PhDr. Ivan Vyskočil, profesor herectví a divadelní tvorby DAMU, psycholog, pedagog, spisovatel, autor divadelních her a učebnic, básník a herec, začal svou uměleckou tvorbu v sále pod kostelem sv. Anežky na Spořilově. V letech 1946 až 1947, vyprávěl Ivan Vyskočil, jsme začali se skauty první divadelní pokusy a improvizovaná představení. Byli tam mí kamarádi ministranti, jako Zdeněk Lhota, Toník Vaněk, pozdější lékař, a jeho bratranec stejného jména, pozdější kněz, Milan Štros s přezdívkou Had, Jiří Suchý a Zdeněk Zátka. V Divadle pod kostelem jsme hráli to, co jsme si sami napsali. Vytvořili jsme zájmový divadelní Spolek ZUMRA, tj. Spolek pro zušlechťování mravů, a pořádali tzv. ŠUMÁKY jako pro osvěžení, což byly v podstatě parodie, takové dada scény, to znamená provokace. První představení se jmenovalo Limonádový mumraj a další Havaj, trvala hodinu až hodinu a půl a spořilovští obyvatelé je hojně navštěvovali. Mohli jsme to dělat díky františkánům - páterům Cyrilovi Kadlecovi a Inocencovi Františku Kubíčkovi, kteří nám prostor pod kostelem sami nabídli, že je škoda jej nevyužívat. Přišel však osudný rok 1948 a sál se zamknul. Byla to velká škoda, že se tím po válce nově se vytvářející občanské společenství na Spořilově přerušilo.

Mezi další významné osobnosti, které v tomto létě opustily navždy řady spořilovských občanů, se zařadil prof. ing. Jaroslav Pašek, DrSc., nestor české inženýrské geologie. Zemřel 19. 7. 2022 ve věku 93 let.

V neděli 17. července 2022 ve věku 92 let zemřel v Hradci Králové Prof. RNDr. Jaroslav Květina DrSc. dr. h. c. člen České lékařské akademie.

V pátek 15. července 2022 zemřela tiše ve věku 94 let Ivana Drbalová - Krausová, jedna z posledních pamětnic spořilovského divadla a autorka knihy Vzpomínky na spořilovské sokolské divadlo, kterou jsme v rámci aktivit Spořilovských novin vydali před pěti lety.

Významný spořilovský občan František Švejda nakladatel a knihkupec se narodil dne 3. 11.1878 v Nemyšli u Tábora a zemřel dne 24. 6.1937 v Praze.
Byl majitelem a šéfem Švejdova divadelního nakladatelství v Praze VIII. (po jeho smrti nakladatelství vedla manželka Marie Švejdová). Vydal spis Felixe Vondrušky „Eduard Vojan, jeho život a dílo“ pojednávající o významném herci Národního divadla v Praze. V roce 1902 vytiskl hru básníka Quido Maria Vyskočila „Erotické a bizarní prózy.“ Firma Františka Švejdy s velkým rozsahem podnikání sídlila v době založení koncem 19. století v Praze VIII. - Libni. Bylo to knihkupectví, nakladatelství, antikvariát, závod hudební, papírnický, insertní a novinářský. Po skončení 1. světové války se sídlo obchodu Františka Švejdy přemístilo do pasáže Elektra v Celetné ulici s vyústěním do Velké Jakubské ulice. Po roce 1948 převzalo zestátněný obchod nakladatelství DÍLIA.

Známý spořilovský učitel ze Základní školy Jižní IV. Jan Hostáň autor literatury pro děti a odborný učitel se narodil v Brzicích u Dvora Králové v roce 1898. Vystudoval reálné gymnázium ve Dvoře Králové a v roce 1918 byl odvelen do armády. Po 1. světové válce se přihlásil na lékařskou fakultu, avšak z finančních důvodů studium nedokončil. Po ukončení abiturientského kurzu začal učit v Záluží u Mostu a na pokusné Volné socialistické škole práce v Kladně. Pro svoji politickou činnost byl několikrát přeložen, např.do Hostivic, Buštěhradu a na různé pražské školy.

Známý spořilovský občan brigádní generál v.v. Ing. Libor Speychal se narodil 6. května 1926 v rodině štábního kapitána Vojtěcha Speychala, příslušníka československých legií v Rusku a ve Francii. V roce 1928 se přistěhoval s rodinou na Spořilov do řadového domku na Hlavní třídu pod školu, kde prožil mládí. Za 2. světové války byl členem odbojové organizace Zpravodajská brigáda, jedné ze dvou organizací, kterou Němci za války nikdy neodhalili. Členy brigády byli mladí chlapci a muži ze Sokola a Skauta. Zpravodajská brigáda poskytovala československé vládě v exilu a presidentu Edvardu Benešovi v Londýně informace o pohybu vojenských konvojů či transportů zbraní.

