Kostel sv. Anežky slouží už 80 let

V neděli 27. října 1935 zasvětil kanovník Jaroslav Kulač nový spořilovský kostel blahoslavené Anežce a patronům Českým. Tím byla splněna touha zahradního města mít vlastní školu, sokol a kostel. Dnes je tato stavba chráněnou kulturní památku České republiky.
O 10 let později bojující Pražané na barikádách oslavovali s úlevou příjezd Rudé armády. Možná byl mezi nimi i ruský emigrant architekt, jehož jméno mělo být vymazáno z českého intelektuálního prostředí.



V obnoveném samostatném státě kdosi zazvonil v 14. května 1945 u dveří bytu v Čajkovského ulici 17 ing. arch. Nikolaje Pavloviče Paškovského, tvůrce návrhu podle něhož spořilovský kostel byl skutečně postaven. Představili se vojáci s vínově červenými výložkami, vojska to NKVD, ministerstva vnitra Sovětského svazu. Nikolaj si měl vzít nejnutnější osobní věci, především teplé, a jít s eskortou. Kam? Neptat se. Tak začal arch. Paškovskému nový život, který si do té doby nedovedl představit, a to přesto, že jako ruský emigrant věděl přece jen víc o tom, co se děje v jeho vlasti, kterou kdysi opustil. Předpokládal, že ho nečeká pastýřská idyla, ale tehdy neměl dost fantazie na to, aby si představil skutečnost, z barikády do koncentračního tábora Gulagu

Eskorta ho převezla do gulagu (Gosudarstvennoje upravlenije lagerej) poblíž Karagandy. Sem byli posíláni vězni, aby bylo dost horníků. Karaganda byla vystavěna slzami a krví deportovaných, prokletý výtvor komunismu, vydupaný z vůle „generalissima Stalina“. Tak jako mnoho jiných před ním i po něm, ani Nikolaj nikdy nestál před soudem, tak jako oni se dozvěděl jen od kohosi v podstatě bezejmenného, že je za spolupráci s mezinárodní buržoazií odsouzen na deset let uvěznění v koncentračním táboře.Věznění jako jeden z mála přežil. Když byl arch. Paškovskij propouštěn z gulagu po deseti letech, velitel tábora mu prý tehdy řekl, že to byla berijovština, tedy vlastně jakýsi omyl, přehmat. Tím byl v prvním kole vyřešen akt rehabilitace. Vybaven malým ranečkem se vydal Nikolaj na cestu. Osobní doklady mu nahradil proužek papíru s nezřetelným cyklostylovaným textem a jakýmsi neméně nečitelným razítkem. Nicméně i nečitelné razítko dělalo člověka. Ten papírek provázel arch. Paškovského přes celý Sovětský svaz, protože mířil zpět do Československa. Na rozloučenou se mu totiž dostalo v táboře poučení, že smí odcestovatdo kteréhokoli státu Varšavské smlouvy. S oním papírkem se však dala překročit i hranice, jinak ne právě prostupná. Po cestě občas dobří lidé dali něco k jídlu, jindy se Nikolaj svezl načerno nákladním vlakem. Nakonec došlo k tomu, bývalý vězeň, úplně bez prostředků, posléze dorazil do Prahy. Bludný kruh, který byl jedním z četných obrazů minulého století. Příběh se dokonce dočkal epilogu, jenž si svou bizarností nezadává s předchozím dějem. Po návratu z gulagu, v roce 1965, dostal ing. arch. Nikolaj Pavlovič Paškovskij na sovětském velvyslanectví v Praze další papír, tentokrát trochu většího formátu, kde v předtištěném textu bylo dopsáno jméno. Dokument hlásal, že ing. arch. Nikolaj Pavlovič Paškovskij je v plné míře občansky rehabilitován. Nevím, zda to byla obecná praxe. V každém případě tak kus papíru uzavřel deset let jeho života.
Nikdy jsem se arch. Paškovskim pravděpodobně vědomě nesetkal. Možná jsem potkával jeho ženu Jelenu Sergejevnu Paškovskou, která předkládala katalogové listy usměrňovačů v ČKD Praha, kde jsem tehdy začínal svou první pracovní činnost. Protože se jméno Paškovského poválečnému režimu nehodilo a mělo býti zapomenuto, bylo autorství spořilovského kostela připisováno autorům většiny spořilovských staveb - architektům Brožkovi a Polívkovi. Nedovedu si představit, že by se arch. Paškovskij se svou manželkou neprocházel za vůní kvetoucích spořilovských šeříků a lip kolem kostela sv. Anežky.

Pavel Roček