Dne 6.11.2019 zemřela po těžké nemoci paní Františka Hana Garlíková ze Spořilova v požehnaném věku nedožitých 99.let. S velkým nadšením a vytrvalostí se věnovala umělecké tvorbě panenek v národních krojích.
Jako čtrnáctiletá nastoupila do punčochárny v Baťově továrně ve Zlíně. Při práci vystudovala Baťovu střední obchodní školu a stala se účetní. Ve svých sedmnácti letech ji zaujalo šití národních krojů na panenky, které obchodníci přibalovali ke krabicím i s obuví. Úspěch byl veliký a zákazníci si objednali panenky za půl milionu korun. V padesátých letech začala pracovat jako návrhářka v módních závodech, naposledy ve Svazu výrobních družstev v Praze. Po roce 1989 se vrátila k výrobě krojů na panenky, kterou později převedla do Boršic. Tam získala dobré spolupracovnice, které vyráběly kroje ve velkém, a vyvážela je s úspěchem do světa. V posledním období šily až 34 druhů krojů. V soutěži o nejkrásnější panenku získala Františka Garlíková v roce 1993 v Brémách bronzovou medaili.

Velmi dobře si pamatuji na události okolo 17. listopadu 1989, který se stal rozhodujícím počátkem obratu společenských poměrů v naší vlasti. V ten den panovala nejenom v hlavním městě Praze, avšak po celé zemi napjatá, přitom radostná nálada plná naděje a očekávání. Tato velkolepá dějinná událost, označovaná tradičně za sametovou nebo něžnou revoluci, se započala v souvislosti se svoláním pietního shromáždění studentů Karlovy univerzity u vysokoškolských kolejí na pražském Albertově k uctění památky oběti nacistického běsnění v roce 1939 studenta - hrdiny Jana Opletala.
Na 17. listopad 1989 si pamatuji velmi dobře. Náš syn Vladimír pobýval právě v nemocnici Na Slupi. Z jeho nemocničního pokoje jsme s napětím sledovali neobyčejné divadlo pod námi. Okolo šestnácté hodiny zaznívá studentský chorál „Gaudeamus igitur, juvenes dum sumus“, zpívaný zástupy nadšených studentů a přihlížejících občanů. Celé prostranství v areálu lékařské fakulty je plné, schody z Kateřinské ulice se proměnily v tribunu. Nikdo z nás tehdy netušil, že půjde o datum, které vstoupí do československých dějin.
Moje živá vzpomínka na události listopadových dnů zahrnuje velmi často opakovanou příhodu, kdy se v zástupech demonstrantů na Václavském náměstí a na Letné uskutečnila neuvěřitelná setkání přátel po letech. Tak jsem například před nakladatelstvím Melantrich potkal mezi desetitisíci neznámých lidí po dlouhých letech, které uplynuly od studií na elektrotechnické fakultě pražské techniky, mého výborného kolegu Jiřího Nováka ze Střešovic. V několika větách náhodného rozhovoru jsme si připomněli naše dlouholeté, do té doby ale nám oběma skryté sokolství. A po několika letech díky obnově činnosti Československé obce sokolské jsme již společně s nadšením a obětavostí nacvičovali a v roce 1994 oba vystoupili na sletovém sokolském stadionu na Strahově na hromadném vystoupení mužů na XII. Všesokolském sletu, prvním po listopadové revoluci.

---

A jak jste události před třiceti lety prožívali Vy? Napište nám na noviny@sporilov.info

Vážení a milí přátelé, 29. října jsme se v Praze na Olšanských hřbitovech naposledy rozloučili s mou tetou, dokumentární režisérkou a průkopnicí ekologického filmu v Československu Olgou Růžičkovou, rozenou Sixtovou (10.2.1921, Velim-18.10.2019, Praha-Spořilov).
Slavnostní rozloučení spolumoderoval otec Tomáš Eliáš Paseka z františkánského řádu, kterému děkuji za krásná duchovní slova. Ti, kdo mou (naši) tetu znali osobně či z vyprávění, si ji mohou upomenout v úterním nekrologu z Lidových novin (nutno rozkliknout odkaz níže, v nouzi dodám scan). Kdo ji znal blíže, ví že šlo o mimořádně skromnou osobu, která odmítala jakékoli zviditelňování. Její zesnulý choť Jiří byl katolíkem, ona evangeličkou z ČČE. Oba se drželi hesla, že křesťany jako celek má spojovat především láska k bližnímu a rozdíly ve výkladu víry jsou až sekundární veličinou. Velmi podporovali ekumenické sbližování mezi církvemi a účastnili se různých ekumenických akcí, navštěvovali "obě své církve", a tak není náhodou, že římský katolík Jiří odpočívá v evangelickém kolumbáriu v Nuslích, kdežto českobratrská evangelička Olga dala přednost rozloučení vedenému katolickým knězem ze Spořilova...

