Ptáci na spořilovském sídlišti

Už v titulku se mi chtělo psát o spořilovské avifauně, ale pak mi to připadlo moc nóbl. Vždyť většina těch našich drobných „spolubydlících“ jsou jen prostí, někdy téměř neviditelní společníci – ptáci, které bývá spíš slyšet než vidět.

Na spořilovském sídlišti za dobu od jeho založení prošla skladba zdejší ptačí říše podstatnou proměnou. A to hned z několika důvodů. Především tu dříve nebylo tolik stromů a keřů jako dnes, a ty jsou pro život ptactva velmi důležité. Tito naši drobní spoluobyvatelé v nich nacházejí úkryt, stavějí si v nich svá hnízda a v neposlední řadě na nich nacházejí svoji potravu – drobné živočichy, zejména hmyz. Dále proto, že tu ještě nějakou dobu zůstávali dřívější ptačí obyvatelé – původně žijící na polích, která se rozprostírala tam, kde dnes stojí jen domy. Ti původní – třeba skřivani, kteří tu ještě na počátku osidlování sídliště prozpěvovali – se nepřizpůsobili. Nemohli, vyžadují jiné životní prostředí, a to nově vzniklé jejich způsobu života nevyhovovalo. Postupně mizeli a jejich místo zaplňovali noví ptačí obyvatelé, kteří se zde během více než čtyřiceti let napevno uchytili a s nimiž se teď denně setkáváme.
Ale zkusme začít od nuly.
Vůbec první přistěhovalci byli vrabci. Vrabčí havěť v hojném počtu brzy objevila výhody bydlení na balkonech a v lodžiích, které jsou prakticky ve všech domech. Pilně tam snášeli uschlý rostlinný materiál a budovali z něj svá rozčepýřená a neesteticky vypadající hnízda. Když se obyvatelům to jejich hospodaření nelíbilo a hnízda snesli, urputně a s nevídanou pílí stavěli hned další. Večer byl balkon čistý a ráno v sedm hodin už tam byl zase základ pro hnízdo nové. Některým lidem ale nevadili, nechávali je na pokoji, takže mohli dlouho mezi spořilovskou ptačí osádkou kralovat.
Dnes jich je na sídlišti již jen poskrovnu. Lze je nalézt třeba v sebemenších skulinách ve stěnách některých účelových staveb, třeba transformátorů nebo objektů patřících plynárnám. Dokonce se usídlili v již nefungujících větrácích dřívějších hospod nebo jiných veřejných objektů. A kdo je zdecimoval? Přece náš dnešní hojný ptačí společník – hašteřivý a nesnášenlivý kos. Původnímu obyvateli lesů a zahrad starého Spořilova se na sídlišti zalíbilo, a to zejména proto, že se tu rozrostly stromy, jednotlivé keře nebo celé křovinné porosty, kde nachází vhodné životní stanoviště. Agresivita a nesnášenlivost kosa byla hlavní příčinou toho, že vrabec neměl nejmenší šanci se na sídlišti ve větším počtu udržet.
Takže dnes už brzy zrána, ještě před rozedněním, ohlašuje svou přítomnost halasným zpěvem. Ten opakuje i v průběhu dne a také v podvečer, kdy se připojují k jeho trylkování i drozdi, kteří zaletují na sídliště pravděpodobně ze starého Spořilova. V křovinách a v hustém stromoví se kosům daří dobře a dovedou se škorpit a handrkovat mezi sebou o svůj životní prostor velmi intenzivně a neurvale. Je zajímavé, jak si čile vedou po deštích, kdy na chodníky vylézají žížaly – pravá to jejich pochoutka.
Ze sídliště úplně zmizel chocholouš. Nebyl sice příliš hojný, ale zkoušel přiživovat se kolem popelnic a kontejnerů. Teď už jej není vidět delší dobu – asi odletěl za lepším, někam tam, kde se chovají koně, v jejichž kobližcích se rád přehrabuje; to zřejmě dobře vyhovuje jeho gurmánským choutkám. Zato hojnými dnešními obyvateli spořilovského sídliště jsou sýkory; zdomácněly tu koňadry, parukářky i úhelníčci a ozývají se už od zimy – od Vánoc, kdy se začínají připravovat na budoucí hnízdění, pilně prozkoumávají větve stromů a hledají co by sluply.
