Ještě k těm karikaturám, aneb zamyšlení Spořilováka

Všichni – nebo alespoň skoro všichni - čteme noviny. Nejen ty Spořilovské. Takže víme, že noviny se živí hlavně maléry, katastrofami a kdejakým svinstvem, všimněme si, že právě v tomhle jsou ty Spořilovské čestnou výjimkou. Např. o povyku, jenž tropí pravověrní muslimové, do hloubi duše uražení nějakými karikaturami, zde nepadla žádná zmínka...čtěte dále...

Promiňte, jestli ji zanesu. Připadá mi ten islám nějak převelice citlivý a urážlivý. Srocování, hulákání, mávání pěstmi, házení kamení a pálení dánských vlajek mohu považovat za podivně přepjatý folklór. Plenění a vypalování ambasád už je cosi jiného, je možné se ptát, proč to ta jejich vláda (která ostatně ty škody zaplatí) nezarazí, netroufá si?

Ale docela jiné je, když islámský duchovní veřejně slíbí tučnou odměnu za zavraždění autora těch kreseb. Soudím, že tímto skutkem se onen duchovní sám stal stíhatelným zločincem a že navíc těžce zhanobil víru, již se snažil touto ohavností zaštítit.

Mnozí z nás se pokusí vysvětlit si to civilizačním a kulturním nedostatkem přičmoudlých košiláčů, ale to je určitě taky omyl. Vzpomeňme jen, za kolik úžasných objevů vděčíme právě arabským učencům – pravda, většinou v době Cyrila a Metoděje a Harouna al Rašída. Je věru zvláštní, jak klikatými cestami šly civilizace a kultura, když si tohle uvědomím, opouští mne chuť připadat si nějak příliš nadřazeně. Co se to probůh s nimi stalo? Nevím. Nepokouším se Vás o něčem přesvědčit, ale rád bych Vás vyprovokoval k přemýšlení a vytvoření vlastního stanoviska.

Potud úvaha, zde už začíná skutečný příběh: ta zpráva o vražedné výzvě islámského duchovního, jehož jméno jsem nepostřehl mne zastihla někdy ve čtvrtek 16.2 a srdečně mne dožrala. Měl jsem pocit, že bych měl něco udělat, ale jít někam pokřikovat s transparentem není, co by mne uspokojilo. Leč vzpomněl jsem, že arabské země pilně bojkotují dánské výrobky. Takže jasně správná odpověď dnešního Evropana je vyjádřit Dánsku solidaritu pokud možno masivním nákupem dánských výrobků a produktů dánských firem. Což pro mne jako Spořilováka znamenalo: v pátek (17.2 t.r.) po snídani (použit dánský sýr Buko a dánské solené máslo) se vydat do prodejny Jysk v Krči (na jiný zdroj dánského zboží si nevzpomínám) něco koupit. Tu prodejnu už známe, je to kousek nad Thomayerovou nemocnicí, je tam přívětivý a ochotný personál a zboží poněkud jiné, než jinde. Nedávno jsme tam nakoupili hromadu Vánočních dárků, k vlastnímu prospěchu. Trochu jsme teď bloumali v nerozhodnosti, nakonec jsme koupili kobereček 140x200 s 50% slevou, vlastně indické provenience, ale prodává ho dánský Jysk, takže účelu dosaženo. Doma jsme kobereček z igelitové folie vybalili a ejhle: byly tam dva. Proto byl těžší, než jsem čekal.

Tak takhle to dopadá, když se pokusím o dobrý skutek. Je to nepochybně osudová zlomyslnost, ale nemíním se podvolit. Ten koberec jsme stejně nepotřebovali a vlastně na něj nemáme ani místo. Měl to být dárek pro jednoho našeho syna, protože kluky máme tři, vlastně nám jeden koberec chybí. Ale nic se nemá přehánět. Koberec jsem nevrátil, ale dnes jsem se v Jysku zastavil a ten druhý zaplatil. Pán u kasy hleděl dost překvapeně, ujistil jsem ho, že se neopájím vlastní počestností, ale že je mi silně proti srsti profitovat na úkor někoho, koho jsem chtěl vlastně podpořit. Neřekl jsem mu, že vlastně nevím, jak bych se zachoval, kdybych ten koberec koupil třeba v Kauflandu.

Tak to by byl ten příběh. Doopravdy si myslím, že jestli se Evropská solidarita nepostaví na pevnější nohy, může to pro ten náš milý kontinent mít škaredé důsledky. Co se pro to má udělat mne teď zrovna nenapadá, od toho jsou jiní. Já učinil, co mne napadlo a co jsem sám za sebe mohl.

P.L., čtenář SN