Spořilovské noviny
Úvod | Stáhněte si | Spořilovské odkazy| FACEBOOK | International  



Spořilovský kalendář
<<  Červen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

Mohlo by vás zajímat...
Ubytování u KomorníkaKunžakRybářstvíLuxusní chataPenzionUbytování ve StrmilověVyhlídkaGotický penzionLesní azylStrmilovský šachový klubUbytování velkých skupinOrlí Hnízdovodlitni

Vzpomínky

* Spořilov melancholický

Vydáno dne 23. 07. 2004 (4230 přečtení)

Dětství jsem prožil na pražském sídlišti Spořilov a teď bych vám o něm chtěl něco povědět. Tento text bude hodně osobní.
Staré domy jsou krásné, ale i sídliště mají svá kouzla, například vlny civilizační únavy sálající z letním sluncem rozpálených bílých paneláků Jižního Města, nebo kytičkový optimismus zazděný do struktury Zahradního města. Prostě, mám rád sídliště. A Spořilov, to je sídlištní veterán s podmanivou melancholií.

Byl vybudován během 60. let na kraji čtvrti rodinných domků, nyní zvané Starý Spořilov. Starý Spořilov má také své kouzlo, zejména jeho horní část a na podzim. Vznikl v letech 1925-29 jako družstevní podnik pracovníků dvou pražských spořitelen, odtud jeho název. Nové sídliště Spořilov stojí na samotné periférii Prahy, té kompaktní Prahy s víceméně souvislou zástavbou. Za ním začínají pole a teprve za nimi v dálce vystrkují ze země růžky paneláků nových sídlišť. Náš dům stál na kraji tohoto kraje. Jedním oknem jsem se mohl dívat směrem k centru města, nad nímž k večeru rudlo zapadající slunce ve vrstvách smogu, protějším oknem jsem hleděl do přírody, na pole a louky, na daleký horizont, k němuž ubíhaly dráty vysokého napětí.
Tento život na periférii, na rozhraní struktury a chaosu nesmírně ovlivnil moje rané vnímání světa.
Spořilov je na jihu ohraničen novým, menším sídlištěm Chodovec, na severu hranicí s Prahou 10 a dobře skrytým Hamerským rybníkem, na východě poli a na západě podúrovňovou dálnicí na Jižní Město, v této části nazvanou Spořilovská. Tato ohraničení jsou velmi důležitá, protože dodávají sídlišti charakter víceméně uzavřené enklávy. Spořilov volně nepřechází v žádnou jinou čtvrť, je to malý svět sám pro sebe. Spořilovské domy jsou velmi osobité. Tvarem připomínají běžné panelové domy, ale ve skutečnosti jsou ještě stavěné z cihel (slyšel jsem, že je mimo jiné stavěli vězni; představoval jsem si, že někde ve zdech jsou v maltě zalité smutné motáky, poselství vnějšímu světu). Jejich vnější plášť je tvořen hrubou betonovou omítkou, v níž se hustě lesknou prasátka slídových lupínků. V létě se zdi třpytí drobnými odlesky jako posázené maličkými brilianty. Dochované interiéry jsou esencí šedesátých let s konstruktivistickým nádechem. Důležitý je celkový duch sídliště, který je velmi jedinečný a, řekl bych, optimální. Spořilov je natolik velký, aby si všichni neviděli navzájem do talíře, ale natolik malý, aby se v něm nemohla rozprostřít anonymita a s ní spojený nezájem a destrukce. Důležité je také stáří sídliště. Koncem 60. a během 70. let bylo plné dětí. Během 80. let tyto děti vyrostly a sídliště se začalo zvláštním způsobem zapouzdřovat. Nyní nastala doba, kdy děti ze 70. let mají opět své vlastní děti, ale jen část z nich zůstala bydlet na tomto sídlišti, takže tu stále najdete velké procento starších lidí. Nad sídlištěm se vznáší podivuhodný klid a nostalgie. Lidé jsou přátelští, ale nepříliš družní, čas jakoby se tu zastavil. A proto - Spořilov melancholický.
