Vzpomínka na spořilovské legionáře

Při příležitosti 97. výročí památné bitvy u Zborova dne 2 . července 1917 si připomínáme podíl československých legionářů na založení svobodného a demokratického Československa. První prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk vysoce hodnotil hrdinství a zásluhy Československých legionářů a jejich podíl na vzniku samostatného státu. Po válce to vyjádřil svým heslem „BEZ SOKOLA BY NEBYLO LEGIÍ, BEZ LEGIÍ BY NEBYLO ČESKOSLOVENSKA!“
Zejména koncem dvacátých a na počátku třicátých let minulého století přicházeli do nového, moderního zahradního města noví osadníci - většinou mladé rodiny s dětmi, které se také podíleli na bohatém společenském a kulturním životě Spořilova.Také na území Spořilova vznikla brzy po nastěhování desítek mladých legionářských rodin na počátku třicátých let minulého století místní organizace s názvem „Jednota Československé obce legionářské Spořilov, Roztyly“. Velmi čilá spolupráce se rychle rozvíjela se členy ostatních spolků a sdružení, např. se členy nově založené Tělocvičné jednoty SOKOL Praha Spořilov, Roztyly, s oddíly Skautů a s Obcí baráčníků v Roztylech. Vyvrcholením společných snah všech vlasteneckých sil byla veřejná sbírka na vybudování pomníku na památku slavné bitvy Československých legionářů u Zborova. Díky veřejné sbírce a finančnímu daru Sboru pro postavení pomníku bratru plukovníkovi Josefu Jiřímu Švecovi, význačnému legionářskému veliteli a velkému Sokolovi, účastníkovi vítězné bitvy u Zborova, se podařilo spořilovský pomník postavit na Roztylském náměstí. Slavnostní odhalení se konalo dne 29. června 1937 za přítomnosti čelných představitelů státu, Československé armády, Československé obce legionářské, Československé obce sokolské, zástupců místních spolků a zástupců spořilovských občanů.



Díky násilnému přepadení Československa německými vojsky po mnichovské zradě Spojenců došlo k násilnému obsazení pohraničního území Sudet. Po zákazu činnosti a pozdějším rozpuštění všech národních a vlasteneckých organizací na území protektorátu Čechy a Morava začalo tuhé pronásledování jejich předních činovníků i členů. Zejména po atentátu na Říšského zastupujícího protektora Reinharda Heydricha mnozí z nich skončili na popravištích, v koncentračních táborech nebo v táborech nucených prací. Legionáři zaměstnaní ve státních službách byli okamžitě zbaveni svých míst nebo předčasně penzionováni.

Jako zajímavou událost, svědčící o počátcích a vzniku československých legií na Rusi krátce po začátku první světové války, uvádíme rozhovor se členkou Věrné gardy Sokola Spořilov sestrou Alenou Vlkovou-Ludvíkovou (80). Vzpomíná na události, které se udály před sto lety, a na svoji maminku sestru Jiřinu Ludvíkovou-Kůstkovou (Kůstovou) (*1896), která byla po návratu do vlasti jedinou legionářkou žijící na Spořilově:

