoc obou městských spořitelen". Cílem družstva je opatřit méně zámožným vrstvám obyvatelstva Prahy zdravé a levné bydlení ve vlastních rodinných domcích za peněžních obětí velmi přístupných a snesitelných.
Do představenstva a dozorčí rady byli tehdy jmenováni pouze zástupci spořitelen.
Od obce pražské byly zakoupeny pozemky za 15 Kč za sáh a taktéž od soukromníků byly koupeny velmi levně.
Žáci profesora Bertla (urbanistická koncepce od J. Barka) za jeho vedení vypracovali stavební projekt Spořilova a současně vykalkulovali ceny základních třech stanovených typů, a to jedno- dvou- a třípokojových za 50, 65 a 85 tisíc Kč.




V těchto cenách byly zahrnuty veškeré stavební náklady včetně nákladů na infrastrukturu. Po skončení přípravných prací se přistoupilo k vlastní výstavbě. Byly zřízeny kanceláře, postavena vlastní cihelna (denní produkce kolem 40.000 kusů cihel), pískové lomy, truhlárna a tesárny a zámečnické dílny. Byl nakoupen materiál přímo od výrobců, aby se vyloučilo placení provizí. Úvěr spořitelen umožňoval vše platit hotově, čímž došlo k dalším úsporám.
Kromě cihel pálených byly při stavbě Spořilova použity také cemento-popílkové cihly (patent Staněk - dr. Sedláček), které na základě posudku Výzkumného zkušebního ústavu prof. Kloknera při vysoké škole technické na základě zkoušek provedených dne 15. ledna 1924 a 7. června 1926 poskytují stejnorodostí a odolností v tlaku možnost použití na všechny druhy staveb. Jsou také levnější a mohou se vyrábět na místě použití, čímž se předejde ztrátám při transportu a překládání. Navíc svým drsným povrchem dobře drží maltu i omítky.
Celé staveniště bylo oploceno, čímž se mělo chránit před nepovolanými osobami. Zákaz vstupu však platil i pro členy družstva, což vyvolalo první náznaky nedůvěry.
Nad celou stavbou převzali dozor oba hlavní projektanti - architekti Brožek a Polívka. Vedle toho byli pověřeni dozorem stavitel Šlégl, řada inženýrů, polírů a dozorců. Na stavbě bylo zaměstnáno celkem 720 lidí, z toho přímo na stavbě pod vedením ing. Šlegla 580. Počítalo se, že po rozjetí výstavby tu bude až 2000 dělníků. Zdálo se, že projekt je v dobrých rukou a bez problémů se dotáhne až do konce. Stavební práce byly zahájeny 1. března 1927 na ploše 1 km2.

To, co bylo technicky promyšleno do detailu však narazilo na lidský faktor. Jako dozorci prací se často stali lidé, kteří k vykonávání takovéto funkce neměli patřičnou kvalifikaci, holiči, krejčí... Nádeníci, zjednaní na pomocné práce obvykle neměli kvalifikaci vůbec žádnou, navíc se často rekrutovali z "lumpenproletariátu" (jak píše jeden z nádeníků - bulharský spisovatel Karaslavov), jehož hlavním cílem bylo simulovat práci a brát za to odměny.
Členům družstva, kterým se podařilo na staveniště dostat, byla nápadná spousta rozbitého materiálu, povalujícího se po stavební ploše. Na výtky, činěné stavební správě, bylo odpovězeno, že 5% ztráty jsou zahrnuty do kalkulace.
Bohužel nezůstalo jen u plýtvání materiálem, ale díky nekvalifikovanému vedení došlo i na plýtvání lidskou prací při vlastní stavbě.

Byly obrovské ztráty při přepravě pytlů cementu, ničení a "ztráty" nářadí, střešních tašek, hřebenáčů i zařízení domů - např. kamen.
Bylo nakopáno nesmyslné množství písku, který nemohl být zužitkován a zasypávaly se jím mj. hospodářské uličky, ba i nerovnosti terénu a to až do výšky 1,5 m.
Na vlastních stavbách rozměry okenních otvorů nesouhlasily s rozměry dodávaných oken a bylo je nutno přizdívat a to v době, když už domky byly omítnuty. Některé dveře byly zasazeny obráceně a tato nedopatření musela být napravována celou armádou řemeslníků. Některé domky potom byly omítány až třikrát. Rovněž bylo nutno předělávat betonové dvorky a chodníčky. Nepochopitelnou kuriozitou byla objednávka 40.000 schodišťových stupňů o jiné výšce, než bylo potřeba. Stupně pak bylo nutno přitesávat - pochopitelně na účet družstva, neboť dodávající firma se přesně držela objednávky. Samostatnou kapitolou byla úprava silnic, chodníků a betonových plotů. Špatný výpočet nutil k neustálému přesazování obrubníků a rozkopávání již hotového díla.
Ti družstevníci, kteří si dovolili upozorňovat na plýtvání jejich penězi, byli odbyti tím, že tomu nerozumějí a že do finanční stránky stejně nemají co mluvit.
Nekvalifikované vedení stavby vedlo ke zvýšení cen jednotlivých domků na dvojnásobek původně kalkulované ceny, což vyvolalo skandál, řešený dokonce až v poslanecké sněmovně. Navíc skutečně zkušení staří políři byli od samozvanců zesměšňováni a týráni.
Ke "Spořilovu" se vyjadřovala pak celá řada lidí - od technických odborníků až po politiky. Např. stavitel ing A. F. Kučera poukazuje na to, že nebyla řádně provedena ani parcelace, že se prošustrovalo 50 vagonů stavebního materiálu a že při pozdější úpravě zahrádek "byly majiteli vykopány nejen cihly, vápno, trámy, kolejnice, ale i celé nové kolečko!" A ptá se, jakou vlastně práci odváděla dozorčí rada, která si od počátku nechávala vyplácet 3000 Kč na osobu a měsíc? Na schůzi stavebního družstva Spořilov, konaném 14.8.1930 ve Slovanském ostrově se konstatovalo (učitel Stuna), že špatným vedením se původní 100 milionový rozpočet překročil o 115%. Ukradeno nebo zničeno bylo 16 tisíc pytlů cementu, 1200 oken a 800 dveří.
Za politiky se nechal např. slyšet poslanec Kalaš za klub Republikánské strany: "Dnes nelze omlouvat všechny milionové spořilovské ztráty neopatrností, a to proto, že případ Spořilova je zločinem!...Spořilov bude ostudou spořitelen města Prahy, republiky, a to před celým světem! "

Přes všechny peripetie Spořilov rychle rostl. Stavba většiny domků od prvního výkopu až do zabydlení trvala kolem jednoho roku. Jak se však generace vyměňovaly, přestávaly domky stačit jejich nárokům a objevovaly se první rekonstrukce a přístavby. Mnohé domky doznaly rozšíření zvětšením zastavěné plochy, jiné vyrostly do výšky. Tento trend ještě zesílil po roce 1989, kdy byl oslaben regulační vliv stavebních úřadů.

V 70. letech se objevila první větší stavba v předpolí Spořilova. Byla to stanice metra Roztyly. V devadesátých letech pak přibylo nákupní centrum OBI a po roce 2000 další velká stavba - kancelářský objekt firmy T-Mobile. Zatímco stanice metra a OBI vcelku do prostoru zapadly, T- Mobile je pohledově agresivnější a budova prakticky zakryla pohled na panorama Spořilova.