S úctou a obdivem si připomínám osudy známých osobností Starého Spořilova a jejich rodin, s nimiž jsem se důvěrně znal a potkával v době mého dětství i dospělosti. Sdílel jsem s nimi jak časy míru, klidu, budování a rozvoje, tak společně prožíval přepadení státu cizí velmocí v roce 1938 a období domácího odboje za německé okupace.

Vzhledem k vyhlášenému nouzovému stavu se v letošním roce uskuteční pietní akt k výročí ukončení II. světové války na Národním hřbitově na Roztylském náměstí v omezené podobě.

Bylo sobotní odpoledne v červnu 1956. Mnozí příznivci tenisu ze Spořilova a blízkého okolí se těšili na mimořádnou exhibici československých reprezentantů v Davisově poháru. Už v dopoledních hodinách členové klubu přinášeli lavice a židle z blízké restaurace pana Hluchého (Za větrem). Tak vyrostla improvizovaná tribuna kolem kurtu č. 1. Kurt č. 1 byl zvolen, aby příchozí na procházku do Krčského lesa se pozastavili, a mnozí i zůstali se dívat až do konce exhibice. Spořilovské kurty nezažily tolik diváků a už asi nezažijí.

Včera se uzavřela životní pouť významného spořilovského výtvarníka Vladimíra Pechara (19. 1. 1931 – 9. 1. 2020).
Vladimír Pechar se narodil v Příbrami. Od r. 1957 žil trvale v Praze. Zde také vystudoval SOŠV. Byl přijat za člena Svazu čs. výtvarných umělců, pak do Unie výtvarných umělců, posléze se stal členem Syndikátu výtvarných umělců. Věnoval se především portrétní malbě, ať již originální formou specifické reliéfní olejové omítky, či v různých tradičních technikách. Po mnoho let se věnoval zpracování souboru staroegyptské mytologie, symboliky a portrétů, v 70. letech rozpracoval cyklus portrétů z dramat W. Shakespeara. V r. 1985 se hluboce ponořil do studia rané české historie a postupně vytvořil galerii čtyřiceti mýtických i historických postav Knížat a králů zemí Koruny české. Jeho uměleckou činnost ovlivnily i studijní cesty, především několik návštěv Egypta, Asie, Kanady a většiny zemí Evropy. V několika desítkách samostatných a ve velkém počtu společných výstav se představil jak doma, tak ve světě. Nejen na Spořilovských salonech v Geofyzikálním ústavu AV ČR postupně vystavil všechny portrétní cykly i obsáhlý výběr abstrakcí a krajinářské tvorby. Jeho práce jsou zastoupeny v mnoha soukromých i oficiálních sbírkách u nás i v zahraničí.

1. díl
2. díl

Záhy po sametové revoluci v listopadu 1989 obnovila opět svoji činnost díky nesmírnému nadšení všeho členstva a přípravného výboru též spořilovská tělocvičná jednota SOKOL. V jeho čele stál starosta bratr MUDr.Václav Kulhánek a jako členové bratři Zdeněk Keist, Miloš Kubíček, Vladimír Prchlík a Jiří Rezek, a sestry Jaroslava Jiráková, Marie Kulhánková, Věra Růžičková a další. V únoru 1990 se konaly po čtyřiceti letech nesvobody a zákazu Sokola první svobodné sokolské šibřinky. Jejich ráz zněl „Dva tisíce slov“. Sokolovna jásala a tančila z nabyté svobody a přetékala nadšením účastníků ze Spořilova i z okolí.

Dne 6.11.2019 zemřela po těžké nemoci paní Františka Hana Garlíková ze Spořilova v požehnaném věku nedožitých 99.let. S velkým nadšením a vytrvalostí se věnovala umělecké tvorbě panenek v národních krojích.
Jako čtrnáctiletá nastoupila do punčochárny v Baťově továrně ve Zlíně. Při práci vystudovala Baťovu střední obchodní školu a stala se účetní. Ve svých sedmnácti letech ji zaujalo šití národních krojů na panenky, které obchodníci přibalovali ke krabicím i s obuví. Úspěch byl veliký a zákazníci si objednali panenky za půl milionu korun. V padesátých letech začala pracovat jako návrhářka v módních závodech, naposledy ve Svazu výrobních družstev v Praze. Po roce 1989 se vrátila k výrobě krojů na panenky, kterou později převedla do Boršic. Tam získala dobré spolupracovnice, které vyráběly kroje ve velkém, a vyvážela je s úspěchem do světa. V posledním období šily až 34 druhů krojů. V soutěži o nejkrásnější panenku získala Františka Garlíková v roce 1993 v Brémách bronzovou medaili.

