Když mi bylo třináct... na Spořilově

Šedesát sedm a třináct je osmdesát. Rok sovětského olympijského medvídka, spartakiády, zahájení provozu na trase metra Kačerov – Jižní Město, vyhubení pravých neštovic a vzniku souborového systému FAT. Poslední dvě události se mne tenkrát nijak zvlášť nedotkly. Na osmdesátky vzpomínám zatím jen matně, možná se to zlepší s přibývajícím věkem. Když jsem ale četl výzvu v SN, říkám si, čichová paměť je jedna z nejsilnějších, a tak jsem v minulosti začichal. Najednou mi to začalo naskakovat...

...rybník a zápach žabince. Ten mě provázel vlastně celé dětství, kolem Hamráku a Botiče jsme se motali prakticky pořád. Pamatuji dokonce, že na plácek před dnešním Lechovickým sklípkem, tehdy samozřejmě ještě dávno bez asfaltu, jen s trávou, se chodilo posedět na dece jako na koupaliště. párkrát jsem se jako šestiletý taky v rybníku koupal. V 80. letech se kvalita vody silně zhoršila a na koupání nebylo ani pomyšlení, na rybníku jsme se plavili na vorech z izolačních polystyrénových desek. Vory se občas zvrhly a nabrat si bahno do holínek nebylo nic příjemného. Polystyrén drobil, pouštěl kuličky, které časem zelenaly od žabince a u břehů tvořily divné nánosy.

...mokrý asfalt po dešti v létě, nanuky a dřívka z nich, velké červené plechové odpadkové koše válcového tvaru s kónickou stříškou před samoobsluhou v Hrusické ulici, tzv. „malou sámoškou“. Tenhle mobiliář spolu s typickými pouličními lampami, žlutočerveně pruhovanými lavičkami a vývěsními skříňkami nejrůznějších organizací Národní fronty je k vidění ještě dnes v řadě okresních měst i menších vesnic, a vždycky, když jdu Klánovicemi nebo Kralupy nad Vltavou, vzpomenu si na nakupování ve spořilovské samoobsluze.

...tlející zelenina na podzim na poli. Když začala škola a sjeli jsme se z prázdnin, odpoledne se chodívalo na kedlubny na pole k Botiči. Dvě-tři brukvičky zpestřily jídelníček a tolik nás to netáhlo domů k večeři, takže byl čas a síla na stavbu bunkrů.

...spálené dřevo v pecích bunkrů. Co by to bylo za bunkr bez pece? Bunkry vznikaly většinou kolem Botiče, v místech dnešních tenisových kurtů Hamrsportu, nebo v divných místech pod ulicí Podle náhonu, tam, kde dneska hučí Jižní spojka. Správný bunkr nebyl jenom jáma v zemi jako po divokém praseti, ale řádně krytá stavba se střechou z térové lepenky, které bylo na okolních staveništích dost, uvnitř s nábytkem z beden, a ovšem s řádným maskováním. Pořádné peci nechyběl komín z komínových rour, kterých na skládkách bylo dost. Pec měla několik účelů: zdroj tepla v chladných podzimních dnech, kamna pro opékání čehokoliv jedlého - a reaktor, v němž se testovaly poloprázdné spreje, plechovky s barvami a všelijaké slože. V pecích se topilo hlavně dřevem – suchými bezovými klacky – a rákosem, takže už tenkrát samý obnovitelný zdroj.

...vyjetý olej jako významný konzervační prostředek minulého století. Byly jím napuštěné dřevěné ohrady a ploty, přes které se lezlo, což pěkně špinilo kalhoty. Vyjetého oleje v bílých umělohmotných lahvích byly plné skládky. Zbytky oleje, slité dohromady, představovaly významný zdroj paliva do pecí.

...kvetoucí třešně cestou do školy z Hutí přes sad. Ideální začátkem května nebo června, kdy bylo už brzy ráno světlo, sluníčko hřálo a voněly třešňové květy nebo třešně už odkvétaly a dozrávaly. Měli jsme se skoro jako děti z Bullerbynu, cesta do školy byla pestrá, a Spořilováci nám těch dvě stě metrů sadem trochu záviděli.

...studená mastnota ve školní jídelně; dobrou chuť! Ten zápach se ani za desetiletí nezměnil, řachne mě do nosu při každých volbách. Moc se nezměnilo asi ani školní stravování, snad kromě lístků na obědy, které jsme nosili vždycky v penálu v kapsičce na gumu. Bylo to dilema mezi „nacpat si je tam všechny na celý měsíc a riskovat ztrátu“ a „vzít si vždycky večer jen jeden na zítřek a riskovat zapomenutí“. Tak jsem si je brali na týden.

...cigaretový popel z popelnic u dílen telekomunikací – Speciální údržba a montáže, které se nacházely v ulici Podle náhonu na místě, kde později byla sociální ubytovna a dnes tam stojí bytové domy. K popelnicím opraváři odkládali trosky modulátorů, nefunkční měřicí přístroje, staré součástky a další elektronické harampádí, a my jsme jim tam na to chodili a materiál zužitkovávali při bastlení. Nejcennější kousky, polovodiče, nebyly na hromadě vedle popelnic, ale přímo v nich – a mladý radioamatér musel podlézt mříž vrat, ponořit se do popelnice a mezi nedopalky, papíry a zbytky svačin pátrat po deskách plošných spojů, z nichž šlo leccos zachránit, germaniových tranzistorech, nebo, jaká vzácnost, analogových operačních zesilovačích. Ostatní hlídali, jestli nejde někdo ze zaměstnanců nebo vrátný. Skončilo to tak, že jsme se jednou sebrali, vešli tam hlavním vchodem a zeptali se, jestli nemůžeme dostat nějaké staré součástky rovnou. Vrátný nás poslal do sklepa, kde byly dílny, a tam nám ing. Salač naložil materiál na celé týdny.

Víc si toho takhle „z voleje“ nepamatuji, navíc největší šílenosti možná ještě nejsou promlčené. Obecně vzato, Spořilov byl tenkrát samozřejmě daleko větší periferie s řidším zalidněním a hlavně spoustou zanedbaných míst, kde byla smetiště, skládky, staré kůlny a vybydlené objekty, kde se dalo podnikat prakticky cokoli. Výbornou školou byl také průzkum stavenišť, dnes díky přísným bezpečnostním předpisům nemyslitelný. V jistém ohledu je mi tedy dnešních třináctiletých líto, protože jsou trochu jako v ZOO – „za našich časů“ neexistovaly cyklistické helmy, balená voda, mobilní telefony... a přesto jsme to všechno, bohudíky, přežili.

---

Rok končící třináctkou v mnohých z nás vyvolává představy o magičnosti tohoto čísla. Ačkoli věda žádné pověry nepřipouští, patří neodmyslitelně k našim životům. Zkuste zavzpomínat na dobu, kdy vám bylo 13 let a prožívali jste své dětství, ať už na Spořilově nebo jinde. Svůj příspěvek nám prosím zašlete do 20. října 2013 na noviny@sporilov.info. Všichni účastníci naší ankety obdrží v závěru roku 2013 malý dárek (nutno uvést adresu a kontakt) a příspěvky budou zveřejněny průběžně ve Spořilovských novinách.