Jak mi na Spořilově zmizelo auto

Včera jsem zažila vůbec nejhorší ráno na Spořilově.

Na Spořilově bydlím od léta roku 2002. Předtím jsem přes dvacet let bydlela na pražské "severní terase". Spořilov jsem si oblíbila a trávím tu skoro každou volnou chvilku. Mám ráda Třešňovku, kam chodím se svým psíkem Bobíkem, uličky Starého Spořilova i Hamerský rybník a přilehlé sportovní centrum. Od teďka ale mezi má "oblíbená" místa rozhodně nepatří spořilovská parkoviště...Asi už tušíte proč.

Můj druhý květnový pracovní den na Spořilově se proměnil ve špatný sen. Tak jako každý den jsem měla zaparkované auto na malém parkovišti nedaleko mého bytu. Ráno, kolem čtvrt na sedm se blížím k místům, kde jsem auto předešlého dne zaparkovala a vidím jen prázdné místo. Absolutní ŠOK !!! Bylo mi jasné, že je zle, že můj plechový miláček nebyl odtažen, třeba z důvodu špatného parkování. Ne, něko ho zkrátka ukradl. Ten svíravý pocit beznaděje mi vehnal slzy do očí. Když jsem se jakž takž vzpamatovala, volala jsem tu hroznou novinu všem známým a duševně jsem se připravovala na sepisování protokolu na místní služebně Policie ČR. Lustrování v databázi odtažených a hledaných vozidel trvalo jen pár minut, o to delší bylo sepisování vlastního protokolu o krádeži. Překvapilo mě, že to bylo psáno "na počítači", holt pokorok ! Nicméně naděje, že mé autíčko najdou je mizivá. Jeden starší pán, co tady čekal s podobným problémem, mě utěšoval slovy. "To víte paní, to už je rozřezaný na náhradní díly..."

A tak se postupně smiřuji s hořkou skutečností, že i na Spořilově se kradou auta (všech značek a všeho stáří). Přesto: Naděje umírá poslední...

Zaslala čtenářka Spořilovských novin, která si nepřála uveřejnit své jméno.