Jsem ing. Milan Malina a jsem jediný z naší rodiny, kdo si pamatuje na osobní setkání s panem Františkem Jetonickým (dále možno strýcem) a jeho manželkou Amálií. Jezdívali jsme, můj otec, matka a já na návštěvu k Jetonickým z Pankráce, kde jsem se narodil a kde jsme prožili válku. Přestože jsem byl v té době malé dítě, vryly se mi do paměti dva silné zážitky. Hořící dům po bombardování v prostoru Bitevní pláně a sirénami doprovázené úprky mé matky do protileteckého krytu na Vyšehradě. Ten obrázek tmavého podzemí s lidmi kolem a slabého světla větrací šachty mám ve vědomí díky velkému strachu dodnes. Spořilov byl pro nás výletním místem, mne lákala zejména zahrada, kde má babička Františka Malinová, sestra Amálie Jetonické, manželky mého strýce Jetonického, měla od r. 1930 permanentní rezidenci a pěstovala tam, kromě ovoce a zeleniny, také slepice a husu.
Strýc byl mým kmotrem (viz. foto z r.1942)) a pamatuji se, jak stával před výčepem piva, když dorazil povoz tažený těžkými pivovarskými koňmi, ložený dřevěnými sudy plnými plzeňského piva a dohlížel na jejich spouštění do pivního sklepa. Přestože byl veselé povahy, v té chvíli byl vážný, svou poněkud baculatější tělesnou schránku oblečenou do typického číšnického fraku, potahující z doutníku. Ve dvacátých letech minulého století pobýval v USA, po návratu do vlasti napsal několik knih o pohostinství a věnoval se i pedagogické činnosti v oboru. Kavárna na Spořilově byla vybavena mramorovými stolky, některé se šachovnicí sloužící hostům ke hře. Stěny byly kvalitně vytapetovány vzorem v tmavě hnědé barvě. Dle vyjádření mé matky byla kavárna U Nováků ve Vodičkově ulici v centru Prahy zařízena ve stejném stylu, který ale mnohem déle přežíval, což mohu sám potvrdit, protože jsem tam chodil na filatelistickou burzu a později i hrát kulečník.
Celý dům čp. 619 na Roztylském náměstí prostupovala nezapomenutelná vůně směsi jídel, piva a doutníkového kouře, kterým byl objekt zásobován z výčepu piva diskutujícími, stálými hosty hrajícími někdy mariáš, jindy přecházejícími do salonku, kde stál kulečníkový stůl. Atmosféra tohoto místa byla tvrzena zvukem lítacích dveří, které byly instalovány mezi výčepem a kuchyní a také v kavárně.

Na jaře roku 1945, kdy se blížil konec strašné 2. světové války, jsem byl šestnáctiletý student michelského reálného gymnázia. Ze Spořilova nás denně chodilo pěšky tak osm deset spolužáků přes Dolní Roztyly podél železniční tratě až do Ohradní ulice v Michli. Vedli jsme velké diskuse o všem možném, samozřejmě o sportu, ale hlavně o politice a vojenské situaci.

Dne 8. května, respektive v noci z 8. na 9. května, tedy skončila druhá světová válka v Evropě. Odpor obyvatelstva v Praze pokračoval i po podpisu bezpodmínečné kapitulace Německem dne 8. května 1945, kdy se německé jednotky snažily vzdát se americké armádě, protože ze sovětského zajetí panovaly značné obavy.

Se Zdeňkem Novotným a ostatními kluky jsme byli v jedné třídě spořilovské školy, kde jsme v době, kdy jsme nebyli ve službě, odpočívali a spali na žíněnkách. Spořilovské ženy obsadily školní kuchyni a z potravin donesených z krámů nebo z domova vařili skromná jídla a čaj. Měl jsem často službu u radia nebo u telefonu, nebo před ředitelnou, kde bylo velitelství a sídlo spořilovského revolučního výboru. Zprávy ostatní vzkazy a informace jsem potom roznášel na určená místa. Před ředitelnou jsem v noci stál a kolikrát jsem téměř usnul ve stoje. Druhý den jsme uvítali zprávu zahraničního rozhlasu, že jednotky americké armády 6. května osvobodily Plzeň. V Remeši dál probíhalo jednání o německé kapitulaci a Němci se snažili odložit jednání o dalších 48 hodin. O strohých zprávách našeho revolučního rozhlasu a zahraničního rozhlasu, převážně BBC jsme roznášeli informace.