„Začalo to tak, že moje maminka, která pocházela z Kolína, tehdy osmnáctiletá, byla vyzvána svým o 12 let starším bratrem prof. PhDr. Václavem Kůstem, klasickým filologem, aby jej provázela o prázdninách v létě roku 1914 na 6 týdnů za poznáním do ciziny, tj. buď do Ruska, Itálie nebo Francie. Maminka si vybrala Rusko. Rozhodli se pro Moskvu a odjeli tam v červenci roku 1914, několik dní před vypuknutím první světové války. Maminka byla rok před tím v Brně ve škole pro vzdělávání dívek - něco podobného jako v tzv. rodinné škole, VESNA na jednoročním kurzu vaření. I když babička byla též výbornou kuchařkou, chtěla se mamka něco nového naučit. Tehdy ještě ani netušili, jak se jí to právě tak jako její koníčky - zpěv, recitace a ochotničení - v Rusku budou hodit. Původně odjeli do Moskvy v letním období a měli jenom lehké vybavení oblečením na léto a peníze na 6 týdnů. První ruská zima byla velmi krutá. Chyběly jim peníze, měli hlad a trpěli zimou. Druhým rokem se seznámili s českou rodinou, která je vzala do podnájmu za výpomoc v domácnosti a bylo po zimě. A ještě jedna zajímavost - maminka se v Moskvě u známých seznámila s profesorem T.G. Masarykem.
Později se vydali do Samary, kde je zastihla výzva k českým krajanům ke vstupu do legií.Tam v roce 1916 právě probíhal nábor našich krajanů do vznikajících jednotek legií. Strýc nastoupil ke spojařům, později pracoval v kanceláři, pravděpodobně v redakci Legionářských novin. Maminka předpokládala, že bude ošetřovatelkou raněných, avšak byla přidělena k Divadelní komandě - souboru, který účinkoval s kulturním programem u různých jednotek legií po celé trase Transsibiřské magistrály. Byly v něm celkem čtyři herečky a ona byla z nich nejmladší. Přesto hrávala často i starší postavy, někdy i babičky, tzv. starokomičky ! Měla již zkušenosti s ochotníky doma a velmi dobře zpívala, proto se v souboru dobře uplatnila. Velitelem komandy a patrně i jejím režisérem byl bratr Josef Jeníček, zkušený herec, který měl ve svém souboru další zkušené herce, jako byl bratr Václav Mengr a též bratr Zdeněk Štěpánek. Oba včetně mé maminky byli nejmladšími členy souboru. Hráli hlavně české vlastenecké hry Jana Kajetána Tyla i dalších autorů dramat českých i známých cizích autorů, jako Moliéra, snad i Shakespeara. Později po válce se legionářští herci bratři Josef Jeníček a Zdeněk Štěpánek setkali jako členové Národního divadla v Praze.
Mamka stále sloužila v Divadelní komandě až do roku 1920. Po skončení první světové války na Dálném východě ve Vladivostoku s ostatními legionáři toužebně očekávala loď, která by je odvezla domů do Evropy. Hromadný transport zajišťovaly většinou japonské nebo americké lodě různé velikosti, které opouštěly sibiřskou krajinu, kde naši legionáři prodělali v posledních letech velké války tolik bojových zkoušek a strádání v těžkých sibiřských podmínkách. Zajímavostí bylo, že na stejné lodi, na které se vraceli moje maminka i strýc Václav do Evropy, působil jako lodní vojenský lékař - legionář bratr MUDr. Karel Kulhánek, který cestoval společně se svou ruskou manželkou Naděždou, s malým synkem Slávečkem i s ostatními legionáři. Později po válce se s některými z nich setkali po letech až po přistěhování do nově postaveného zahradního města SPOŘILOV. Tam brzy společně založili místní Jednotu Československé obce legionářské, kde byl bratr MUDr. Karel Kulhánek zvolen prvním předsedou výboru a moje maminka jeho členkou.“
Můj taťka Ondřej Ludvík v roce 1913 absolvoval pražskou konzervatoř v oboru dirigování a ve hře na varhany a klavír. Se svými spolužáky získali zajímavé angažmá v Moskvě. Jistý ruský zámožný kníže je pozval, aby účinkovali v divadle nebo v tehdy ještě v němém filmu a občas i při různých slavnostních příležitostech. Kníže však zchudl a propustil mého tatínka ze služby. Ten se již nemohl vrátit domů do Čech, neboť náhle propukla první světová válka. Do legií nevstoupil a zůstal v Moskvě. Jako učitel hudby dával spolu se svým přítelem, také Čechem a výborným houslistou, hodiny dětem zámožných občanů nebo účinkovali v různých hudebních souborech. Koncem války v roce 1918 postihla tatínka epidemie tyfu nebo španělské chřipky, která náhle zasáhla velký počet Moskvanů. Tehdy ještě nebyly vhodné léky a této zákeřné nemoci podlehli desetitisíce obětí v celé Evropě. Velkým štěstím bylo, že se dostal do záchranného transportu, který pro české občany zorganizoval Mezinárodní červený kříž, a tím se konečně šťastně dostal do Prahy a později domů do Domažlic. Zůstal ještě po určitou dobu v péči svých přátel, musel však prodělat odvšivení a různé lékařské prohlídky. Po několika týdnech zápasu se smrtí se jako zázrakem uzdravil. Vyprávěl mi, že již 28. října 1918 se jako divák zúčastnil slavnostního představení opery Bedřicha Smetany LIBUŠE v Národním divadle.
Asi po dvou letech jel můj tatínek jako „houdek“ (hráč na housle) s kamarádem dudákem Josefem Švábem a s jednou známou - zpěvačkou do USA. Jeden dobrý známý jim tam zajistil koncertní turné po Spojených státech jako Chodské trio. Folklór byl tehdy žádaný a vždy úspěšný. Po válce podnikl zájezd s hudebním souborem, který hrál pro naše krajany po Spojených státech. Konečně se usadili v Chicagu, tatínek tam získal místo v orchestru ve velkém kině - film byl ještě němý, napřed se však musel naučit hrát na kontrabas, protože houslistů tam měli dost. Přítel - dudák se oženil a tak se tatínek rozhodl , že se také ožení. Uvědomil si, že je mu již 36 let a vzpomněl si na mou budoucí maminku, která tam za ním přijela. Oba měli společné zájmy o hudbu, zpěv a umění vůbec. Také dobře věděl, že je dobrá kuchařka. Po určité době taťka požádal dopisem do Kolína její rodiče o souhlas se sňatkem jejich dcery a po jejich souhlasu měli dne 7.10. 1923 v Chicagu svatbu. Dne 12.1. 1925 se jim narodil syn - můj bratr Boris. Asi po dvou a půl letech se celá rodina vrátila z Ameriky do vlasti do Kolína. V roce 1928 se rodiče přihlásili do stavebního družstva SPOŘILOV a o rok později se tam nastěhovali. Po roce se taťka ještě krátce vrátil do Chicaga, neboť v USA se tehdy dalo vydělat více peněz.“

Tolik ze zajímavého svědectví sestry Aleny Vlkové-Ludvíkové o její mamince - ruské legionářce, sestře Jiřině Ludvíkové-Kůstkové (Kůstové).

