Spořilovské noviny
Úvod | Stáhněte si | Spořilovské odkazy| FACEBOOK | International  




Spořilovský kalendář
<<  Březen  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31     

Mohlo by vás zajímat...

Vzpomínky

* Spořilov byl pro děti rájem

Vydáno dne 13. 12. 2020 (369 přečtení)

PohledniceZa týden tomu bude přesně třiapadesát let, co se naše rodina ze Spořilova odstěhovala. Šestačtyřicet let jsem pak prožil v pražském Karlíně, nejprve v bytě spadajícím pod místní OPBH, později, po restitucích, získal celý dům soukromý majitel. Když jsme byli odtud roku 2013 vypovězeni, koupili jsme si byt v Libni. A dnes je to přesně rok, co jsme po několikaletém brutálním tlaku jistého podnikatele, který chtěl získat celý dům, museli náš libeňský byt (v osobním vlastnictví) prodat a opustit. Poslední stěhování bylo kruté, stresující, psychicky a fyzicky mimořádně náročné.



V uplynulém roce – při uklízení a třídění věcí po hektickém stěhování – mi prošly rukama různé věci a dokumenty, které mne vrátily do starých, ale i nejstarších časů, do časů spořilovských. Byla to doba mého dětství a raného mládí, prvních dvacet let mého života. Byla to doba krásná, přestože na naši rodinu dopadala jedna rána za druhou, zejména v padesátých letech. Krásná byla proto, že jsme žili svorně, všichni pohromadě – rodiče, sestra, já a dědeček.
Asi bych měl poznamenat, že spořilovskou vilku zakoupili moji prarodiče, Karel a Marie Bečvářovi roku 1931. Babičku Marii, herečku Vinohradského divadla, jsem bohužel nepoznal, zemřela již roku 1936. Děda ji přežil o šestadvacet let v obětavé péči mých rodičů.
Během dne mám pořád co dělat, a nestíhám, nestíhám, nestíhám. Když se však kolem půlnoci konečně dostanu do postele, nebo ráno, když jsem již v polospánku, přicházejí všelijaké myšlenky. Ty nepříjemné se snažím zahnat krásnými vzpomínkami. V první řadě na dětství a na léta mého života na Spořilově. Na naši úžasnou dětskou partu, v níž jsem patřil k těm nejmladším. Pepíku, díky za vše! Kde ty loňské sněhy jsou! Ony jsou spíše „předloňské“. Co všechno se mi vybavuje! Vidím před sebou místa, kde jsme hráli na schovávanou, kde jsme si z keřů lámali silné pruty na šermování, místa, kam jsme tajně k těm či oněm sousedům chodili na třešně, jablka, hrušky, zákoutí, kde jsme si dělali bunkry, stromy, na které jsme lezli. Vzpomínám na cesty do školky a do školy, na trafiku, kam jsem chodil dědovi pro cigarety, na obě cukrárny na náměstí, na cesty kolem Spořilova, kde se dalo úžasně jezdit na kole, na sáňkování nad transformátorem, nad kostelem nebo v sadu za Spořilovem, na plochou dráhu na Čafce, na nejrůznější dětské lumpárny atd. atd. atd. Bohužel, řada těch míst již neexistuje, případně není k poznání. Okolí Spořilova se razantně změnilo, ani terén nezůstal zachován, nenajdete kámen na kameni. A sám Spořilov je nějaký menší, stěsnaný. Marná sláva, v dětství se jevilo vše větší a prostornější. Jen na Roztylském náměstí a na Jižním náměstí vnímám prostor stejně jako v dětství. Snad je to tím, že uprostřed náměstí vnímám celý prostor, který zůstal zachován, a nikoli detaily, které se změnily.
Spořilov byl pro děti rájem. Spojoval v sobě výhody města i venkova. Krásné prostředí vilové čtvrti se zahradami, hospodářskými uličkami, parky, kolem Spořilova pole, travnaté stráně, za Spořilovem veliký sad, pískovna, koupaliště Plivátko, Krčský les s několika altány a Kunratickým hrádkem. Ve spořilovských parcích bylo možno lézt po břízkách, kopat s míčem, na ulici stačilo udělat křídou čáry a hrát vybíjenou – auto projelo jednou dvakrát za den.
V předškolním roce jsem navštěvoval mateřskou školku na Jižním náměstí, na zahradě byla velká dřevěná houpačka a pískoviště. Na starosti nás měla paní učitelka Thomová. Byl jsem se za ní podívat po ukončení první třídy, za vysvědčení jsem od ní dostal stříbrnou desetikorunu.
Spořilovská škola, poté, co odešla ředitelka Vlasta Ziková, zuřivá komunistka, byla příjemným a přívětivým prostředím, s téměř rodinnou atmosférou, kde se nesoudruhovalo. S vděčností vzpomínám na své třídní učitelky – Marii Bílou, Boženu Krupičkovou, Miladu Hykyšovou, Evu Randákovou, na učitele Bernarda Válka, Josefa Kreisingera, Otakara Zelenku a další a další, ale i na ředitele Karla Mojžíše a tehdy pokrokovou a tolerantní ředitelku Olgu Francánovou. (Ta se však po roce 1968 obrátila, hrůzné zvěsti ke mně přicházely.) Spořilovská škola měla velmi slušnou úroveň. Když jsme postoupili na střední školy, víceméně jsme si zachovali známky, zatímco mnozí naši spolužáci z jiných škol si prospěch silně pohoršili. V červenci roku 1963 jsem brigádničil na stavbě nové školní budovy.
A vzpomínám rovněž na naše různá hudební vystoupení se sestrou Helenou, s Věrou a Janou Černými na řadě míst na Spořilově a v okolí, například u Jetonických při akcích svazu invalidů. A také na paní Růženu Hulanovou, matku geniálního muzikanta Luďka Hulana, která se ve svazu invalidů velmi angažovala. Několikrát jsme ji vezli z jejího domku právě k Jetonickým. Jednou jsem jí na zahrádce česal třešně z vysokého žebříku. Kdypak to vlastně bylo? Někdy počátkem nadějných šedesátých let.
Na Spořilově jsem se v posledních dvaceti letech minimálně jednou ročně objevoval na pravidelných srazech naší spořilovské třídy. Scházíme se u Jetonických, pardon v Euréce. A pravidelně se našich setkání účastní – k naší radosti – naše třídní učitelka Eva Randáková. Letos to bohužel odpadlo kvůli té podělané krizi. Snad se zase sejdeme příští rok. Již se těším!

