Jiří Kouda
novinář

Apartní omdlévání politiků a médií napravo z toho, jakým způsobem uspěli komunisté v krajských volbách vypovídá v mnohém o špičkách české pravice samotné.

Vláda poslouží už jen svým odchodem

Strašlivý výprask pravice levicí v těchto volbách překonává i oranžovou tsunami před čtyřmi lety. Právě úspěchem komunistů. V průměru obě hlavní vládní strany ODS a TOP 09 nezískaly ani tolik hlasů, kolik jich samostatně získaly ČSSD a KSČM. To je velké pozitivum.

Uspokojivá na volbách do krajů je také skutečnost, že se do zastupitelstev nedostala strana jako protofašistická Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS). Voliči si očividně pojmy „demokratická“ a „nedemokratická, extrémní“ vyložili sami, a přestali naslouchat muezínům z pravicových minaretů jejich opakovanou demagogii ke komunistům. Svět už není rozhlas po drátě, kde se stanice měnit nedala a lidé si své názory tříbí i z jiných zdrojů, ačkoli pravicová média se z toho upřímně hroutí.

Proč se do krajů nedostali Paroubkovi lvi a jen do dvou zastupitelstev zemanovci, je na posouzení jejich vlastní politiky. Ostré výpady vůči své mateřské ČSSD jim kýžený výsledek nepřinesly, byť malé kousky od koláče sociálním demokratům uštíply. Pro uspokojení svých vlastních ambicí to očividně nestačilo, což je ale otázka spíše k zamyšlení pro Jiřího Paroubka a Miloše Zemana.

Vládní ODS a TOP 09 se sice pokoušejí své ubohé výsledky bagatelizovat proslovy, že za to – onen volební výprask – vlastně stranické špičky nemohou, aby proti vší logiky následně tvrdily, že si tu fackovačku vysloužily za úspornou vládní politiku. V tom prvním pravdu nemají – krajským volbám dali i své tváře (Nečas, Kalousek). V tom druhém pravdu mají. Třebaže se o to snažili popřít, v krajských volbách se vždy projevuje spokojenost či nikoliv s politikou vlády země. Tentokrát jim občané dali jasné najevo, že tuto centrální vládu nechtějí. A zvláště její podobu pakvilu „zodpovědné“ a protikorupční party, z níž už se musela pakovat kvůli podezření z korupce polovina jejich členů. V níž figuruje nikým nevolená politická skupina, party, která rozehrála se svými občany strašlivou sociální hru utahování opasků a práv, hru na úspory, aby se uspokojily zájmy velkokapitálu. Nakonec jim voliči vystavili účet za přezíravost, nestoudnou aroganci, pokrytectví a surovost. A ostatně, co jim proboha pravice ve své kampani vlastně nabídla?

Občané, kteří se nemají jak jinak bránit, než jednou za čas vhodit do urny svůj hlas a jinak držet ústa a krok, tak očividně tuto vládu vyzvali k odchodu. Právě proto vzala velká část voličů na milost KSČM. Poučením je, že sociální demokraté mají očividně opustit bohumínské usnesení. Tento proces si musí vyřešit sociální demokraté a komunisté mezi sebou. ČSSD trpí „gottwaldovským“ syndromem KSČM, který sem tam semelovsky vyjukne, naopak pro komunisty je stále černou můrou „mitterandovský“ syndrom pozvání do vlády, který je nakonec smetl do politické bezvýznamnosti.

Nyní je