Povídka o Hagenovi ze Spořilova

Jarní paprsky slunce začaly pomalu rozehřívat střechy spořilovských domů. Nedělní ráno, ticho, jen z dálky slabě zacinkala na konečné devatenáctka. Poslední zbytky sněhu zmizely i ze stráně na Hamerským rybníkem, snad jen ve stínu vzrostlých stromů pod Michelským lesem ho trochu zůstalo. Byla to letos ale pořádná zima. Rozhlas každý den vytruboval zprávy z fronty a každý spořilovák už věděl, že Říše na všech frontách nevítězí. Každý, kromě nacistického fanatika a nebezpečného konfidenta gestapa Hanse Hagena...

Všichni z Rosenbühlu, jak se tehdy zahradní čtvrť Spořilov nazývala se mu velkým obloukem vyhýbali, vždyť věděli, že má na svědomí už hodně lidí. Všichni z něho měli strach. Strach měl i Josef Šimák. Jarní slunce k němu ani nedosáhlo, a aby také ano, vždyť primitivní stroj na výrobu ilegálních letáků pracoval téměř ve dne v noci a byl důmyslně skryt před očima zvědavců v podzemí jeho domku. Šimák bydlel jen čtyři domy od Hagena, jehož dům vypadal nejstarší ze všech, třebaže byl jen 15 let starý, byl zanedbaný, špinavý, zahrada zarostlá jako džungle. Každou středu po deváté večer přijelo k Šimákům auto a odvezlo několik balíků odbojářských tiskovin k další distribuci. Šimák měl jen ženu, děti jim zemřely na záškrt už před válkou a paní Šimáková o nebezpečné činnosti svého manžela věděla, a ani si nepřipouštěla, že by snad i k nim mohli přijet dva pánové v mercedesu, v kožených kabátech, stejně tak jako loni pro pana Kadrabu z dolního Spořilova, jehož život vyhasnul v Kobylisích na střelnici. Přesto rotačka jela dnem a nocí už od listopadu předchozího roku…

Šimák věděl, že Hagen, který se chlubil svým říšskoněmeckým občanstvím po celém Spořilově byl najat gestapem na dozor nad sklepem u Hamerského rybníka, kde byl sklad třaskavin. Němci nechtěli příliš budit pozornost tím, že by na ostrahu těchto prostor ve starém sklepě na břehu rybníka v Záběhlicích naverbovali své vlastní vojáky, kteří byli v onu těžkou dobu potřeba jinde, a tak už předchozího roku v létě pověřili touto činností svého schopného agenta Hanse Hagena, jemuž důvěřovali pro jeho výjimečnou oddanost.

Šimák věděl od svého kamaráda ze Zborovské bitvy Blažka, že Hagen chodí na náměstí vždy v podvečer kolem šesté se džbánkem na pivo. Na verandu u Hagena viděl Blažek přes plot a svazek klíčů, které bez povšimnutí visely na hřebíku hned vedle kabátu se nedaly přehlédnout. Dlouho, velmi dlouho o této nebezpečné akci se Šimákem hovořili. Kolik jen probdělých nocí u tiskařského stroje v utěsněném sklepě u Šimáků probírali každý detail odvážné plánované akce. Zmocnit se klíčů, sebrat zbraně a nepozorovaně vrátit klíče zpět na místo. Riskantní a velmi odvážné. Nikdo ani nechtěl pomyslet na možnost, že by celá akce ztroskotala. Následky by byly strašné pro celý Spořilov.

Toho dne 27.března 1943, Blažek strávil celé odpoledne na své zahradě a dělal, že připravuje po dlouhé a kruté zimě záhonek pro výsadbu zeleniny, neboť tu na Spořilově pěstoval každý ve velkém. To odpoledne bylo rytí zahrady tím posledním co Blažka ve skutečnosti zajímalo. Dobře věděl, že pokud akce ztroskotá nyní, tak je konec. Krátce po půl šesté vyšel Hagen na terasu se šálkem kávy, kterou pravidelně dostával za svou službu a udavačskou aktivitu od šéfa nuselské pobočky gestapa SS-Hauptsturmführera Seppa Wassermanna. Za chvilku se vrátil zpět na verandu pro kabát a vyšel brankou na ulici. Vrátka pečlivě zamknul na dva západy, ale samotnou verandu nikdy nezamykal, protože zámek byl už dlouho porouchaný a už jednou mu musel Blažek pomáhat s otevřením.

