Jednou z kategorií pozemních komunikací je tzv. účelová komunikace (§ 2 odst. 2) písmeno d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v pl. znění; dále jen „zákon o PK“).[1] Tato kategorie pozemních komunikací se vyznačuje oproti třem zbývajícím (dálnice, silnice, místní komunikace) specifickými odlišnostmi, které činí v praxi velké problémy jak správním orgánům a soudům, tak i širší veřejnosti, která takovéto cesty užívá. Přestože jde z hlediska dopravního významu o kategorii „nejnižší“ v hierarchii pozemních komunikací, rozhodně to neznamená, že jde o cesty bezvýznamné; je paradoxní, že problematika účelových komunikací je (resp. v řadě případů může být) složitější, než otázky ohledně pozemních komunikací tzv. „vyšších“ kategorií. Důvodem tohoto stavu jsou právě definiční kritéria účelové pozemní komunikace, díky kterým jde o nesmírně zajímavou problematiku nejen v oblasti práva (veřejného i soukromého), ale i mezilidských vztahů, které právo nemůže při své aplikaci napravit, ale pouze korigovat.