Radovan Lovčí, Olžin synovec z manželovy strany

Motto: „Končí život, ne však láska“

V pátek dne 26.ledna 2018 odešel na věčnost po dlouhé nemoci můj nejbližší přítel Ing. Jiří Komrska, CSc. Dožil se požehnaných osmdesáti osmi let plodného života, naplněného činorodou prací chemického inženýra - výzkumníka a vynálezce s nejrůznějšími zájmy. Byl to oblíbený spolužák, skromný a tichý společník s přátelským vztahem ke svému okolí. Jeho šedesáti čtyřleté manželství s Věrou Komrskovou-Šolcovou ze Spořilova bylo provázeno láskou, štěstím a souzněním společných zájmů.

Úžasný nález objevila nedávno členka Věrné gardy Sokola Spořilov Kateřina Lorencová. Při nahodilém pátrání po rodinných věcech, mezi svazky uložených starých dokladů a haldami nejrůznějších listin objevila cenný historický dokument, zápis v deníku - písemnou vzpomínku na padesátá léta minulého století. PhDr. Bořivoj Nejedlý s pečlivostí a precizností sobě vlastní popisuje zážitky, které se udály dne 13. března 1951. Toho dne při jedné z pravidelných vlastivědných vycházek do velkoměsta Prahy se svým bratrem Svatoplukem Nejedlým ze Spořilova se vydali ze Žižkova vzhůru na prohlídku slavného pomníku Jana Žižky z Trocnova na horu Vítkov.

Co je na fotografii? Jak je asi fotografie stará? Své postřehy a vzpomínky pište do komentářů nebo do redakce na noviny@sporilov.info.

V letních měsících nabízel kdysi Spořilov jednu z mála možností, kde se vykoupat. Vzpomínejte s námi. Fotografii Spořilovským novinám poskytla členka věrné gardy spořilovského Sokola Ivana Drbalová a obrázek je datován 10. 9. 1939.

10. září ve věku 90 let zemřel bývalý rektor Univerzity Karlovy prof. PhDr. Radim Palouš, syn zakladatele spořilovského tenisu. Rodina Paloušova se přistěhovala na Spořilov mezi prvními. Otec Jan Antonín Palouš byl novinář, všestranný sportovec. Proslavil se jako střelec první branky hokejového mužstva Čech a získal dva tituly mistra Evropy v ledním hokeji. Jako doplňkový sport hrál tenis. S Dr. Markalousem a arch. Polívkou vybudovali v původní likvidované pískovně u Michelského lesa tenisové dvorce a klubovnu, tím založili tenisový oddíl TC Spořilov.

Ovládání světa lidskou vojenskou mocí se hroutilo do ďáblovy propasti. Spojenecká vojska se blížila k Berlínu, hlavnímu štábu rozpadajících se německých vojsk. Začátkem května povstali také Pražané. Do té doby byla pro mne, jako tříleté děcko, byla válka trochu vzdálená. Tatínek chodil domů z redakce Národní politiky v nočních hodinách. Maminka zavírala každý večer okenice, aby tma ztěžovala orientaci při leteckých náletů spojenců. Květnová revoluce zasáhla také na Spořilov. Stahující se německá vojska vyhlásila výjimečný stav. V noci na 7. května jsem moc nespal. Aniž bych něco tušil, v půl třetí ráno mne tatínek objal a odešel. Podle stanného práva všichni spořilovští muži od dvaceti do šedesáti let se ve tři hodiny rán shromáždili pod kostelem bl. Anežky na Roztylském náměstí jako rukojmí.
Svědomí rázného německého velitele bylo poněkud zaskočeno. Rukojmím přišli požehnat a posílit je v naději na Boží prozřetelnost a brzký návrat duchovní tří církví, katolické, evangelické a československé. Důstojníkovi proběhlo v mysli: Německo přece dalo světu reformátora Martina Luthera a humanistu Ludwiga van Beethovena s ódou:“Freude, schöner Götterfunken, radosti, ty jiskro Boží“. Jen malou vteřinu váhal: “Befél je rozkaz“, odkřiknul faráře a dal se spořilovskými muži seřazenými do trojstupu hlídanými zbraněmi německých vojáků na Pankrác. Rukojmí byli předvedeni ke škole Na Zelené lišce, kde byly jednotky SS. Spořilovstí muži měli sloužit jako živé štíty pro prchající armádu generála Schörnera do amerického zajetí.
8. května na Zbraslavské náměstí přivádějí jednotky SS rukojmí, kteří jsou ze Spořilova a odvádějí je na Zbraslavský zámek. Situace okupačních vojsk byla neřešitelná, neboť povstalci postupovali až ke Zbraslavi. V noci z 8. na 9. května nechalo gestapo stát rukojmí u zdi zámku před kulomety ozbrojených vojáků. Mnozí se už viděli na popravišti.“Pane, dej mi překonat tíhu této noci“, modlili se věřící, mezi kterými byli můj tatínek Antonín, JUDr Kaufner, JUDr. Sochr, JUDr. Nezavdal a další, většinou zakladatelé spořilovských farností. Noc byla dlouhá. Těžký kříž čekání na Boží soud bezbranných ale i těch ozbrojených dával naději na Boží milosrdenství a prozřetelnost.“Pane, přijmi mého ducha“, probíhalo v myslích stojících u zdi. V Břežanském údolí bylo slyšet střelbu blížícího se vysvobození. Němci měli rukojmí u zdi zámku připraveny na vyjednávání s povstalci, aby je nechali odejít v civilu nebo do zajetí americké armády.