Od tohoto týdne si hlavní město připomene události z roku 1945. Dnes je to totiž přesně 75 let od začátku povstání s cílem osvobození Prahy z nacistického područí. I když je letošní výročí zastíněno situací okolo koronaviru, události z doby před tři čtvrtě stoletím si v metropoli lidé připomenou alespoň symbolicky. Pražané si budou moci od 8. května na Mariánském náměstí prohlédnout panelovou výstavu historických fotografií z května 1945, která bude k dispozici i na webu vitezstvi.praha.eu. Prostřednictvím interaktivní mapy mohou lidé navštívit také pietní místa Pražského povstání a poklonit se hrdinům, kteří bojovali a umírali za naši svobodu.

Pro mě vlastně začala květnová revoluce, když už byla II. světová válka v plném proudu a nacisté likvidovali široce rozvinutý podzemní ilegální odboj proti okupantům. Trnem v oku jim byly národní spolky, jako byl především Sokol a Skauting, které se ihned po okupaci v roce 1939 přesunuly do ilegality a zapojily do odboje. Do podzemního odboje se zapojil, aniž bych o tom v té době měl nějaké tušení, můj tatínek, Jaroslav Dvořák, člen náčelnictva a místopředseda dorostového odboru České obce Sokolské, náčelník dorostu Sokolské župy Středočeské – Jana Podlipného, místonáčelník a vedoucí dorostu Sokola Vinohradského.

S úctou a obdivem si připomínám osudy známých osobností Starého Spořilova a jejich rodin, s nimiž jsem se důvěrně znal a potkával v době mého dětství i dospělosti. Sdílel jsem s nimi jak časy míru, klidu, budování a rozvoje, tak společně prožíval přepadení státu cizí velmocí v roce 1938 a období domácího odboje za německé okupace.

Vzhledem k vyhlášenému nouzovému stavu se v letošním roce uskuteční pietní akt k výročí ukončení II. světové války na Národním hřbitově na Roztylském náměstí v omezené podobě.

Bylo sobotní odpoledne v červnu 1956. Mnozí příznivci tenisu ze Spořilova a blízkého okolí se těšili na mimořádnou exhibici československých reprezentantů v Davisově poháru. Už v dopoledních hodinách členové klubu přinášeli lavice a židle z blízké restaurace pana Hluchého (Za větrem). Tak vyrostla improvizovaná tribuna kolem kurtu č. 1. Kurt č. 1 byl zvolen, aby příchozí na procházku do Krčského lesa se pozastavili, a mnozí i zůstali se dívat až do konce exhibice. Spořilovské kurty nezažily tolik diváků a už asi nezažijí.

Včera se uzavřela životní pouť významného spořilovského výtvarníka Vladimíra Pechara (19. 1. 1931 – 9. 1. 2020).
Vladimír Pechar se narodil v Příbrami. Od r. 1957 žil trvale v Praze. Zde také vystudoval SOŠV. Byl přijat za člena Svazu čs. výtvarných umělců, pak do Unie výtvarných umělců, posléze se stal členem Syndikátu výtvarných umělců. Věnoval se především portrétní malbě, ať již originální formou specifické reliéfní olejové omítky, či v různých tradičních technikách. Po mnoho let se věnoval zpracování souboru staroegyptské mytologie, symboliky a portrétů, v 70. letech rozpracoval cyklus portrétů z dramat W. Shakespeara. V r. 1985 se hluboce ponořil do studia rané české historie a postupně vytvořil galerii čtyřiceti mýtických i historických postav Knížat a králů zemí Koruny české. Jeho uměleckou činnost ovlivnily i studijní cesty, především několik návštěv Egypta, Asie, Kanady a většiny zemí Evropy. V několika desítkách samostatných a ve velkém počtu společných výstav se představil jak doma, tak ve světě. Nejen na Spořilovských salonech v Geofyzikálním ústavu AV ČR postupně vystavil všechny portrétní cykly i obsáhlý výběr abstrakcí a krajinářské tvorby. Jeho práce jsou zastoupeny v mnoha soukromých i oficiálních sbírkách u nás i v zahraničí.

