Komentář: „Město patří lidem“ aneb zoufalství volebního guláše

Citovanými slovy je uvedena zpráva, kterou uveřejnila na webových stránkách MČ Prahy 4 Mgr. Alžběta Rejchrtová, radní pro územní rozvoj a dopravu v Praze 4, Klub Trojkoalice (viz zde ).


Na první pohled zpráva působí jako liberální a transparentní přístup osvícené politické reprezentace. Je tomu ale tak doopravdy? Při pozornějším čtení a se zkušenostmi z uplynulého volebního období lze vyčíst mezi řádky něco zcela jiného. Rozeberme si některá prohlášení detailněji.

1) „Město nepatří architektům, kteří ho navrhují, ani developerům, kteří ho stavějí, ale lidem, kteří v něm žijí. Tímhle mottem se řídíme.“
Vymezení se proti odbornosti (inteligenci jako takové) ve prospěch tzv. lidu, který měl být dostatečně vzdělán skrze své poctivé mozoly, bylo smutnou kapitolou našich dějin. Když dnes odvrháváme odbornost znovu, tak je u kormidla buď bezbřehý populismus, ekonomické ukazatele nebo i dojmologie. Historie nás učí, že vymezovat se proti samozvancům (developeři) a zaprodancům (architekti) není způsob vládnutí, který by někam vedl. Skoro všichni díky nějakému „developerovi“ bydlíme a díky architektům a urbanistům ono bydlení nemá formu slumu. Je zcela nemístné z pozice samosprávy zlehčovat či erodovat systém odborné tvorby a správy města.

2) „Lidé od nás dostávají přímo do schránek pozvánky na zasedání komise pro územní rozvoj. Ta na základě jejich připomínek buď po developerovi požaduje, aby stavební záměr upravil, nebo ho jako naddimenzovaný a nezapadající do charakteru zástavby jednoduše odmítne.“
Všechna moc lidu! Zase… Neříká citované populistické prohlášení spíše: „My vlastně nevíme, co chceme, nemáme vizi, nemáme odborné zázemí ani sílu být konstruktivní protiváhou – tak si přátelé alespoň přijďte na nějakou komisi zakřičet.“ A nitky beztak vedou jinudy.

3) „Zorganizovali jsme řadu plánovacích setkání a sociologických šetření jak k velkým projektům jako je zastřešení Spořilovské ulice či výstavba metra D.“
Dle některých názorů Sídliště Spořilov II stojí před zlomem, kdy může nabrat kurz k sociálně vyloučené lokalitě. To je dáno kombinací strukturální zanedbaností sídliště a jeho věkovou strukturou před generační obměnou (sousedé prominou). Sociologický průzkum (viz zde)) sice proběhl, ale jen v bezpečných mezích politiky chtěného výsledku (zastřešení Spořilovské jako taková druhá Stromovka s lavičkami). Typickým respondentem zmíněného průzkumu byl totiž volič – důchodce ze sídliště – se sobě odpovídajícími potřebami. Z této perspektivy netřeba dodávat, že průzkum měl být veden tak, aby vyšel vstříc spíše budoucím potřebám nových mladých sousedů v atraktivním sídlišti. Takto složitý problém však nedohlédne a nevyřeší lid projektující po večerech ve školní jídelně. Jde o čistý populismus, přičemž připomínky k zohlednění sociálních souvislostí u záměru zastřešení Spořilovské narážely u starosty Petra Štěpánka do zdi.

Usadil se nám zde propracovaný „normalizační“ systém tzv. „participace veřejnosti“. Například případ Spořilovské: na hotovém a předem nekonzultovaném návrhu nám byly šalamounsky svěřeny pouze „bezpečné“ úkoly jako mírně šoupat se psí loukou. Mnoho účastníků si naopak odneslo zkušenost, že důležité připomínky k řešení lokální dopravy byly zametány pod stůl. V závěru článku radní Rejchrtové se dozvíme, kolik skvělých studií z participace vzešlo. Ještě by stálo za zmínku, kolik studií i rozpracovaných projektových dokumentací za uplynulé čtyři a více roků bylo opuštěno a práce zahozena, kolik slibů bylo učiněno, a skutečnost byla jiná. Zklidnění Hlavní ulice, dokončení rekonstrukce Roztylského náměstí, veřejné záchodky a protiletecký kryt tamtéž, schodiště před kostelem sv. Anežky, výsadby alejí, chodníky…
Máme tu evidentně co do činění s politickou roztěkaností i se značnou neprofesionalitou a bezradností. Co je horší, máme tu úmyslně neupřímnou parodii na participaci. Je dozajista správné a žádoucí ptát se občanů na názor. Jaké jsou ale výsledky takto pojatého „participačního divadla“? Politik má občany vést a nebalamutit je pasováním do role pejsků a kočiček vařících svůj urbanistický dort. Zde radní Rejchrtová nechtěně přiznává nekompetentnost či určitý alibismus - přehazuje odpovědnost za řízení města přímo na občany. Jako by se tak sama jako politik usvědčovala, že je vlastně zbytečně voleným článkem systému.
Pokud by měla být participace skutečně upřímná, občané by se měli s pomocí radnice dobrat především k jasným a důkladným zadáním pro architekty. Ti pak mají ukázat, co umí. Našimi reprezentanty zavedený převrácený systém pouze chytře odpoutává pozornost od skutečných problémů a jejich skutečných řešení.
Závěrečné provolání radní Rejchrtové je korunou a rétorickým déjà vu dob naštěstí již minulých: „Už nikdy se nesmí vrátit doby, kdy naše krásné město bylo kořistí, o kterou se rvali ti nejsilněji a lidé, kterým město patří, jen mlčky přihlíželi.“