Nejzazší moje vzpomínky na to, jak jsme zakládali Občanské fórum na Spořilově, sahají do předvánočních dní roku 1989. Po léta jsme se důvěrně znali jako sousedé, členové sokolských rodin či rodičové dětí z naší Základní školy na Spořilově a setkávali se se svými rodinami na spořilovských ulicích, v obchodech či na náměstí. Nyní jsme uposlechli výzvu Koordinačního centra OF, sídlícího v pražském Špalíčku, abychom zakládali místní sdružení, složená ze všech demokraticky smýšlejících občanů. Chtěli jsme podpořit naše občany, kteří projevili velkou aktivitu v úsilí zlepšit věci veřejné.

Při příležitosti 97. výročí památné bitvy u Zborova dne 2 . července 1917 si připomínáme podíl československých legionářů na založení svobodného a demokratického Československa. První prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk vysoce hodnotil hrdinství a zásluhy Československých legionářů a jejich podíl na vzniku samostatného státu. Po válce to vyjádřil svým heslem „BEZ SOKOLA BY NEBYLO LEGIÍ, BEZ LEGIÍ BY NEBYLO ČESKOSLOVENSKA!“
Zejména koncem dvacátých a na počátku třicátých let minulého století přicházeli do nového, moderního zahradního města noví osadníci - většinou mladé rodiny s dětmi, které se také podíleli na bohatém společenském a kulturním životě Spořilova.Také na území Spořilova vznikla brzy po nastěhování desítek mladých legionářských rodin na počátku třicátých let minulého století místní organizace s názvem „Jednota Československé obce legionářské Spořilov, Roztyly“. Velmi čilá spolupráce se rychle rozvíjela se členy ostatních spolků a sdružení, např. se členy nově založené Tělocvičné jednoty SOKOL Praha Spořilov, Roztyly, s oddíly Skautů a s Obcí baráčníků v Roztylech. Vyvrcholením společných snah všech vlasteneckých sil byla veřejná sbírka na vybudování pomníku na památku slavné bitvy Československých legionářů u Zborova. Díky veřejné sbírce a finančnímu daru Sboru pro postavení pomníku bratru plukovníkovi Josefu Jiřímu Švecovi, význačnému legionářskému veliteli a velkému Sokolovi, účastníkovi vítězné bitvy u Zborova, se podařilo spořilovský pomník postavit na Roztylském náměstí. Slavnostní odhalení se konalo dne 29. června 1937 za přítomnosti čelných představitelů státu, Československé armády, Československé obce legionářské, Československé obce sokolské, zástupců místních spolků a zástupců spořilovských občanů.

Letošní rok vzpomínáme stého výročí založení první vojenské jednotky za první, tzv.Velké světové války. V září roku 1914 vznikla na základě výzvy českých krajanských spolků v Petrohradě, Moskvě a Kyjevě první vojenská skupina nazývaná Česká družina, která měla z počátku 720 mužů.
Dne 11. října 1914 složili slavnostně přísahu a došlo k vysvěcení jejich praporu. Jednotka odjela na frontu a působila zpočátku v rámci 3. ruské armády. Vojáci byli přidělení k ruským plukům, kde působili jako rozvědčíci. V květnu 1916 díky novému přílivu zajatců z Rakousko-Uherské armády byla z pluku vytvořena brigáda. V lednu 1916 vznikl z České družiny samostatný Československý střelecký pluk. Jeho prvním bojovým vystoupením byla dne 2. července 1917 památná bitva u Zborova, malé vesničky ležící severozápadně od Tarnopolu. Úspěch československých legionářů znamenal obrovskou podporu diplomatického úsilí profesorga Tomáše Garrigue Masaryka o vznik samostatného Československého státu.

Šedesát sedm a třináct je osmdesát. Rok sovětského olympijského medvídka, spartakiády, zahájení provozu na trase metra Kačerov – Jižní Město, vyhubení pravých neštovic a vzniku souborového systému FAT. Poslední dvě události se mne tenkrát nijak zvlášť nedotkly. Na osmdesátky vzpomínám zatím jen matně, možná se to zlepší s přibývajícím věkem. Když jsem ale četl výzvu v SN, říkám si, čichová paměť je jedna z nejsilnějších, a tak jsem v minulosti začichal. Najednou mi to začalo naskakovat...

Krátce před Vánocemi dne 21.prosince 2012 odešel náhle na věčnost přítel a bratr Arnošt Kopal.
Dožil se požehnaných osmdesáti osmi let plodného života naplněného činorodou prací technika – vynálezce, s nejrůznějšími zájmy, s láskou k dětem a rodině i s přátelským vztahem ke svému okolí