1. díl
2. díl

Záhy po sametové revoluci v listopadu 1989 obnovila opět svoji činnost díky nesmírnému nadšení všeho členstva a přípravného výboru též spořilovská tělocvičná jednota SOKOL. V jeho čele stál starosta bratr MUDr.Václav Kulhánek a jako členové bratři Zdeněk Keist, Miloš Kubíček, Vladimír Prchlík a Jiří Rezek, a sestry Jaroslava Jiráková, Marie Kulhánková, Věra Růžičková a další. V únoru 1990 se konaly po čtyřiceti letech nesvobody a zákazu Sokola první svobodné sokolské šibřinky. Jejich ráz zněl „Dva tisíce slov“. Sokolovna jásala a tančila z nabyté svobody a přetékala nadšením účastníků ze Spořilova i z okolí.

Dne 6.11.2019 zemřela po těžké nemoci paní Františka Hana Garlíková ze Spořilova v požehnaném věku nedožitých 99.let. S velkým nadšením a vytrvalostí se věnovala umělecké tvorbě panenek v národních krojích.
Jako čtrnáctiletá nastoupila do punčochárny v Baťově továrně ve Zlíně. Při práci vystudovala Baťovu střední obchodní školu a stala se účetní. Ve svých sedmnácti letech ji zaujalo šití národních krojů na panenky, které obchodníci přibalovali ke krabicím i s obuví. Úspěch byl veliký a zákazníci si objednali panenky za půl milionu korun. V padesátých letech začala pracovat jako návrhářka v módních závodech, naposledy ve Svazu výrobních družstev v Praze. Po roce 1989 se vrátila k výrobě krojů na panenky, kterou později převedla do Boršic. Tam získala dobré spolupracovnice, které vyráběly kroje ve velkém, a vyvážela je s úspěchem do světa. V posledním období šily až 34 druhů krojů. V soutěži o nejkrásnější panenku získala Františka Garlíková v roce 1993 v Brémách bronzovou medaili.

Velmi dobře si pamatuji na události okolo 17. listopadu 1989, který se stal rozhodujícím počátkem obratu společenských poměrů v naší vlasti. V ten den panovala nejenom v hlavním městě Praze, avšak po celé zemi napjatá, přitom radostná nálada plná naděje a očekávání. Tato velkolepá dějinná událost, označovaná tradičně za sametovou nebo něžnou revoluci, se započala v souvislosti se svoláním pietního shromáždění studentů Karlovy univerzity u vysokoškolských kolejí na pražském Albertově k uctění památky oběti nacistického běsnění v roce 1939 studenta - hrdiny Jana Opletala.
Na 17. listopad 1989 si pamatuji velmi dobře. Náš syn Vladimír pobýval právě v nemocnici Na Slupi. Z jeho nemocničního pokoje jsme s napětím sledovali neobyčejné divadlo pod námi. Okolo šestnácté hodiny zaznívá studentský chorál „Gaudeamus igitur, juvenes dum sumus“, zpívaný zástupy nadšených studentů a přihlížejících občanů. Celé prostranství v areálu lékařské fakulty je plné, schody z Kateřinské ulice se proměnily v tribunu. Nikdo z nás tehdy netušil, že půjde o datum, které vstoupí do československých dějin.
Moje živá vzpomínka na události listopadových dnů zahrnuje velmi často opakovanou příhodu, kdy se v zástupech demonstrantů na Václavském náměstí a na Letné uskutečnila neuvěřitelná setkání přátel po letech. Tak jsem například před nakladatelstvím Melantrich potkal mezi desetitisíci neznámých lidí po dlouhých letech, které uplynuly od studií na elektrotechnické fakultě pražské techniky, mého výborného kolegu Jiřího Nováka ze Střešovic. V několika větách náhodného rozhovoru jsme si připomněli naše dlouholeté, do té doby ale nám oběma skryté sokolství. A po několika letech díky obnově činnosti Československé obce sokolské jsme již společně s nadšením a obětavostí nacvičovali a v roce 1994 oba vystoupili na sletovém sokolském stadionu na Strahově na hromadném vystoupení mužů na XII. Všesokolském sletu, prvním po listopadové revoluci.

---

A jak jste události před třiceti lety prožívali Vy? Napište nám na noviny@sporilov.info