Každá čtvrť je ideální v jiném ročním období. Pro Spořilov je vhodné horké léto a začínající podzim. Pozvu vás nyní na procházku Spořilovem. Budu se také pokoušet fotografovat, ale varuji vás, je to podruhé v životě, kdy jsem fotil na neautomatický fotoaparát. Půjčil mi ho Marek Pistora. Zkuste si někdy vzít tento výtisk Živlu k ruce, nenápadně se obléknout, zapomenout na denní starosti a dojet autobusem 136 na konečnou. Vystoupíte na konci Hlavní ulice a právě zde naše procházka začíná. Mimochodem, je zajímavé, že teprve ve 20. letech, kdy se stavěl starý Spořilov, jímž tato ulice také prochází, někoho napadlo pojmenovat ulici tak nabízejícím se jménem - Hlavní. Zřejmě to muselo počkat na sebejistotu avantgardy.
Hlavní rozděluje sídliště na dvě části a slouží coby výhonek města, kolem ní to kypí ruchem, ale nenechte se zmást. Ráz Hlavní ulice vám neřekne nic o Spořilovu, takže se jí budeme vyhýbat co nejvíc.
Předpokládejme, že je teplý letní den. Kolem vás vane příjemný čerstvý větřík (je tu docela čistý vzduch) a vy jste si k melancholické procházce vybrali tu nejideálnější dobu - brzké nedělní odpoledne.
Přejdete Hlavní ulici a najdete první nástupní stanici téhož autobusu, jímž jste přijeli. Stále ještě máte šanci počkat na nejbližší spoj a odjet bez melancholie, ale vy se necháte unést nehybností okamžiku, otočíte se k Hlavní zády a vykročíte po úzké asfaltové cestičce, po níž po několika krocích dojdete k malému plácku s okrouhlým pískovištěm, zastávku ještě stále na dohled. Pískoviště je samozřejmě opuštěné, jako většina spořilovských pískovišť. Asfaltem prorůstá tráva a písek, dlouho nedoplňovaný, je vybrán do hloubky. (Kolikrát jsme v mládí zkoušeli na pískovišti norovat, abychom zjistili, kde je jeho dno?)
Projdete kolem pískoviště a dáte se dál podobnou cestičkou, zakrytou krátkou alejí bříz s jemně šumícími korunami. Vnímejte dobře tuto cestičku, budete jeden z mála, kdo po ní ještě chodí. Vystoupáte po několika schůdcích a dáte se doprava. Po levé ruce vás mine bok dlouhé řady domů (jde vlastně o jeden dlouhatánský dům) a vy se vzápětí pustíte první odbočkou vlevo, čímž se dostanete na chodníček mezi tento dům a školní hřiště. Půjdete tudy dál a uvidíte, jak smrky za domem přerůstají téměř v les. Pás betonových desek táhnoucí se podél zadní části domu je porostlý zeleným lišejníkem, najednou se udělá šero, na zemi leží smrkové šišky a husté větve úspěšně zakrývají zadní vchody do domu. Připadáte si jako v Alence v říši divů, kontrast stromů a stěny domu je příliš prudký a ze zadního vchodu zřejmě léta nikdo nevyšel.
Nakonec dojdete až k základní škole, která se objeví po vaší pravé ruce. Na štítu se skví oprýskaná barevná freska jako matná vzpomínka na Joana Miró. Můžete nahlédnout dovnitř na drátěný svět školních šaten. Pak půjdete dál, školu necháte po pravé ruce a budete kráčet po dlouhém chodníku z jedné strany lemovaném lucernami, po levé ruce uvidíte pěkný, široký trávník. Jste na spořilovském bulváru, tady, nejdál ode všech ulic, chodí maminky vláčným, rozjímavým krokem provětrávat své děti v kočárcích. Po tomto chodníku dojdete až k budově, které se dříve říkalo Dům služeb. A u ní se zastavíme.
Pokud máte to štěstí a vypravili jste se na výlet za teplého a slunečného dne, postůjte chvíli před touto budovou, která z mírného kopečku shlíží na jižní část sídliště a na nedávno rekonstruovanou tzv. dolní samoobsluhu. Tady snad nejvíce pocítíte tu zvláštní tesknotu vyprazdňujícího se sídliště, ztraceného dětství a jakoby medem se táhnoucího času periférie. V přízemí Domu služeb najdete kadeřnictví, second-hand, chovatelské potřeby (s úžasným psím bufetem) a hlavně cukrárnu, teprve nedávno otevřenou. Dejte si v ní dort a limonádu a snězte ho