Před časem jsem si přes internet koupil román Jaromíry Hüttlové Irča vede jedenáctku. Po předchozím prolistování knihy v knihovně jsem totiž zjistil, že je v románu řada zmínek o naší nejlepší pražské čtvrti – Spořilově.
Spisovatelka Jaromíra Hüttlová (11. 11. 1893 – 21. 10. 1964) je dnes veřejnosti už téměř neznámá a to i přes fakt, že v době první i druhé republiky a protektorátu napsala více než čtyřicet knih (nejen pro děti ale i ve stylu červené knihovny) , které byly pro svoji nenáročnost, schematičnost a možná i kýčovistost velmi popupulární a některé z nich se po roce 1989 dočkaly nového vydání. Na Wikipedii je její život přesto zaznamenán poměrně podrobně. Jako jedna z prvních studentek chodila na Minervu, vystudovala Akademické gymnázium, němčinu a latinu studovala nejprve na německé pražské univerzitě, doktorát si dodělala na Karlově univerzitě, a pak dlouhá léta působila jako středoškolská profesorka na pražských školách. Žila na rozhraní Strašnic, Vinohrad a Žižkova, takže ke spořilovským reáliím měla velmi blízko a z knihy je patrné, že Spořilov pravidelně navštěvovala, znala jeho úžasnou atmosféru, kterou dokonce v knize barvitě popsala.
Titul Irča vede jedenáctku vyšel v prvním vydání v roce 1936 péčí nakladatele Gustava Voleského a s ilustracemi O. Marcína, druhé vydání je datováno o tři roky později. Hrdinka knihy Irena Urbanová bydlí s bratrem Petrem, maminkou a tatínkem (major Československé armády) a hospodyní Lojzičkou ve spořilovské třípokojové vilce se zahrádkou, kam se přestěhovali po putování za vojenskými štacemi a nakonec z náměstí Krále Jiřího z Poděbrad, kde bydleli v činžáku. A protože Irča byla po záškrtu, doktor rodině navrhl, aby se přestěhovala do zdravějšího prostředí.
“Tak se dostali Urbanovi až do Spořilova, kde Irča brzy okřála. Byl tu přece blízko les, vzduch byl také čistší a bylo lze tu žíti aspoň trochu venkovským životem.“ “Jejich vilka, takový malý rodinný domek, stál na okraji Spořilova, blízko lesa, kolem něho bylo ještě několik nezastavěných míst.“
Tak se stalo před dvěma lety, Irča předtím tři roky svého života z důvodu nemoci prožila u Babičky ve Všesulově u Čisté na Rakovnicku. Během té doby se z ní stala malá divoška, pravý „kluk v sukních“. Na Spořilově se kamarádila s Vaškem Šimkem,
“jehož tatínek, elektrotechnik, spravoval elektriku v celém okolí a vyráběl sám radiové přístroje, které byly jeho zálibou a koníčkem.“ Oba byli v čele klukovské party, která byla postrachem Spořilova.
“Stížnosti se někdy dostaly až do spořilovské školy, kam chodili chlapci s děvčaty, Irča do čtvrté třídy s Vaškem a jinými kamarády. Pan učitel Bříza malým divochům vždy řádně vyčinil, mnoho však nepomohlo.“
„Byl krásný červnový večer, Praha byla jasná, jen zahalena lehkou večerní mlhou a vzduch byl tak čistý, prolnutý vůní růží a karafiátů a z blízkých lesů vanula svěží vůně prosluněných stromů. Teď, v červnu, byl tento koutek ještě příjemný, netrpěl dosud velkoměstským létem, kterému za měsíc jistě podlehne…“
Ano, blížily se prázdniny a děti byly zvědavy, co pro ně rodiče vymyslí. A bylo rozhodnuto. Protože maminka musí jet do lázní v Bohdanči
“léčit bolestnou chorobu“, pojede Petr, protože je už na gymnáziu, na sokolský tábor a Irča k tetě a pak i k babičce do Všesulova.
Vinou nešťastné náhody, že tatínek zapomene tetě Málce napsat o dřívějším Irčině příjezdu, nepřijel Irče nikdo na nádraží do Čisté naproti. Rozhodla se, že půjde do Všesulova pěšky sama. Hodinu a půl cesty šla Irča skoro za tmy. V lese potkala o dva roky staršího sirotka Honzu Peška a spolu strávili bouřku, která se přes přehnala, v trampské chatě, kde Honza bydlel. Když přišel o rodiče, utekl z domova, protože cizí lidé se o něj špatně starali. Krásně hraje na housle a přivydělává si hraním po vesnicích. Hned Irče svěřil velké tajemství. Na kraji lesa pravidelně přistává letadlo, které odváží špionážní zprávy... K tetě Málce se Irča dostává, když už všichni spí, zburcuje celý dům. Dny plynou v dětských zábavách a Irča přemýšlí o Honzovi i tajemném letadle. A náhle jí napadne - o tom by měl vědět její strýc kapitán Jan Klečka – vojenský letec! Tajemství mu prozradí, kapitán přiletí letadlem a zjišťuje skutečnosti. Mezitím Honza ale z obavy ze svého prozrazení utekl, nikdo neví kam a bylo po něm vyhlášeno pátrání. Irča z toho všeho vážně onemocněla a prázdniny pro ní vlastně skončily.
Do školy na Spořilov se vrátila se čtrnáctidenním zpožděním. Do školy se vypravovali s bratrem Petrem. Ten ale mířil do gymnázia.
„Petr spěchal před ní k autobusu; příští rok poběží Irča již s ním, bude z ní studentka…“ Honza vyhledal Irču na Spořilově, a pak události dostaly rychlý spád. Kapitán Klečka zajistil Honzovi za odměnu studium na vojenském gymnáziu. Pan učitel Bříza se mezitím o prázdninách oženil a hraje fotbal za Slávii. Na derby Slávie-Sparta podívat se na svého učitele - se Irča vydala s celou partou až na Letnou. Zde si jí všimli filmaři z Barrandova a obsadili ji do filmu s Lídou Baarovou. Touto epizodou děj románu na 232. stránce končí.
Hüttlová v románu Irča vede jedenáctku zaznamenala atmosféru prvorepublikového Spořilova