Většina hrdinů - československých legionářů se po návratu do vlasti s nadšením věnovala budování svobodné Masarykovy republiky, stali se elitou národa. Někteří z nich se podíleli na výstavbě nové Československé armády jako důstojníci, mnoho jich nastoupilo do státní správy na nově zřízená ministerstva, do veřejných úřadů ve školství, sociální péči o válečné invalidy a do různých finančních organizací jako jsou banky, pojišťovny nebo samostatně začali podnikat v oblasti řemesel, obchodu a služeb. Brzy se na Spořilově rozjel bohatý společenský život. Legionáři, Sokolové (těch tady bylo poměrně dost) hráli sokolském divadle i operety, takže tatínek si dost zahrál v sokolovně i v kostele. Jinak učil děti hrát na klavír i na housle.

Poznámka autora: V Rusku bratr Ludvík účinkoval též v souboru tamburašů a domů si přivezl zkušenosti s hrou na ruské lidové nástroje jako jsou balalajky, brače a jiné. Později po válce účinkoval s několika ruskými legionáři v hudebním souboru tamburašů v Sokole na Spořilově, kteří pravidelně a velmi úspěšně vystupovali se svým orchestrem na kulturních akademiích nejenom na Spořilově, ale i jinde v Praze.

Po přistěhování na Spořilov se mnoho legionářů stalo členy Sokola a vznikala řada mladých sokolských rodin, např. syn ruského legionáře bratra MUDr. Karla Kulhánka bratr MUDr. Václav (Slávek) Kulhánek byl starostou Sokola. Spolu s ostatními členy výboru se zasloužil brzy po sametové revoluci v roce 1989 o obnovu naši místní sokolské jednoty. Tato krásná tradice trvá na Spořilově v početných sokolských rodinách Bělohoubků, Kadleců, Kočích, Kubíčků, Kulhánků, Ludvíků, Petrů, Prchlíků, Řeháků, Šípů a dalších dodnes !

Po únorovém puči se díky komunistickému režimu po celou dobu od února roku 1948 až do roku 1989 nepodařilo zachránit téměř nic z dokladů, svědčících o bohaté činnosti Jednoty Československé obce legionářů Spořilov-Roztyly. Veškeré cenné dokumenty byly zničeny nebo se ztratily. Zůstalo jenom torzo v podobě dobových fotografií významných událostí té doby, uložených často náhodou u jednotlivých občanů Spořilova. Zachoval se např. původní snímek pomníku legionáře, který pořídil spořilovský občan pan Josef Vokoun.

Jména všech legionářů a jejich rodin žijících na Spořilově a veškeré písemné dokumenty, svědčící o bohaté sociální, kulturní a osvětové činnosti místní Jednoty Československé obce legionářské v době první republiky a krátce po 2. světové válce, byly zničeny po dvojím zákazu činnosti za protektorátu Čechy a Morava a za komunistické diktatury nařízeném zákazu činnosti v padesátých letech, Většinu z dokumentů této statisícové organizace se bohužel nepodařilo objevit nebo byly zničeny. Při nedávném pátrání po československých legionářích - spořilovských občanech se podařilo objevit jenom část jmen těch, kteří bojovali ve vojenských útvarech legií na frontách ve Francii, Itálii a v Rusku. Někteří z nich se vítězně vrátili z první Velké světové války do svobodné vlasti díky náročné námořní anabázi z Vladivostoku do Evropy až v roce 1921 po dlouhých sedmi letech válečného strádání a útrap.

Děkuji a vděčím všem členům legionářských rodin nebo jejich sousedů na Spořilově, kteří mi ochotně poskytli cenné podklady, jako např. různé osobní deníky nebo zápisky a fotografie jejich drahých otců a dědů. Můj zvláštní dík patří bratrům Jiřímu Filipovi a Jiřímu Charfreitagovi z ústředí Československé obce legionářské, kteří mně byli nápomocni zejména při doplnění získaných informací a cenných podkladů, a při závěrečné kontrole v databázi Československých legionářů, sestavené ve Vojenském historickém archivu v Praze.

Pro informaci spořilovské i veškeré legionářské veřejnosti uvádíme dnes poprvé tento jmenný, i když neúplný seznam „brášků“ - československých legionářů, 36. členů Jednoty ČsOL, žijících za první republiky v letech 1928 až 1939 na Spořilově a v Roztylech (viz tabulka - bude přidána).

Dnes v úctě a s povděkem vzpomínáme na jejich hrdinství, které na výzvu profesora Tomáše Garrigue Masaryka dobrovolně podstoupili se zbraní v ruce v přímém boji za svobodu a demokracii v naší vlasti.

Čest a sláva budiž všem těmto hrdinům !

Vladimír Prchlík, syn ruského legionáře