Ve věku 94 let zemřel spisovatel Ivan Vyskočil

PhDr. Ivan Vyskočil, profesor herectví a divadelní tvorby DAMU, psycholog, pedagog, spisovatel, autor divadelních her a učebnic, básník a herec, začal svou uměleckou tvorbu v sále pod kostelem sv. Anežky na Spořilově. V letech 1946 až 1947, vyprávěl Ivan Vyskočil, jsme začali se skauty první divadelní pokusy a improvizovaná představení. Byli tam mí kamarádi ministranti, jako Zdeněk Lhota, Toník Vaněk, pozdější lékař, a jeho bratranec stejného jména, pozdější kněz, Milan Štros s přezdívkou Had, Jiří Suchý a Zdeněk Zátka. V Divadle pod kostelem jsme hráli to, co jsme si sami napsali. Vytvořili jsme zájmový divadelní Spolek ZUMRA, tj. Spolek pro zušlechťování mravů, a pořádali tzv. ŠUMÁKY jako pro osvěžení, což byly v podstatě parodie, takové dada scény, to znamená provokace. První představení se jmenovalo Limonádový mumraj a další Havaj, trvala hodinu až hodinu a půl a spořilovští obyvatelé je hojně navštěvovali. Mohli jsme to dělat díky františkánům - páterům Cyrilovi Kadlecovi a Inocencovi Františku Kubíčkovi, kteří nám prostor pod kostelem sami nabídli, že je škoda jej nevyužívat. Přišel však osudný rok 1948 a sál se zamknul. Byla to velká škoda, že se tím po válce nově se vytvářející občanské společenství na Spořilově přerušilo.



Do právě dokončené zahradní čtvrti malých rodinných domků na Spořilov se Ivanovy rodiče přestěhovali z Římské ulice z Královských Vinohrad, když byl Ivanovi jeden rok. Ivan Vyskočil navštěvoval od roku 1935 Obecnou školu pětitřídní na Spořilově jako žák 1B. třídy nezapomenutelné, avšak přísné paní učitelky Marie Vostřebalové z Vršovic. Kromě jí vzpomněl Ivan tehdejšího spořilovského pana řídícího Vladimíra Štulíka, velkého violoncellisty, člena smyčcového kvarteta. Ivanovi rodiče byli uměleckého založení – tatínek Josef restaurátorem a konzervátorem, maminka Františka knihařkou a zlatičkou. V jeho rodině bylo veliké filosofické a hudební nadání. Ivan se oženil se svojí milovanou Evičkou, budoucí profesorkou pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a mají tři děti. Barboru, MUDr., psycholožku, Markétu, MUDr., neuroložku a advokáta JUDr. Františka Vyskočila.
Ivan po maturitě studoval v letech 1948-1952 herectví a režii na dramatické konzervatoři, později Divadelní fakultě AMU. 1952-1957 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy psychologii, pedagogiku a filozofii. Praxi získával jako externí vychovatel v nápravných ústavech. 1957-1959 vyučoval psychologii na DAMU. V téže době začal vystupovat v Redutě s Jiřím Suchým v představeních, jež Vyskočil nazval text-appealy.1958 spolu s Helenou Philippovou a Vladimírem Vodičkou založili Divadlo Na zábradlí, kde působil jako režisér, dramatik a herec. Po odchodu z něj se v roce 1963 vrátil do Reduty, kde založil Nedivadlo. Od 60. let publikoval své texty i rozhlasové hry. Dobu normalizace prožil jako nežádoucí umělec. Kariéru obnovil po sametové revoluci. V roce 1992 založil katedru autorské tvorby a pedagogiky na DAMU a až do roku 2003 ji vedl. Stál u zrodu divadel malých forem. Patřil k neosobitějším divadelníkům, kteří bořili konvence, pohrávali si s jazykem, což ukazuje i titul knihy Malý Alenáš a nonsensem i absurditou. Měl klíčovou roli pro práci s improvizací v rámci textu.
Do kostela sv. Anežky občas chodíval v neděli na půl jedenáctou. Poznal mně. Vždy mi podával ruku, neboť si pamatoval, že chodil do spořilovské školy s mojí sestrou a s mým bratrem. V dubnu 2005 přišel Ivan Vyskočil besedovat do sálu sv. Anežky, kde dříve hrával, vyprávět zajímavé příběh ze své učitelské praxe. Mladí herci Petr Čepek, Iva Janžurová, Karel Sloup nebyli původně přijati na DAMU. Na jeho přímluvu byli později přijati. Po skončení zajímavého setkání předal ředitel Základní školy Jižní IV Mgr. Daniel Kaiser na památku Ivanovi Vyskočilovi, žáku 1B, třídy, kterou se 42 spolužáky od roku 1935 navštěvoval, Výpis z jeho Záznamu o prospěchu. Po téměř jeden a půl hodinovém besedování se všichni diváci – spolužáci, přátelé a sousedé ze Spořilova s Ivanem Vyskočilem zaslouženým potleskem rozloučili. Bylo to naposledy.

Pavel Roček