V roce 1969 jsem nastoupil do Výzkumného ústavu výstavby a architektury (VÚVA) na uvolněné místo po ing. arch. Otakaru Kučovi, který přešel do Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). S tím jsem zdědil i celou jeho zahradnickou agendu spolupráce s Výzkumným ústavem okrasného zahradnictví v Průhonicích, jmenovitě s Vladimírem Součkem, Václavem Štenclem a Drahoslavem Šonským (+13.3.2021). Se všemi jsem si dobře rozuměl, bohužel první dva brzy zemřeli a příslušná spolupráce byla oficiálně ukončena a já se musel věnovat jiným úkolům.
V Průhonicích jsem však měl to štěstí, že jsem se tam také tenkrát poprvé setkal s ing. Antonínem Mariánem Svobodou, CSc. a díky jeho ochotě mohl čerpat z jeho širokých dendrologických znalostí. Navíc nás pojily naše sympatie se skautským hnutím a přátelstvím s Jaroslavem Foglarem.

Velká česká herečka a divadelní pedagožka Hana Maciuchová se narodila ve Šternberku u Olomouce dne 29.11. 1945. Absolvovala Gymnázium Olomouc - Hejčín a s nadšením se věnovala ochotnickému divadlu. Byla členkou Studia při Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci. Po střední škole odjela do Prahy studovat Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze, kterou dokončila v roce 1968. K jejím profesorům na DAMU patřil např. Radovan Lukavský a Karel Höger, Libuše Havelková, František Salter a Helena Tesárková. Od června 1969 byla členkou Divadla za branou a od 1971 hrála po dobu čtyřiceti let hlavní i vedlejší divadelní postavy v Divadle na Vinohradech. Zaujala např. v inscenaci Studia DVA Na konci duhy, kde ztvárnila herečku Judy Garlandovou. Byla dobře známá ze stovek televizích inscenací nebo rozhlasových a televizních seriálů. V jejím podání byly velmi sledované dětské Krkonošské pohádky, oblíbené televizní seriály jako např. Žena za pultem, Nemocnice na kraji města, Chalupáři, Dynastie Nováků nebo velmi sledovaný televizní seriál Ulice.
Film k ní byl poměrně skoupý. Největší roli vytvořila v roce 1989 ve filmu Člověk proti zkáze, který pojednává o posledních letech života Karla Čapka. Maciuchová hrála jeho ženu Olgu Scheinpflugovou, což je pro herečku jedna z nejtěžších rolí.

Mám ráda takřka vesnický ráz této čtvrti, (bohužel) úzce lemované různými dopravními tepnami. Líbí se mi jak architektura zdejších domků, tak nemalé množství zeleně - všechna nádherná zelená náměstí (Roztylské, Jižní, Východní, jakož i Roztylské sady), ale i místa, kde si bez obav mnohdy hrají děti buď přímo na silnici, nebo v její bezprostřední blízkosti, aniž by se musely obávat toho, že je nějaký netrpělivý řidič sestřelí. V neposlední řadě oceňuji komplexní a zjevně promyšlenou péči o zeleň pod taktovkou Ing. Jana Fischera, a dále možnost nakoupit si na farmářských trzích, kde je možné zažít i určitou sousedskou pospolitost.

Moje první vzpomínky na Spořilov začínají v dětství. Bydleli jsme v tzv. Elektrických domech na spodní části Roztylského náměstí. V té době tam byly Roztyly v původní vesnické výstavbě. Každý rok pořádali domkáři slavnost. Oblékli se do krojů, seřadili do průvodu a za zvuků dechovky šli do restaurace na okraji Krčského lesa. Tady pokračovala taneční zábava. Záviděla jsem děvčatům kroje, ale maminka mi řekla, že my nejsme domkáři. Moc jsem to nechápala, ale v průvodu jsem chodila s nimi, i když bez kroje.

Za týden tomu bude přesně třiapadesát let, co se naše rodina ze Spořilova odstěhovala. Šestačtyřicet let jsem pak prožil v pražském Karlíně, nejprve v bytě spadajícím pod místní OPBH, později, po restitucích, získal celý dům soukromý majitel. Když jsme byli odtud roku 2013 vypovězeni, koupili jsme si byt v Libni. A dnes je to přesně rok, co jsme po několikaletém brutálním tlaku jistého podnikatele, který chtěl získat celý dům, museli náš libeňský byt (v osobním vlastnictví) prodat a opustit. Poslední stěhování bylo kruté, stresující, psychicky a fyzicky mimořádně náročné.

Spořilov má úžasné náměstí, které je plné zeleně a které je srdcem staré části této čtvrti. Hodně mi upomíná západočeskou obec Plasy, z níž pocházím. Ta má v centru lesopark zvaný Velká louka. Staré obří stromy, jež rostou na Roztylském náměstí, jsou malými uměleckými díly. Park byl vylepšen o zdařilé fontány, hřiště, lavičky i pololehátka. I to prospělo.
Moc bych náměstíčku přál také legionářský pomník, třeba i jiný a velkolepější, nežli byl ten původní prvorepublikový. Najde se v řadách bohatších Čechů osvícený sponzor s kladným vztahem k historii, když stát a město potřebnou částku nedají? Bylo by by to pro Spořilov vhodné a chvályhodné řešení.

Poetická procházka Spořilovem. Tomáš Míka vzpomíná na dětství strávené v této čtvrti a vzpomínky prokládá čtením textů spisovatelů a básníků, kteří zde v minulosti dávné či nedávné žili nebo se Spořilovem alespoň mihli: Jan Křesadlo, Zbyněk Havlíček, Jiří Suchý, Pavel Kolmačka, Václav Hrabě... Konalo se on-line 10. listopadu 2020 v rámci Dnů poezie.