Strýček Jedlička ze Spořilova - bylo by mu 100 let

Populární „Strýček Jedlička“ zemřel na infarkt před třiceti lety. Bylo mu sedmdesát let.(18.2.1923 - 28. 8. 1993) Čtyřicet pět sezón byl pro děti strýčkem Jedličkou, strejdo mu dokonce říkala i jeho žena.
Prasátko strýčka Jedličky spí ve skříni domu na pražském Spořilově, uzamčené s dalšími vynálezy a hejblaty. Nekvičí. Antonín Jedlička, který kdysi vstoupil do světa umění prostřednictvím dětských rozhlasových souborů, legendární imitátor zvuků, herec a recesista, ho již neoživí. Spoustu dalších rekvizit z dětských představení rozdala manželka Miroslava po jeho smrti mladším hereckým kolegům a kolegyním: „Strejda byl vrozená slepice a kohout. Jiní uměli hezky zaštěkat nebo zakokrhat, ale nic víc. Kdežto on udělal vše, na co si kdo vzpomněl. Jeho krční lékař říkal, že má zázračné hlasivky. Nikdy neměl chrapot. Obstřik hlasivek potřeboval jen výjimečně, například v předvánočním období, v čase dětských besídek, kdy odehrál třeba sedm představení za odpoledne. Hlasivky si cvičil od dětských let. Ve škole si pan učitel všiml, že hezky zpívá, a přivedl ho k panu profesoru Khunovi. Koupil mu dokonce kvůli tomu tenisky, aby přišel do rádia obutý. Hned začal zpívat sóla, hrát dětské role v operních představeních a hrál i ve filmu.“

Toužil po poctách. Několikrát sám žádal o titul zasloužilého umělce za svoji dlouholetou práci s dětmi. Nakonec jej v roce 1984 opravdu získal, a když byl v jedenadevadesátém roce vyzván, aby titul na protest vrátil, neudělal to. Své trofeje si vážil, nespojoval ji s politikou. Rád se pyšnil řadou dalších ocenění. Byl hrdým nositelem vyznamenání Za vynikající práci, získal Řád dětského úsměvu, stal se laureátem Haškovy Lipnice. Vlastnil také vyznamenání II. stupně Za rozvoj sportu mezi mládeží. S kolegy z branže hrál fotbal, hokej, tenis. Na tenisovém kurtu byl ve svém živlu, při hře kokrhal a dělal legrácky na požádání. Prohru nesl těžce. Tou největší byl jeho poslední den při zápase herců a známých osobností v Houštce. Vyzván přáteli zachrochtal a upadl. Všichni se smáli v domnění, že jde o žert. On ale ležel a nevstával. Zemřel. To bylo v srpnu 1993. O pět let později založili na jeho počest Karel Štědrý s Karlem Bláhou ml. Memoriál strýčka Jedličky. Tato tenisová exhibice známých osobností se odehrává na konci prázdnin v Průhonicích. Vzpomíná i operetní zpěvák Karel Bláha: „Vídávali jsme se při tenisových utkáních v klubu Houštka. Jako hráč používal různé finesy a kukal při servisu. Brali jsme ho více jako komika než sportovce, ale on hrál s nadšením, měl rakety nejlepších značek a pokaždé byl na to perfektně »wimbledonsky« oblečený. Do naší společnosti přinášel humor a rozruch.“

Autor dětských pořadů, osmi vzpomínkových knih převážně z hereckého prostředí a tvůrce hračiček pro zasmání vyžadoval od svého publika přísnou kázeň. Jeho představení pokaždé začínala pokynem: „Pšt, říká strýček Jedlička.“ Ve svém Studiu strýčka Jedličky (vzniklo v roce 1987 při pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešního Výstaviště) se snažil děti naučit různým dramatickým žánrům a nebojácnému vystupování na veřejnosti. Kolegyně z divadla Jiřina Kottová k tomu říká: „Někdy je třeba i štípl nebo postrčil, aby něco předvedly. Chtěl je naučit nebát se na jevišti. Vyžadoval bezpodmínečnou kázeň. Děti se strýčka bály, ale zároveň ho milovaly, protože na všech školách byly jen učitelky.“ Manželka Miroslava Jedličková se seznámila s Antonínem v osmnácti letech v jeho rozhlasovém souboru a vzpomíná na občasné stresy z míry vyvedených dětí. „Přišlo dvě stě dětí do divadla, on je usadil, zapojil a ovládl... Také se ale stalo, že se citlivější děti na jevišti trémou počuraly. Jedna kolegyně naší dcery strejdu Jedličku přímo nenáviděla, protože na její dcerku zvýšil kdysi na pódiu hlas a ona se z toho také počurala. Nikdy mu to nezapomněla.“ Třicátník Pavel Mařík z Odolena Vody zažíval pravidelná vystoupení strýčka Jedličky v klubu Aero Vodochody již jako žák mateřské školy. „Obdivovali jsme ho. Měl hodně energie. Na druhé straně jsme měli strach z toho, že si nás vytáhne na pódium. Nutil například kluka pořádně se rozbrečet a křičel na něj tak, až z něj brek dostal. Já jsem se chtěl nechat bavit, ale on ve mně vzbuzoval obavu. Zvířata jsme mu věřili, předváděl je i s patřičnou pózou, bernardýna napodoboval přes obrovskou mušli. Jindy byl na chvíli opravdu kohoutem.“ Strýček Jedlička miloval převleky a neznámé zvuky, které se hned učil. Když vyrazil ve svém žlutém Mercedesu 300 D, vzbuzoval úsměv i závist. Měl ctitelky mezi učitelkami. Jedna z jeho fanynek mu dokonce pletla vesty se stylizovaným motivem jedle. Nosil je na vystoupení. Jezdil v nich po republice, ale vlastní televizní program pro děti neměl. S režisérem Milanem Peškem připravil šestnáctidílný televizní cyklus Kulišáci strýčka Jedličky. V něm bavil dospělé diváky pomocí improvizací a mystifikačních situací, do kterých přiváděl lidi na ulici. Namluvil tisíce zvuků do filmů, nejvíce přemýšlení mu prý dal zvuk masožravé rostliny pro film Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela. „Chci lidem připomenout, že vůbec neumějí poslouchat přírodu a svět kolem sebe. Neumějí se soustředit na kulisu, která jim nabízí tolik potřebné odreagování,“ podotkl známý „kulišák“ strýček Antonín Jedlička a sundal z ramen svého oblíbeného pašíka.

Ze zdroje http://www.televize.cz převzal a upravil Marek Mahdal (redaktor Spořilovských novin) Další informace najdete např. na Wikipedii. Článek vyšel 10.9.2004.