Kde se vzali, tu se vzali spořilovští baráčníci...

V 19. století po pádu ministra vnitra A. Bacha, ale hlavně po vydání tzv. Únorové ústavy v roce 1861 se začal v českých zemích rozvíjet spolkový život. Výjimkou nebylo ani město Kolín nad Labem, kde kromě jiných spolků vznikl i spolek nazvaný Svobodná obec Baráčníků. Tento spolek, jehož prvopočátky se datují již před rokem 1869, se původně nazýval stolní vlastenecko-dobročinná společnost. K této stolní společnosti se přihlásil i hudebník Vilém Jindřich Janke, Pavel Fischer a známý divadelní herec a komik královského divadla v Praze Jindřich Mošna. Posledně jmenovaný herec velice rád do Kolína dojížděl. Tito lidé, kteří se spolu s jinými přihlásili ke stolní společnosti, hostující U Šleitrů; založili krátce Svobodnou obec Baráčníků. Vznik obce se datuje k 7. listopadu 1873. Název spolku byl odvozen od názvu hostince, kterému se lidově říkalo Baráček, proto tedy Baráčníci.



Znamená to tedy, že Baráčníci nejsou žádnou společností lidí, kteří by museli vlastnit jakoukoliv nemovitost, jak se dost lidí domnívá, ale mají vztah k myšlence, zrozené v Baráčku – hostinci U Šleitrů v Kolíně za městskými hradbami. Na místě hostince nyní stojí obytný dům.
Baráčnické hnutí se postupně rozšířilo téměř do celých Čech i do zámoří u krajanů. Od samého počátku se jednalo o spolek vlastenecko – dobročinný, nepolitický, složený ze všech tříd obyvatelstva. Spolek pomáhal nejen svým členům, ale mnoha dary pomáhal i širokému okolí. Peníze na tyto dary získávali členové podle svých možností a to hlavně pořádáním plesů, zábav ale i sbírek. Za největší počin v činnosti Baráčníků lze považovat výstavbu menšinové české školy v Pláni Věžovaté na Českokrumlovsku. Škola byla dokončena v roce 1906 a v roce 2006 oslavila budova 100. výročí svého vzniku. Dnes již nefunguje jako škola, je z ní zbudován penzion.
I dnešní činnost Baráčníků je všestranná. Udržují staročeské zvyky a tradice, národní písně, uchovávají původní kroje, zúčastňují se přehlídek krojů a na různé národopisné akce kroje půjčují. Vzájemně se navštěvují na baráčnických sedění, valných zasedání, slavnostech a bálech. Oblékají kroje, a to původní lidový kroj, jaký se zachoval v jednotlivých oblastech Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Druhým typem kroje je kroj spolkový, tzv. Mařenka. Jeho předlohou bylo oblečení Mařenky v první inscenaci opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta v Národním divadle v Praze. Třetím typem kroje je kroj pracovní, tzv. svéráz. Muži nosí bílou vyšívanou košili s červenou stuhou místo kravaty, vestu v dohodnuté barvě v příslušné obci, černé kalhoty, pásek se znakem baráčníků a na hlavě nosí čapku s pérem. Ženy nosí bílou vyšívanou halenku, bílý svetřík, mohou mít doplněk červené korále, černou sukni, punčochy tělové barvy a černé střevíce.
Členové se oslovují hezky staročesky, jak bývalo dříve zvykem – sousede, tetičko – a ve schůzích si navzájem tykají. Obec- základní organizaci; spravuje konšelstvo – obecní správu volenou vždy na dva roky. Poté si volí ze svého středu další činovníky. V čele obce stojí rychtář – v překladu - předseda udržující pořádek. Znakem moci je rychtářské právo = ferule, žíla dnes dřevěná, ale dříve zhotovená ze silných býčích šlach. K ruce má ostatní činovníky – místorychtáře, syndika – písaře vyřizující právní agendu, vzdělavatele, berního – výběrčí daní státu, kontribučního – pokladníka k výběru příspěvků a darů, gratulanta – zajišťuje blahopřání k výročím, šafáře – správce organizující činnost v obci, slídila účtů – revizor, zapisovatele, matrikáře, kronikáře, archiváře, švandymistra – kulturní, drába, ponocného. Tyto názvy převzali Baráčníci podle názvů, které se používaly v obecních konšelstvech obcí před rokem 1850.

Převzato z časopisu Český baráčník.