Historie lokality Slatiny – nouzové kolonie severně od Spořilova

Severně od Spořilova se rozkládá oblast zvaná Slatiny, která v dohledné době zcela zásadně změní svůj ráz. O projektu rozvoje území vyjde ve Spořilovských novinách v nejbližší době článek. V tomto příspěvku se dozvíte něco o historii této staré „nouzové kolonie“, která patrně zcela zmizí pod koly bagrů…

Ve 20.letech minulého století bylo československým legionářům umožněno, postavit si na městských pozemcích ve Slatinách domky a dočasně zde bydlet. Slatiny tak vznikly jako ucelená legionářská kolonie v místě, kterému místní obyvatelé (Spořilovští a Záběhličtí) říkali „Na Slatinách“. Legionáři se tehdy vracely z daleké ruské Sibiře do Československa. V „nové zemi“ většinou nenašly bydlení ani práci, a tak pro ty nejchudší z nich postavil stát provizorní domky, původně na sedm let (do roku 1927). Chatrné domky tu rostly jako houby po dešti, ale dodnes nejsou (až na jednu výjimku) zapsány v katastru nemovitostí, takže vlastně právně neexistují. V celé lokalitě navíc zcela chybí odpovídající infrastruktura dvacátého, natož pak 21.století. O odstranění staveb se uvažovalo už za protektorátu (tehdy by se získaný materiál použil pro válečnou výrobu), ale k vlastní likvidaci kolonie nikdy nedošlo. V době svého největšího „rozkvětu“ (přelom 20. a 30.let 20 století) bylo možno ve Slatinách najít kvalitní a navíc levné řemeslníky všeho druhu (klempíři, pokrývači, elektrikáři…) V době socialismu se zde bydlelo i zahradničilo...a to vlastně trvá až do dnešních dnů. Toto místo ale úplně neznámé není…O Slatinách psal i Karel Čapek v jednom ze svých fejetonů (viz. článek „Karel Čapek ... o kolonii Slatiny“) a na začátku devadesátých let minulého století se tu natáčel známý film Jana Svěráka „Obecná škola“….pamatujete ?…dřevěná škola, Igor Hnízdo, spratek Rosenheim… Ve Slatinách se bydlí dodnes, ale život tu není lehký. Je to neuvěřitelné, ale tady se čas opravdu zastavil.

Dnes tu žijí lidé stejně jako před desítkami let, tedy většinou bez elektřiny, vody, plynu a kanalizace. Topí se tu jenom v kamnech. Žijí tu jednak starousedlíci a jejich potomci a také překvapivě rozvedené ženy s dětmi, které přišly o svůj byt. Jedinou výhodou v životní nejistotě provizorního bydlení na pražských Slatinách je, že lidé tu platí pouze za pronájem půdy a za elektřinu (řádově několik stovek).

Až sem ze Spořilova někdy zavítáte budete si připadat jako ve skanzenu. Najdete tu především malé zděné domky, ale i zahradní dřevěné chatky, někdy maringotku a dokonce i roubený domek z dřevěných sloupů. U staveb jsou malé zahrádky se stromy a hned u silnice stojí plechové garáže. Jen výjimečně je některý z domů opuštěný a dveře i okna má zatlučená. Z zimě se z komínů kouří, neboť tu několik lidí žije celoročně.

Do Slatin se ze Spořilova dostanete pohodlně cestou od Hamerského rybníka, ulicí Na lávce a pod mostem Jižní spojky se dáte cestou napravo (ulice Nad elektrárnou a Na Slatinách). Najdete tady absolutní klid i přesto, že nedaleko vás vede hlučná Jižní spojka.


Pro přátele pražské historie…

(upravený a zkrácený přepis textu bez autora – rok 1926)

Kolonie na Slatinách

Důmyslně a zajímavě přednáší náš globetroter E. St. Vráz o tomto thematu: jak lidé bydlí, o způsobech střechy, či čeho nad hlavou ve všech dílech světa. Až jednou ve své dálce v Holešovicích zatouží po nejsmělejším rozběhu pohnutého života po cestě do pražských periferií, potom se jeho výkladům o světových příbytcích dostane závěrečné kapitoly svrchovaně sensační.
Tam, kam jej posíláme, může se vydat přes Vršovice, mimo Eden. Starý vršovický hřbitůvek, skupina "luxusních" vil "na Bohdalci" zůstanou napravo, my se dáme vzhůru do pole a tam to je, vlevo. Spočítati příbytky té nové kolonie je přeobtížno. Před očima jich přibývá, míhají se jako stádo ovcí. Ale sto je jich jistě - za tři neděle. Když je proběhneme, otevře se nám před očima mělké údolí "Trnkova", za jeho jižním povalem se krčí Záběhlice, k východu ubíhá sevřená plošina seřaďovacího nádraží, u nohou kolotá nedělní Eden, pestří se Vršovické zahrádky a za nimi stoupá svah k literárním Abruzzám. Pěkný koutek pražského světa. Tichý a rušný zároveň. Nad ním je prozatím nebe, ač ta nová kolonie "dělá díru" do světa.
Bude se jmenovat „Kolonie zahradní“, křtiny ještě neoslaveny, dítě velkoměstské tísně bytové je mladičké, ale už se po nesmírném poli rozrostlo za obzor. Půda je najata za 100-200 Kč ročně, domek je vlastní, stavební materiál: několik primitivních trámečků, rozsekané bedny od cukru, staré plechové reklamy, papír, hřebíky. Napřed přismýčili asi deset starých osobních vagonů, to byl rozkvásek. Není žalostnějšího pohledu nad vyřazený vagón, s kol shozený, vší zpevňovací strůje zbavený, zvláště když už tak dávno udeřila jeho hodina. Kdysi pyšný závodní kůň, nyní zedřená rumařská herka, rozsypaná v trávě za chalupou drnomistrovou a už bez chlupů. Hrobaříci se sletují - chci říci, lidé se v něm zařizují, vaří, děti rodí: kdo nevěřil, že život roste z hrobů, květ z bahna, vzpřímenost z padlosti? Otvory po lampách ve stropě přikryty prázdnými krabicemi od zavináčů, přitisklými cihlou, skvělá řada oken podle možnosti oslepena na obě oči víčky s beden, rezavým plechem, někde ucpána starým slamníkem.
Každý rodinný dům s nápisy II. tř., III. tř., obsahuje jedinou místnost. Vejdeš a už jako bys byl zase venku. Ale mají tam příkladnou čistotu, pořádek, jsou ve svém a váží si toho. Místa dost malá chaloupka dvěma šťastným dá… Někde je jich arci šťastných osm…