Velmi dobře si pamatuji na události okolo 17. listopadu 1989, který se stal rozhodujícím počátkem obratu společenských poměrů v naší vlasti. V ten den panovala nejenom v hlavním městě Praze, avšak po celé zemi napjatá, přitom radostná nálada plná naděje a očekávání. Tato velkolepá dějinná událost, označovaná tradičně za sametovou nebo něžnou revoluci, se započala v souvislosti se svoláním pietního shromáždění studentů Karlovy univerzity u vysokoškolských kolejí na pražském Albertově k uctění památky oběti nacistického běsnění v roce 1939 studenta - hrdiny Jana Opletala.
Na 17. listopad 1989 si pamatuji velmi dobře. Náš syn Vladimír pobýval právě v nemocnici Na Slupi. Z jeho nemocničního pokoje jsme s napětím sledovali neobyčejné divadlo pod námi. Okolo šestnácté hodiny zaznívá studentský chorál „Gaudeamus igitur, juvenes dum sumus“, zpívaný zástupy nadšených studentů a přihlížejících občanů. Celé prostranství v areálu lékařské fakulty je plné, schody z Kateřinské ulice se proměnily v tribunu. Nikdo z nás tehdy netušil, že půjde o datum, které vstoupí do československých dějin.
Moje živá vzpomínka na události listopadových dnů zahrnuje velmi často opakovanou příhodu, kdy se v zástupech demonstrantů na Václavském náměstí a na Letné uskutečnila neuvěřitelná setkání přátel po letech. Tak jsem například před nakladatelstvím Melantrich potkal mezi desetitisíci neznámých lidí po dlouhých letech, které uplynuly od studií na elektrotechnické fakultě pražské techniky, mého výborného kolegu Jiřího Nováka ze Střešovic. V několika větách náhodného rozhovoru jsme si připomněli naše dlouholeté, do té doby ale nám oběma skryté sokolství. A po několika letech díky obnově činnosti Československé obce sokolské jsme již společně s nadšením a obětavostí nacvičovali a v roce 1994 oba vystoupili na sletovém sokolském stadionu na Strahově na hromadném vystoupení mužů na XII. Všesokolském sletu, prvním po listopadové revoluci.

---

A jak jste události před třiceti lety prožívali Vy? Napište nám na noviny@sporilov.info

Vážení a milí přátelé, 29. října jsme se v Praze na Olšanských hřbitovech naposledy rozloučili s mou tetou, dokumentární režisérkou a průkopnicí ekologického filmu v Československu Olgou Růžičkovou, rozenou Sixtovou (10.2.1921, Velim-18.10.2019, Praha-Spořilov).
Slavnostní rozloučení spolumoderoval otec Tomáš Eliáš Paseka z františkánského řádu, kterému děkuji za krásná duchovní slova. Ti, kdo mou (naši) tetu znali osobně či z vyprávění, si ji mohou upomenout v úterním nekrologu z Lidových novin (nutno rozkliknout odkaz níže, v nouzi dodám scan). Kdo ji znal blíže, ví že šlo o mimořádně skromnou osobu, která odmítala jakékoli zviditelňování. Její zesnulý choť Jiří byl katolíkem, ona evangeličkou z ČČE. Oba se drželi hesla, že křesťany jako celek má spojovat především láska k bližnímu a rozdíly ve výkladu víry jsou až sekundární veličinou. Velmi podporovali ekumenické sbližování mezi církvemi a účastnili se různých ekumenických akcí, navštěvovali "obě své církve", a tak není náhodou, že římský katolík Jiří odpočívá v evangelickém kolumbáriu v Nuslích, kdežto českobratrská evangelička Olga dala přednost rozloučení vedenému katolickým knězem ze Spořilova...

Radovan Lovčí, Olžin synovec z manželovy strany

Letošní pietní akt obětem II. světové války ze Spořilova a Roztyl se uskutečnil na Roztylském náměstí v aprílovém počasí v pátek 10. května 2019. Na Národním hřbitově promluvil vedle zástupců Českého svazu bojovníků za svobodu a Sboru pro obnovu pomníku Hrdinům od Zborova Vladimíra Dvořáka a Vladimíra Prchlíka také velvyslanec Slovenské republiky Peter Weiss.
Věnce a kytice položila také delegace městské části Praha 4, přítomny byly děti se spořilovských škol, vojenská stráž, sokolská dechovka Jitřenka z Libně a desítky spořilovských občanů. Nechybělo také církevní požehnání od zástupce Církve československé husitské a československá státní hymna.

Před padesáti lety, v říjnu 1968, vysadili spořilovští skauti v parku na Roztylském náměstí památnou Lípu republiky. V té bouřlivé době, prosycené ještě stále vůní pražského jara, zakořenila podobně i řada dalších stromků po celém Česku. Příběh spořilovské lípy se však ve spirále času od ostatních přece jen odlišuje…

Byl vypuštěn 24. října 1978, tedy před 40 lety, ze sovětského arktického kosmodromu nosnou raketou Kosmos-3M společně s mateřskou družicí Interkosmos-18. Jako student elektronické fakulty v roce 1964 při prázdninové stáži v Geofyzikálním ústavu na pražském Spořilově jsem se seznámil vědeckým pracovníkem RNDr. Jiřím Mrázkem, CSc. Zabýval se geomagnetickými jevy v ionosféře a šířením elektromagnetických vln v magnetosféře země. Byl renomovaným amatérem vysílačem (značka OK1GM).

Motto: „Končí život, ne však láska“

V pátek dne 26.ledna 2018 odešel na věčnost po dlouhé nemoci můj nejbližší přítel Ing. Jiří Komrska, CSc. Dožil se požehnaných osmdesáti osmi let plodného života, naplněného činorodou prací chemického inženýra - výzkumníka a vynálezce s nejrůznějšími zájmy. Byl to oblíbený spolužák, skromný a tichý společník s přátelským vztahem ke svému okolí. Jeho šedesáti čtyřleté manželství s Věrou Komrskovou-Šolcovou ze Spořilova bylo provázeno láskou, štěstím a souzněním společných zájmů.