Prof. Dr. Josef Pfitzner první náměstek pražského primátora, německý nacista, ve skutečnosti však malý pražský reichsfuhrer, mimochodem profesor historie na pražské německé univerzitě se na konci března 1940, začal zajímat o pomníky a pamětní tabule. Z mocenské funkce mohl prosazovat svá přání i proti vůli svého titulárního nadřízeného primátora Otakara Klapky.
Nežádoucí pomníky měly být odstraněny, a pokud se nepodaří prokázat jejich uměleckou cenu, měly posloužit jako surovina pro potřeby válečného hospodářství.
Ladislav Šaloun, který stále ještě působil jako umělecký poradce městské rady, se snažil umělecký význam pomníku obhájit. Když ale primátor Otakar Klapka, jehož později Němci za spolupráci s českým odbojem popravili, Šalounův posudek reprodukoval, u Pfitznera nepochodil. Věc nesnese odkladu a třetí říše potřebuje kovy pro své válečné cíle. Vždyť sám Vůdce dal ze své kanceláře odstranit všechny kovové předměty. Pfitzner stál zkrátka na svém a nadřízené německé úřady mu daly přirozeně za pravdu.
Na příkaz okupantů sochu sňali a možná na místě rozřezali autogenem pracovníci technické služby magistrátu v noci z 26. na 27.7.1940 a odvezli ji do sběrny kovů a podstavec byl též zbourán.
Nyní v místech je národní hřbitov z roku 1945.
/Josef Pfitzner byl po válce za své činy proti českému národu po zásluze odsouzen k trestu smrti/.
Pak se věci hnuly z moci úřední do celého Protektorátu Čechy – Morava. Zájemcům mohu přiložit koncept ujednání a poté Výnos předsednictva ministerské rady. Bylo zničeno mnoho uměleckých památek, z nichž mnoho navždy.
Jan Vlasák
k zbourání prvního pomníku zborovských hrdinů v Československu
(57.36 %)
