Poetická procházka Spořilovem. Tomáš Míka vzpomíná na dětství strávené v této čtvrti a vzpomínky prokládá čtením textů spisovatelů a básníků, kteří zde v minulosti dávné či nedávné žili nebo se Spořilovem alespoň mihli: Jan Křesadlo, Zbyněk Havlíček, Jiří Suchý, Pavel Kolmačka, Václav Hrabě... Konalo se on-line 10. listopadu 2020 v rámci Dnů poezie.

S úctou a obdivem uvádím osudy známých osobností Starého Spořilova a jejich rodin, s nimiž jsem se důvěrně znal. Rád vzpomínám na časy, kdy jsem je potkával a pobýval s nimi v době mého dětství i dospělosti. Sdílel jsem s nimi jak časy míru, pokojného budování a rozvoje, tak jsem i společně prožíval vážné události ve dnech přepadení státu a odboje českého národa za okupace cizí velmocí. V duchu si vzpomínám na jejich usměvavé tváře, vážné pohledy a laskavá slova našich rozhovorů. Vidím živě před sebou jednotlivé postavy. Připomínám si jejich osobní vlastnosti, chodím místy našich častých setkání. Vzpomínám na jejich moudré rady a obdivuji jejich pilnou práci. Vážím si jejich utrpení a hrdinství ve vězení jako nevinných obětí zákeřných udavačů.
Největší a nejdramatičtější událostí v historii Starého Spořilova bylo beze sporu Květnové povstání 1945. Spořilovští občané prokázali schopnost bránit se proti násilí a vzdorovat nepřátelské vojenské přesile. Po dlouhé, vyčerpávající době plné utrpení a tragických následků druhé světové války se u nich projevila morální síla a schopnost společné obrany proti nenáviděnému nepříteli.
V protinacistickém odboji v letech 1939 až 1945 zaplatili za svobodnou a demokratickou Československou republiku svým životem mladí bratři sokolové František Bulín, Vladimír Distl, Hugo Klein, Vladimír Kočí, Bedřich Krejný, Zdeněk Marek, František Nekovář a Václav Neuman.
Na paměť jejich hrdinství a obětí jim členové spořilovské sokolské jednoty dne 28. září 1945 odhalili v sokolovně pamětní desku. Slavnostního odhalení za velké účasti spořilovské veřejnosti se zúčastnilo 98 sester, 33 dorostenek, 60 bratrů a 35 dorostenců. Také v budově Základní školy Jižní IV. byla odhalena pamětní deska všem spořilovským obětem 2. světové války. Tak si malí sokolíci i žáci školy mohou dodnes vzpomenout všech hrdinů Spořilova při vstupu do sokolovny a do školy.

Otec Karel Kotrlý se narodil v Bludově na severní Moravě v roce 1905. Po maturitě na gymnáziu v Litovli působil přibližně deset let v Československé armádě. Potom odjel do Francie, nejsem si jistý, co tam podnikal. Jisté je, že v letech 1937-1938 se vrátil do Československa s úmyslem studovat medicínu. Nejprve pracoval jako laborant v Praze, kde poznal moji matku. Zapsal se na medicínu těsně před válkou a musel studia přerušit, když lékařská fakulta byla uzavřena okupanty. Dostudoval až po válce. Specializoval se na interní medicínu.

