Velikonoce 1947, Bílá sobota, průvod na Roztylském náměstí

Spořilovské zahrádky už dýchaly jarem. Bílé hortensie nakvétaly ve sklenících roztylského zahradnictví. Každoročně dekorovaly svatostánek z Nejsvětější Monstrancí v Božím hrobě. Červené hortensie ukrývaly rány zmučeného těla Pána Ježíše Krista u hlavy a nohou v skále u postranního oltáře. Poválečné období se rozvíjelo postupně duchovně i společensky. Obřady svatého týdne pokračovaly v latinské liturgii. Psal se totiž rok 1947. U bl. Anežky byl ustanoven prvním farářem ThDr P. Cyril Josef Kadlec, který se nedávno vrátil ze studií v Římě, kde obhájil doktorát kanonického práva. Jako kaplani se střídali františkáni z kláštera od Panny Marie Sněžné P. Bartoloměj Kolek a P. Norbert Šamárek. Pro mne v té době byl nejdůležitějším sakristán, jak jsme mu říkali, fráter Prokop. Vše v kostele řídil. Učil ministranty odpovídat latinsky na vstupní modlitby, přenášet velký misál s pultíkem z epištolní na evangelní stranu, přinášet konvičky na lavábo (umytí), nosit fakule a vykuřovat kadidlem. Původní dřevěný oltář uprostřed se svatostánkem a sochou Anežky byl postaven u zdi tak, že kněží sloužili zády k lidu.



Obřady Bílé soboty byly rozděleny do dvou celků. Ranní liturgie začínala svěcením ohně a kadidlových zrn. Pak se světila velikonoční svíce paškál a zpíval nádherný Exultet jam Angélica, Plesej andělský zástupe. Čtení všech dvanácti proroctví a přímluv trvalo celou hodinu. Dopolední obřady končily svěcením křestní vody. Večerní obřady, Vzkříšení a slavná mše svatá mohly začít až po západu slunce, což bylo nejdříve po sedmé hodině večerní.
Na věži měl kostel původně tři zvony. První věnoval dr. Vlasák, velmistr Křižovnického řádu. Druhý zvon věnoval provisor břevnovského kláštera dp. Celestýn Sapfický OSB. Třetí zvon pocházel z kaple sv. Kláry, který na své náklady pořídil dr. Nosek. Všechny zvony byly za II. světové války zrekvírovány, odvezeny na příkaz německých úřadů a už nebyly navráceny.
„Jaké by to bylo Vzkříšení bez zvonů“, řekl si otec Cyril. Domluvil Ing. Fischerem, aby na věži kostela instaloval místo zvonů dva výkonové reproduktory se zesilovačem. Otec Cyril obstaral dvojitý gramofon. Zvuk byl vysílán postupně z obou talířů do reproduktorů tak plynule, že posluchač vnímal souvislý zvuk bez přerušení. A imitované zvony byly připraveny na Vzkříšení z nahrávkou Svatovítské katedrály.
Večerní obřady začaly ztišením. Ticho podporovalo rozjímání. V šeru kostela prošli ministranti s fakulemi-pochodněmi až k Božímu hrobu. Otec Cyril pozvedl monstranci a zazpíval: “Hle, vstalť jest nyní Kristus Pán“. V tu chvíli fráter Prokop rozsvítil všechna světla, zazněly zvonky ministrantů, regenschori Tomášek preludoval na varhany forte a z věže se ozvaly zvony, zvony zněly ku překvapení všech přítomných po celém Roztylském náměstí. Průvod ze Vzkříšením Kristem za zpěvu věřících vycházel z kostela. V čele průvodu nesli ministranti kříž a dvě svíce. Monstranci se vzkříšeným Kristem nesl otec Cyril pod bohatě protkávaným a vyšívaným baldachýnem. Nesení baldachýnu bylo svěřeno za odměnu mužům, kteří se během Božího roku zasloužili o dobrý chod farnosti. Za monstrancí kráčeli další kněží a hojný zástup věřících. Průvod sešel po schodech na Hlavní třídu a pokračoval dolu po Roztylském náměstí. Okna domů zdobily květiny a do večera zářily svíce, tehdejším obchodníkům. Roztylské náměstí bylo původně osídleno různými obchodníky. Kopalovi měli obchod s látkami, lékárna patřila panu Podubeckému, smíšené zboží prodával pan Votrubec. Na druhé straně, rodina Kalábova, řeznictví rodiny Khůnova, elektrikář pan Mánek. Mnozí tito obchodníci přispívali na cihly kostela bl. Anežky a jejich jména jsou uvedena na sklech oken. Za stálého znění zvonů zpíval sbor a lid další sloky písní. Kolem jdoucí lidé se zastavovali a účastně se poklonili. V druhé půli se šlo do kopce a tempo bylo proto trochu volnější. Z věže stále zněly zvony. Průvod se vrátil zpět do chrámu. Monstrance se vyjímala na hlavním oltáři v záři reflektorů. Pokračovala slavná, zpívaná Velikonoční mše svatá. Zvony, ty vzácné zvony umlkly. Nikdo si nepřipouštěl, že by to mohlo být naposledy. Komunistický režim zakázal všechny venkovní náboženské slavnosti mimo uvnitř kostela. Až po 40ti letech farář u Sv. Anežky Řehoř Vojtěch Mareček otevřel kostel široké veřejnosti.

Pavel Roček