Podivuhodný příběh architekta spořilovského kostela

Bílé a modré šeříky rozkvetly v květnu jako před 75 lety. Bojující Pražané na barikádách oslavovali s úlevou příjezd Rudé armády. Možná byl mezi nimi i ruský emigrant architekt návrhu kostela sv. Anežky na Spořilově, jehož jméno mělo být vymazáno z českého intelektuálního prostředí.



V obnoveném samostatném státě kdosi zazvonil v 14. května 1945 u dveří bytu v Čajkovského ulici 17 Ing. arch. Nikolaje Pavloviče Paškovského. Vojáci s vínově červenými výložkami, vojska to NKVD, ministerstva vnitra Sovětského svazu. Nikolaj si měl vzít nejnutnější osobní věci, především teplé, a jít s eskortou. Kam? Neptat se. Jeho manželka se pak ptala opakovaně; mlčely naše i sovětské úřady. Tak začal arch. Paškovskému nový život, který si do té doby nedovedl představit, a to přesto, že jako ruský emigrant věděl přece jen víc o tom, co se děje v jeho vlasti, kterou kdysi opustil. Předpokládal, že ho nečeká pastýřská idyla, ale tehdy neměl dost fantazie na to, aby si představil skutečnost.
Eskorta ho převezla do gulagu (Gosudarstvennoje upravlenije lagerej) poblíž Karagandy. Sem byli posíláni vězni, aby bylo dost horníků. Karaganda byla vystavěna slzami a krví deportovaných, prokletý výtvor komunismu, vydupaný z vůle „generalissima Stalina“. Tak jako mnoho jiných před ním i po něm, ani Nikolaj nikdy nestál před soudem, tak jako oni se dozvěděl jen od kohosi v podstatě bezejmenného, že je za spolupráci s mezinárodní buržoazií odsouzen na deset let uvěznění v koncentračním táboře.Věznění jako jeden z mála přežil.
Když byl arch. Paškovskij propouštěn z gulagu po deseti letech, velitel tábora mu prý tehdy řekl, že to byla berijovština, tedy vlastně jakýsi omyl, přehmat. Tím byl v prvním kole vyřešen akt rehabilitace. Vybaven malým ranečkem se vydal Nikolaj na cestu. Osobní doklady mu nahradil proužek papíru s nezřetelným cyklostylovaným textem a jakýmsi neméně nečitelným razítkem. Nicméně i nečitelné razítko dělalo člověka. Ten papírek provázel arch. Paškovského přes celý Sovětský svaz, protože mířil zpět do Československa. Na rozloučenou se mu totiž dostalo v táboře poučení, že smí odcestovat do kteréhokoli státu Varšavské smlouvy. S oním papírkem se však dala překročit i hranice, jinak ne právě prostupná. Po cestě občas dobří lidé dali něco k jídlu, jindy se Nikolaj svezl načerno nákladním vlakem. Nakonec došlo k tomu, že bývalý vězeň, úplně bez prostředků, posléze dorazil do Prahy.
Kruh se uzavřel. Bludný kruh, který byl jedním z četných obrazů minulého století. Příběh se dokonce dočkal epilogu, jenž si svou bizarností nezadává s předchozím dějem. Deset let po návratu z gulagu, v roce 1965, dostal Ing. arch. Nikolaj Pavlovič Paškovskij na sovětském velvyslanectví v Praze další papír, tentokrát trochu většího formátu, kde v předtištěném textu bylo dopsáno jméno. Dokument hlásal, že Ing. arch. Nikolaj Pavlovič Paškovskij je v plné míře občansky rehabilitován. Nevím, zda to byla obecná praxe. V každém případě tak kus papíru uzavřel deset let života.
Svůj vztah ke zahradnímu městu Spořilovu prokázal arch. Paškovskij jako asistent ateliéru Stanislava Režného návrhem kostela sv. Anežky ve funkcionalistickém architektonickém slohu s velmi jednoduchým vybavením. To odpovídalo chudobě řádu sv. Františka s Asissi a Anežky, řeholnice abatyše kláštera Na Františku. Kostel stojí na nejkrásnějším místě Spořilova mezi vzrostlými lípami a talpami nad Roztylském náměstí. Letos připadá 85. výročí vysvěcení kostela na 27. října 2020.
Arch. Paškovský zemřel 12. 1. 1970. Je pochován se svou druhou manželkou na hřbitově na Olšanech.
Ve vzpomínkách pamětníků je Paškovskij elegantní, skromný, štíhlý muž s perfektním vystupováním, obrovským vzděláním a rozhledem, poznamenaný však vězněním, takže na sebe nechtěl upozorňovat za doby komunismu a tudíž se ani nedomáhal o uznání svého autorství.

Pavel Roček