Jsem ing. Milan Malina a jsem jediný z naší rodiny, kdo si pamatuje na osobní setkání s panem Františkem Jetonickým (dále možno strýcem) a jeho manželkou Amálií. Jezdívali jsme, můj otec, matka a já na návštěvu k Jetonickým z Pankráce, kde jsem se narodil a kde jsme prožili válku. Přestože jsem byl v té době malé dítě, vryly se mi do paměti dva silné zážitky. Hořící dům po bombardování v prostoru Bitevní pláně a sirénami doprovázené úprky mé matky do protileteckého krytu na Vyšehradě. Ten obrázek tmavého podzemí s lidmi kolem a slabého světla větrací šachty mám ve vědomí díky velkému strachu dodnes. Spořilov byl pro nás výletním místem, mne lákala zejména zahrada, kde má babička Františka Malinová, sestra Amálie Jetonické, manželky mého strýce Jetonického, měla od r. 1930 permanentní rezidenci a pěstovala tam, kromě ovoce a zeleniny, také slepice a husu.
Strýc byl mým kmotrem (viz. foto z r.1942)) a pamatuji se, jak stával před výčepem piva, když dorazil povoz tažený těžkými pivovarskými koňmi, ložený dřevěnými sudy plnými plzeňského piva a dohlížel na jejich spouštění do pivního sklepa. Přestože byl veselé povahy, v té chvíli byl vážný, svou poněkud baculatější tělesnou schránku oblečenou do typického číšnického fraku, potahující z doutníku. Ve dvacátých letech minulého století pobýval v USA, po návratu do vlasti napsal několik knih o pohostinství a věnoval se i pedagogické činnosti v oboru. Kavárna na Spořilově byla vybavena mramorovými stolky, některé se šachovnicí sloužící hostům ke hře. Stěny byly kvalitně vytapetovány vzorem v tmavě hnědé barvě. Dle vyjádření mé matky byla kavárna U Nováků ve Vodičkově ulici v centru Prahy zařízena ve stejném stylu, který ale mnohem déle přežíval, což mohu sám potvrdit, protože jsem tam chodil na filatelistickou burzu a později i hrát kulečník.
Celý dům čp. 619 na Roztylském náměstí prostupovala nezapomenutelná vůně směsi jídel, piva a doutníkového kouře, kterým byl objekt zásobován z výčepu piva diskutujícími, stálými hosty hrajícími někdy mariáš, jindy přecházejícími do salonku, kde stál kulečníkový stůl. Atmosféra tohoto místa byla tvrzena zvukem lítacích dveří, které byly instalovány mezi výčepem a kuchyní a také v kavárně.

Na jaře roku 1945, kdy se blížil konec strašné 2. světové války, jsem byl šestnáctiletý student michelského reálného gymnázia. Ze Spořilova nás denně chodilo pěšky tak osm deset spolužáků přes Dolní Roztyly podél železniční tratě až do Ohradní ulice v Michli. Vedli jsme velké diskuse o všem možném, samozřejmě o sportu, ale hlavně o politice a vojenské situaci.

Dne 8. května, respektive v noci z 8. na 9. května, tedy skončila druhá světová válka v Evropě. Odpor obyvatelstva v Praze pokračoval i po podpisu bezpodmínečné kapitulace Německem dne 8. května 1945, kdy se německé jednotky snažily vzdát se americké armádě, protože ze sovětského zajetí panovaly značné obavy.

Se Zdeňkem Novotným a ostatními kluky jsme byli v jedné třídě spořilovské školy, kde jsme v době, kdy jsme nebyli ve službě, odpočívali a spali na žíněnkách. Spořilovské ženy obsadily školní kuchyni a z potravin donesených z krámů nebo z domova vařili skromná jídla a čaj. Měl jsem často službu u radia nebo u telefonu, nebo před ředitelnou, kde bylo velitelství a sídlo spořilovského revolučního výboru. Zprávy ostatní vzkazy a informace jsem potom roznášel na určená místa. Před ředitelnou jsem v noci stál a kolikrát jsem téměř usnul ve stoje. Druhý den jsme uvítali zprávu zahraničního rozhlasu, že jednotky americké armády 6. května osvobodily Plzeň. V Remeši dál probíhalo jednání o německé kapitulaci a Němci se snažili odložit jednání o dalších 48 hodin. O strohých zprávách našeho revolučního rozhlasu a zahraničního rozhlasu, převážně BBC jsme roznášeli informace.

Pro mě vlastně začala květnová revoluce, když už byla II. světová válka v plném proudu a nacisté likvidovali široce rozvinutý podzemní ilegální odboj proti okupantům. Trnem v oku jim byly národní spolky, jako byl především Sokol a Skauting, které se ihned po okupaci v roce 1939 přesunuly do ilegality a zapojily do odboje. Do podzemního odboje se zapojil, aniž bych o tom v té době měl nějaké tušení, můj tatínek, Jaroslav Dvořák, člen náčelnictva a místopředseda dorostového odboru České obce Sokolské, náčelník dorostu Sokolské župy Středočeské – Jana Podlipného, místonáčelník a vedoucí dorostu Sokola Vinohradského.

