Vzpomínky na Spořilov v letech 1929 až 1945

Spořilovský spisovatel Adolf Branald, ve svých dvaadevadesáti letech dokončil rozsáhlou knížku vzpomínek na pražský Spořilov. Nazval ji – Převleky mého města . Spořilovské noviny pro Vás připravily stručné resumé tohoto vynikajícího díla.
Obrazně řečeno je toto dílo je základním stavebním kamenem všech zájemců o oblast pražského Spořilova a tvoří neodmyslitelný podklad pro rozvoj nové pomocné historické vědy – spořilovologie. V současnosti je totiž jedinou existující publikací, kterou můžeme označit za ucelenou „Kroniku Spořilova“.


1.období vzpomínání

· první republika
· druhá republika
· protektorát


Pan Adolf Branald ve své vzpomínkové knize poutavým způsobem vypráví o životě na Spořilově od jeho samotného vzniku na konci 20. let minulého století, prakticky až do současnosti. Na začátku autor popisuje okolnosti zakoupení rodinného domku na Spořilově, kam se se svými rodiči v roce 1929, coby sotva devatenáctiletý mladík nastěhoval. Neobyčejně zajímavé je vyprávění o výstavbě celé této unikátní pražské zahradní čtvrti. Život na Spořilově je tu popsán do těch nejmenších detailů. Dozvíte se o první tramvaji na Spořilově, o živnostnících a profesích prvních spořilovských obyvatel. Zajímavá je i informace, že „Spořilovské noviny“ byly vydávány už v roce 1929. My v nich pokračujeme v elektronické podobě o tři čtvrtě století později. Zdaleka ne všechno se tehdy jevilo jako idylické. Skutečnost, že i přes záměr dvou městských spořitelen (investorů výstavby), postavit domy za přijatelnou cenu, byla nakonec realita taková, že konečná cena spořilovských domů byla o mnoho vyšší, než-li se noví obyvatelé zprvu domnívali.

Adolf Branald vzpomíná na dobu první republiky velice rád. Jako syn známého českého režiséra a herce vzpomíná na divadelní a další kulturní život na Spořilově, především na divadelní akce „Spořilov sobě“, které se konaly ve staré dřevěné sokolovně a na „sokolský život“ jako takový.

Další kapitolou prvorepublikového života na Spořilově byla stavba zdejší dominanty – kostela na Roztylském náměstí, při jehož výstavbě v letech 1934-1935 pomáhali i obyvatelé nouzové kolonie Slatiny, o níž se můžete dočíst na Spořilovských novinách v rubrice „Kolem Spořilova“. Vzpomíná také na stavbu nové zděné sokolovny v roce 1935. Velkou část této kapitoly věnuje Branald vzpomínkám na zcela obyčejný a přitom nevšední každodenní život spořilováků. Vzpomíná na velké sportovní akce, cvičiště Sokola, lesní běhy v Krčském lese a na nezapomenutelné lyžování na tehdy ještě volných zasněžených spořilovských pláních. V horkých letních měsících se spořilovští obyvatelé scházeli u dnes již zaniklého (bohužel) koupaliště zvaného „Plivátko“. Ve třicátých letech, v době mohutného rozmachu skautingu nezapomíná Branald ani na spořilovský skautský Oddíl číslo 42, který měl klubovnu v boudě za transformátorem, a kde se často jako host objevil i Jestřáb - Jaroslav Foglar.

Celá tato první kapitola knihy je doslova protkána vzpomínkami na významné a slavné spořilováky, například na guvernéra Národní Banky Československé, který žil v nejhonosnější vile s výhledem na centrální náměstí, na profesory, senátory, významné úředníky, umělce, pěvce, ale především na obyčejné i neobyčejné sousedy z okolí.

V době začínajícího ohrožení republiky nacistickým Německem, vzpomíná i na odhalení pomníku „Legionáře“ před kostelem na Roztylském náměstí v roce 1937. V těchto krizových letech vzpomíná i na první fyzické střety komunistů s místními členy fašistické organizace „Vlajka“ ve spořilovské hospodě na jaře 1938 a v neposlední řadě na zářijovou Mobilizaci.

Po „Mnichovu“ dorazilo na Spořilov asi 150 zoufalých uprchlíků ze zabraných Sudet, z toho 40 jich našlo střechu nad hlavou v sokolovně, ostatní po spořilovských rodinách. V době, kdy spořilovské ulice a lampy „vyzdobily“ protektorátní vyhlášky, se sotva třicetiletý Branald zamiloval do 17-ti leté dívky. Na toto těžké období, plné strachu vzpomíná jako na dobu zatemněných oken, instalaci sirén na střechách spořilovských domků a na „invazi“ německých vojáků do spořilovské školy. Na začátku prvního válečného školního roku (1939/1940) bylo vyučování odloženo z důvodu příznaků obrny. Když se s vyučováním začalo, následovala důkladná „revize“ spořilovské školní knihovny a likvidace pro němce „závadných“ knih. Také přišlo přejmenovávání ulic (například na: Nord-west drei, Süd-ost zwei atd…). Navzdory válce, žil v proběhu těchto let Spořilov poměrně „klidným životem“, i přestože několik obyvatel, kteří byly zapojeni od odboje skončili v Kobylisích na střelnici nebo v drážďanské a pankrácké sekyrárně.

V době začínajících intenzivních náletů v roce 1944, dopadlo na louky východně od Spořilova sestřelené americké letadlo, což byla velká událost pro všechny v okolí. Letecké poplachy, které byly takřka na denním pořádku, nahlašovali občas i sami žáci, kterým se zrovna nechtělo do školy.

Všem obyvatelům této čtvrti redakce Spořilovských novin knihu „Převleky mého města“ doporučuje.

V dalším článku vzpomínek spisovatele Adolfa Branalda se posuneme v čase o něco blíže do současnosti, do doby po roce 1945.