Kromě sýkor se tu zabydlel napevno ještě jeden ptačí druh – pěnkavy. Bezvadně vyzpěvují a intenzivně se podílejí na ptačím zabydlení sídlištního prostoru.
Jak sýkory, tak i pěnkavy jsou hezcí i na pohled, příliš se lidí nebojí a nalétávají houfně na krmítka, která rozvěšují lidé na nízkých stromech. Tito ptáčci zřejmě zůstanou stálými sídlištními usedlíky.
Na sídlišti se občas najde i pěkně se ozývající zvonek zahradní. Nesmíme zapomenout ani na hrdličky. Ty sice nejsou stálými obyvateli sídliště, ale v některých letech je slýcháme – tak jako kosy – už od rána. Rovněž zde nacházejí vhodné životní prostředí a když se vytratí, tak asi jen do blízkého okolí – na starý Spořilov nebo do Hutí – k Hamerskému rybníku, tam jsou vidět stále.
V některých letech se na sídlišti objevují poštolky. Svá hnízda si staví na plochých střechách domů v závětří výtahových šachet, na věžácích, ale i třeba v květinových korýtkách přímo za okny bytů. V okolí našeho domu odchovaly v minulých dvou letech dva páry poštolek po třech mladých, která si vedla velmi zdatně jak při konzumaci myšek, které jim staří přinášeli, tak i při objevování světa při opouštění hnízda. Pokud jde o přísun aprovizace, nepohrdla poštolčí mládež ani mláďaty holubů.
O ptácích na spořilovském sídlišti by se dalo psát donekonečna. Přechodně se tu objevují v zimních období návštěvníci z Východní a Severovýchodní Evropy – havrani v lesklých černých fráčcích, kteří donekonečna probírají se svými kamarády kavkami a někdy i vránami trávníky a hledají něco na zub – nebo na zobák? Z okolí Hamerského rybníka, povodí Botiče a ze sadu na jižním okraji sídliště občas přilétají straky, někdy i sojky. Zahlédnout je tu možno i žlunu šedou, která přicestovala snad z Krčského lesa a občas pilně hrabe v listí na trávnících mezi domy. Ještě v nedávné době pak bylo možno slyšet i vidět na pozemku zarostlém náletovými dřevinami mezi tramvajovou smyčkou, jižní spojkou a Hutěmi koroptve.
Každé léto se prohánějí s velikým pískavým křikem nad sídlištěm hejna rorýsů; kde hnízdí není jasné. Občas, zvláště v zimním období, navštíví sídliště i rackové, kteří loudí o něco k snědku; ti se v té době v hojném počtu vyskytují spolu s dalším vodním ptactvem na Hamerském rybníku v Záběhlicích. Když už je řeč o Hamerském rybníku, zmíním se i o zimních hostech ze severních oblastí Evropy vyskytujících se v jeho okolí, o hejnech kvíčal. V letošní zimě jich bylo v zahradách za záběhlickým kostelem jako naseto a úspěšně tam likvidovaly spadaná jablka.
I když nejde o ptáka, musím se zmínit ještě o jednom letci, který se nad spořilovským sídlištěm objevil teprve nedávno – o netopýru. Třepetá se za soumraku mezi domy a pídí se po létavém hmyzu, který je jeho hlavní potravou. A kde ten ložíruje? To se neví; normálně to bývá ve věžích kostelů nebo v otevřených půdách starých budov. Ty ale v okolí Spořilova těžko najdeme.
O holubech raděj mluvit nebudu. Ne že by to nebyli pěkní ptáčci. Naopak, jsou líbiví, krásně vybarvení, každý je jinak pestrý a docela pěkně vrkají. Ale chcete-li mít ve svém okolí – na balkonech nebo na parapetech oken čisto, nedá se s nimi moc kamarádit; vůbec jim nejsou jasné základní hygienické návyky, toalety jsou pro ně španělskou vesnicí, ulehčí si docela požehnaně tam, kde je to zrovna napadne.

–štk-