Přeji Spořilovu a spořilovským poklidný a spokojený život!

V Praze dne 6. prosince 2020 Jindřich Bečvář



PS. Srdečně zdravím pana Vladimíra Prchlíka a paní Věrku Drozdovou. Těším se, až si koupím jejich knížku. Pana Prchlíka pamatuji, pamatuji i jeho pana otce. Chodívali kolem nás do malého obchodu ve vedlejším domě (původně mlékárna paní Illové). S paní Věrkou jsem před lety vyměnil několik emailů. Naši dědové (Rudolf Jordán Vonka a Jaroslav Berger) se totiž za starých časů znali, již za první světové války, možná dřív. Bohužel se o tom již nic víc nedozvím. Myslím, že byli v tzv. Mafii a že se znali z evangelických kruhů. Pana radu Vonku jsem občas vídal, bydlel nedaleko nás. Stále od něj mám několik kreseb, které mi (asi roku 1956) nakreslil pro jakési školní album. Bohužel, nejrůznější otázky nás napadají příliš pozdě, kdy již není koho se zeptat. A proto se v poslední době tu a tam snažím napsat něco pro své syny. O tom, co bylo a již není. O tom, jaký byl svět kolem nás, jak jsme v něm žili, někdy jen přežívali, jak jsme se na věci dívali, o co jsme usilovali, proti čemu jsme bojovali, jak jsme často prohrávali, jen málokdy vítězili, a to ještě jen dočasně. Myslím, že ti mladí dnes vůbec netuší, kam a do čeho vlastně jdou. Tak aby alespoň věděli, odkud jdou. Možná se mýlím. Vtírá se mi však otázka: věděli jsme my, kam jdeme? Nemohu se zbavit pocitu, že ano, že jsme to často věděli a zejména chtěli vědět. I když bylo někdy všechno úplně jinak.

[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Zasláno do redakce | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek


Čtenáři od 31.5.2004

Spořilovská kliknutí
Celkem6173079
Březen2797
Dnes576

Spořilováci na webu

Nyní si čte web : 20 uživ.


(c) Spořilovské noviny 2004 - 2019  
Vydavatel: Mgr. Tomáš Hromádka - REGIONPLUS. Adresa redakce: Mgr. Tomáš Hromádka, Rakovského 3162/8, 143 00 Praha 4. IČO: 03582205. Tel. 777 944 684.
Vytvořeno pomocí redakčního systému phpRS. Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce a vlastníků autorských práv. Bez souhlasu redakce nesmí být žádná část Spořilovských novin publikována a to jak v tištěné, tak elektronické podobě.
Kontaktní e-mail redakce: noviny@sporilov.info
CENÍK INZERCE