Sotva Hagen zmizel za rohem ulice Nord-Ost Dritten, v rohu vedlejší zahrady, hned za jabloní byl rychle vztyčen žebřík a Blažek se v mžiku dostal až ke dveřím verandy. Tři hbité kroky na vstupních schodech a hned popadl velký svazek klíčů, jediný který zde byl, přehoupl se přes branku a zmizel v připraveném autě. Dřevoplyn zprvu nechtěl nastartovat a všichni notně znervózněli, ale na štěstí za chvilku už auto spolehlivě uhánělo na křižovatku u Hutí. Zaparkovalo až na samém rohu cesty, která vedla přímo k velkému zamřížovanému vchodu do skladu na kterém byl jen nic neříkající nápis „WH-05-Sabehlitz“ a cedule „Eintritt verboten“. Šero a hustá mlha, která se snesla nad údolí Botiče, hrála Blažkovi a Šimákovi do karet. Otevření třech zámků trvalo jen chvilku a vynášení pušek a beden třaskavin, které zabalily do tmavých dek vzalo jen několik minut. Šli celkem pětkrát. Čas ale běžel.

V hostinci na náměstí se Hagen dobře bavil už u třetího piva. Společnost mu dělali nejen jeho nohsled z Kačerova starý Walter, alkoholik, který přišel nedávno u Stalingradu o dva syny, ale i jakýsi Wilhelm Geschken, který se k Hagenovi hlásil jako jeho bývalý kamarád, se kterým se učil na truhláře ve městě Halle. Hagen, tu dobu již značně podnapilý, pátral v paměti, kde že měl tehdy Geschken svůj učednický ponk. Hostinský nosil další a další piva a Geschken si stále vymýšlel další a další historky. Kolik jen dnů zabralo panu Antonínovi Novákovi z Vysokého Újezda, než-li si nastudoval reálie z okolí Halle, aby mohl Hagenovi, který tuto oblast Německa velmi dobře znal, oponovat. Novákovi bylo čtyřicet a byl dlouholetým předválečným kolegou Šimáka. Na Spořilově ho samozřejmě nikdo neznal a tak se snažil plynulou němčinou namluvit Hagenovi, že spolu byli tehdy v devatenáctém roce vyhozeni z učení. To bylo taky jediné co o Hagenovi ve skutečnosti věděl.

Ve chvíli kdy je hostinský upozornil že bude zavírat, což učinil z obavy před opilým Hagenem jen velmi opatrně, přelézal Blažek opět plot a vracel svazek klíčů na třetí hřebík z leva, přesně tam kde jej vzal. Automobil Praga protektorátní poznávací značky PD-0414KF, plný zbraní a beden s náboji už mířil do lesů na Vysočinu, kde už na něj čekali partyzáni.

Toho večera Hans Hagen usnul zcela opuštěný a do němoty opilý na lavičce před kostelem na Roztylském náměstí. Ráno ho probudilo jarní slunce, a tak šel dospat domů. Pověsil kabát na druhý hřebík a šel si lehnout a překonat tak kocovinu. Mezitím se při inspekci u rybníka na vše přišlo. Za několik dní již Hagen seděl v Pečkově paláci s rukama v poutech. Jenom přímluva jeho nadřízených z Nuslí, kteří u samotného nadřízeného šéfa pražského gestapa SS-Standartenführera Horsta Böhma připomněli jeho „úspěšné“ udavačské aktivity ho zachránila od jisté popravy. Ovšem prohřešek to byl mimořádný a v době "totální války" neomluvitelný. Proto byl Hans Hagen poslán k trestním oddílům na východní frontu a jeho domek na Spořilově byl zabaven. Dva roky v nejtěžších podmínkách přežil jako zázrakem a květnové dny roku 1945 ho zastihly ve zuboženém stavu v hlubokých lesích v okolí hradu Karlštejn ... ... ... a příběh dále pokračuje...

Šimák i Blažek válku přežili. Blažek byl sice gestapem vyslýchán v souvislosti s nálezem jeho vlasů na sousedním plotě, který ho odděloval od Hagena, ale to obhájil tím, že se sousedem občas prohodil několik slov "přes plot". Šimákovi ještě dlouhá léta bydleli na Spořilově a za rok po válce se jim narodila jejich jediná dcera. Dostala jméno Hanka…

A jak to bylo dál ???

Chcete-li znát pokračování dávného příběhu klikněte ZDE. Dozvíte se i o osudech dalších lidí, kterým do života zasáhl Hans Hagen.

Jakmile dočtete tyto strhující povídky.... ... jejich další poutavá pokračování najdete právě TADY.

Unikátní rozsáhlou fotogalerii z prostředí romantických lomů Amerika u Mořiny najdete ZDE.

Jestliže Vás místa, kde se příběhy odehrály zaujala... ...více informací najdete ZDE.

Autorem této povídky je Marek Mahdal (redakce Spořilovských novin)

Autor všech ostatních pověstí o Hagenovi a z lomů v okolí Karlštějna a Mořiny je prezident CMA - společnosti pro výzkum historického podzemí pan Ladislav (Laco) Lahoda.