Bylo sobotní odpoledne v červnu 1956. Mnozí příznivci tenisu ze Spořilova a blízkého okolí se těšili na mimořádnou exhibici československých reprezentantů v Davisově poháru. Už v dopoledních hodinách členové klubu přinášeli lavice a židle z blízké restaurace pana Hluchého (Za větrem). Tak vyrostla improvizovaná tribuna kolem kurtu č. 1. Kurt č. 1 byl zvolen, aby příchozí na procházku do Krčského lesa se pozastavili, a mnozí i zůstali se dívat až do konce exhibice. Spořilovské kurty nezažily tolik diváků a už asi nezažijí.

Včera se uzavřela životní pouť významného spořilovského výtvarníka Vladimíra Pechara (19. 1. 1931 – 9. 1. 2020).
Vladimír Pechar se narodil v Příbrami. Od r. 1957 žil trvale v Praze. Zde také vystudoval SOŠV. Byl přijat za člena Svazu čs. výtvarných umělců, pak do Unie výtvarných umělců, posléze se stal členem Syndikátu výtvarných umělců. Věnoval se především portrétní malbě, ať již originální formou specifické reliéfní olejové omítky, či v různých tradičních technikách. Po mnoho let se věnoval zpracování souboru staroegyptské mytologie, symboliky a portrétů, v 70. letech rozpracoval cyklus portrétů z dramat W. Shakespeara. V r. 1985 se hluboce ponořil do studia rané české historie a postupně vytvořil galerii čtyřiceti mýtických i historických postav Knížat a králů zemí Koruny české. Jeho uměleckou činnost ovlivnily i studijní cesty, především několik návštěv Egypta, Asie, Kanady a většiny zemí Evropy. V několika desítkách samostatných a ve velkém počtu společných výstav se představil jak doma, tak ve světě. Nejen na Spořilovských salonech v Geofyzikálním ústavu AV ČR postupně vystavil všechny portrétní cykly i obsáhlý výběr abstrakcí a krajinářské tvorby. Jeho práce jsou zastoupeny v mnoha soukromých i oficiálních sbírkách u nás i v zahraničí.

Záhy po sametové revoluci v listopadu 1989 obnovila opět svoji činnost díky nesmírnému nadšení všeho členstva a přípravného výboru též spořilovská tělocvičná jednota SOKOL. V jeho čele stál starosta bratr MUDr.Václav Kulhánek a jako členové bratři Zdeněk Keist, Miloš Kubíček, Vladimír Prchlík a Jiří Rezek, a sestry Jaroslava Jiráková, Marie Kulhánková, Věra Růžičková a další. V únoru 1990 se konaly po čtyřiceti letech nesvobody a zákazu Sokola první svobodné sokolské šibřinky. Jejich ráz zněl „Dva tisíce slov“. Sokolovna jásala a tančila z nabyté svobody a přetékala nadšením účastníků ze Spořilova i z okolí.

Dne 6.11.2019 zemřela po těžké nemoci paní Františka Hana Garlíková ze Spořilova v požehnaném věku nedožitých 99.let. S velkým nadšením a vytrvalostí se věnovala umělecké tvorbě panenek v národních krojích.
Jako čtrnáctiletá nastoupila do punčochárny v Baťově továrně ve Zlíně. Při práci vystudovala Baťovu střední obchodní školu a stala se účetní. Ve svých sedmnácti letech ji zaujalo šití národních krojů na panenky, které obchodníci přibalovali ke krabicím i s obuví. Úspěch byl veliký a zákazníci si objednali panenky za půl milionu korun. V padesátých letech začala pracovat jako návrhářka v módních závodech, naposledy ve Svazu výrobních družstev v Praze. Po roce 1989 se vrátila k výrobě krojů na panenky, kterou později převedla do Boršic. Tam získala dobré spolupracovnice, které vyráběly kroje ve velkém, a vyvážela je s úspěchem do světa. V posledním období šily až 34 druhů krojů. V soutěži o nejkrásnější panenku získala Františka Garlíková v roce 1993 v Brémách bronzovou medaili.

Velmi dobře si pamatuji na události okolo 17. listopadu 1989, který se stal rozhodujícím počátkem obratu společenských poměrů v naší vlasti. V ten den panovala nejenom v hlavním městě Praze, avšak po celé zemi napjatá, přitom radostná nálada plná naděje a očekávání. Tato velkolepá dějinná událost, označovaná tradičně za sametovou nebo něžnou revoluci, se započala v souvislosti se svoláním pietního shromáždění studentů Karlovy univerzity u vysokoškolských kolejí na pražském Albertově k uctění památky oběti nacistického běsnění v roce 1939 studenta - hrdiny Jana Opletala.
Na 17. listopad 1989 si pamatuji velmi dobře. Náš syn Vladimír pobýval právě v nemocnici Na Slupi. Z jeho nemocničního pokoje jsme s napětím sledovali neobyčejné divadlo pod námi. Okolo šestnácté hodiny zaznívá studentský chorál „Gaudeamus igitur, juvenes dum sumus“, zpívaný zástupy nadšených studentů a přihlížejících občanů. Celé prostranství v areálu lékařské fakulty je plné, schody z Kateřinské ulice se proměnily v tribunu. Nikdo z nás tehdy netušil, že půjde o datum, které vstoupí do československých dějin.
Moje živá vzpomínka na události listopadových dnů zahrnuje velmi často opakovanou příhodu, kdy se v zástupech demonstrantů na Václavském náměstí a na Letné uskutečnila neuvěřitelná setkání přátel po letech. Tak jsem například před nakladatelstvím Melantrich potkal mezi desetitisíci neznámých lidí po dlouhých letech, které uplynuly od studií na elektrotechnické fakultě pražské techniky, mého výborného kolegu Jiřího Nováka ze Střešovic. V několika větách náhodného rozhovoru jsme si připomněli naše dlouholeté, do té doby ale nám oběma skryté sokolství. A po několika letech díky obnově činnosti Československé obce sokolské jsme již společně s nadšením a obětavostí nacvičovali a v roce 1994 oba vystoupili na sletovém sokolském stadionu na Strahově na hromadném vystoupení mužů na XII. Všesokolském sletu, prvním po listopadové revoluci.

---

A jak jste události před třiceti lety prožívali Vy? Napište nám na noviny@sporilov.info

Vážení a milí přátelé, 29. října jsme se v Praze na Olšanských hřbitovech naposledy rozloučili s mou tetou, dokumentární režisérkou a průkopnicí ekologického filmu v Československu Olgou Růžičkovou, rozenou Sixtovou (10.2.1921, Velim-18.10.2019, Praha-Spořilov).
Slavnostní rozloučení spolumoderoval otec Tomáš Eliáš Paseka z františkánského řádu, kterému děkuji za krásná duchovní slova. Ti, kdo mou (naši) tetu znali osobně či z vyprávění, si ji mohou upomenout v úterním nekrologu z Lidových novin (nutno rozkliknout odkaz níže, v nouzi dodám scan). Kdo ji znal blíže, ví že šlo o mimořádně skromnou osobu, která odmítala jakékoli zviditelňování. Její zesnulý choť Jiří byl katolíkem, ona evangeličkou z ČČE. Oba se drželi hesla, že křesťany jako celek má spojovat především láska k bližnímu a rozdíly ve výkladu víry jsou až sekundární veličinou. Velmi podporovali ekumenické sbližování mezi církvemi a účastnili se různých ekumenických akcí, navštěvovali "obě své církve", a tak není náhodou, že římský katolík Jiří odpočívá v evangelickém kolumbáriu v Nuslích, kdežto českobratrská evangelička Olga dala přednost rozloučení vedenému katolickým knězem ze Spořilova...

Radovan Lovčí, Olžin synovec z manželovy strany

Motto: „Končí život, ne však láska“

V pátek dne 26.ledna 2018 odešel na věčnost po dlouhé nemoci můj nejbližší přítel Ing. Jiří Komrska, CSc. Dožil se požehnaných osmdesáti osmi let plodného života, naplněného činorodou prací chemického inženýra - výzkumníka a vynálezce s nejrůznějšími zájmy. Byl to oblíbený spolužák, skromný a tichý společník s přátelským vztahem ke svému okolí. Jeho šedesáti čtyřleté manželství s Věrou Komrskovou-Šolcovou ze Spořilova bylo provázeno láskou, štěstím a souzněním společných zájmů.