s výhledem na sídliště. Pak vyjděte ven a uvidíte schody do druhého patra, kde je herna biliáru. Do herny ale nepůjdete, najdete nenápadné kovové příčky zapuštěné do stěny u vrcholu schodiště, a když po nich vylezete nahoru, ocitnete se na vyhřáté asfaltované stříšce s povaleným hromosvodem. Vyhoupněte se na ni, lehněte si na záda a sledujte mraky. Teď, teď, teď. Teď by člověk, kdyby mohl, zastavil čas ve věčně trvajícím okamžiku. Projdete-li kolem Domu služeb, zahnete doprava. Po pravé ruce uvidíte črtat se mezi stromy totalitně a zároveň utopicky strohou architekturu bílých krychlí mateřské školky. Vy se však pustíte doleva, kde se svažuje zatáčející ulice Střimelická. Domy kolem této ulice pokládám za nejzachovalejší a nejautentičtější budovy sídliště. I zde byly keře a stromky na trávnících kolem dětských hřišť ponechány svému osudu a nyní si démonicky uzurpují prostor zeleným bujením. Střimelická vás vyvede do ulice Na Chodovci, která spodem obtáčí sídliště. Pokud toho ještě nemáte dost, vyjděte nahoru k Hlavní ulici, čímž se dostanete k obchodnímu domu Centrum. (Jazyková poznámka: Obyvatelé Spořilova mají problémy se skloňováním jeho názvu. Podvědomě se vzpěčují název obchodního domu skloňovat stejně jako podstatné jméno centrum, takže si ho trochu polidštili a říkají Jdu do Centrumu.)
Horní část Spořilova již ztrácí kouzlo původního sídliště, jako by byla nahlodávána rakovinovou přítomností nově vybudovaných paneláků, tyčících se na jeho horním okraji, a nedalekou magistrálou, jejíž provoz prý destruktivním způsobem rozechvívá nejbližší domy. Nyní nechám trasu na vás a jen namátkou vyberu několik míst:
Horní samoobsluha, také nedávno rekonstruovaná do moderní podoby, nicméně duch těch starých malých sídlištních samoobsluh s věčnou vůní rohlíků a vrněním chladicích boxů na nanuky se z ní nevytratil.
Vedle této samoobsluhy nesmírně zanedbaná Branická restaurace a kolem betonové zídky osázené mozaikami malých skleněných okýnek, nyní zhusta oloupaných generacemi dětí, které v nich, dokud nevyrostly, spatřovaly poklady určené k rabování. Tyto skleněné obklady a mozaiky jsou jednou z umělecky nejautentičtějších a nejúžasnějších věcí na sídlišti. Nejzachovalejší z nich najdete na spodní části bílého panelového penzionu, u něhož jste vystupovali z autobusu. Před tímto penzionem spočívá podivná socha, zřejmě Spící krasavice, jíž ovšem hranatá sedmdesátá léta vtiskla téměř kubistické tvary.
Vraťme se ještě k areálu, kde jsme minuli Branickou restauraci. Hned vedle je místní knihovna, mimochodem jedna z nejlépe zásobených obvodních knihoven, které jsem poznal. Příjemná, prosluněná, nesmírně pohodová záležitost. Mezi domy nad knihovnou se táhne pěkný chodníček lemovaný jeřabinami, podobná sídlištní promenáda, jakou jsme objevili již ve spodní části sídliště.
Co ještě? Stará sběrna surovin utopená mezi paneláky. Tam jsme s klukama během školní družiny tahali nejrůznější kusy trubek ze staré bourané zástavby, a to byly naše první vydělané peníze. Velký trávník pod horní samoobsluhou s kruhovou betonovou prohlubní. Matně si vzpomínám, že v ní kdysi bývala voda. Kolem nádrže se na popraskaném asfaltu proháněla děvčata na kolečkových bruslích.
Spořilov byl budován přemýšlivě, inteligentně a s ambicemi vytvořit místo, kde by se dalo žít. Z mnoha míst vycítíte naděje 60. let, které jakoby se později z urbanismu někam vytratily. Návrat ke kořenům. Tady se opravdu zastavil čas. Když jsem chodil po sídlišti a vyhlížel jsem objekty k focení pro tento článek, z domu vyšla tlustá dívka venčit psa a zeptala se mě:
Vy tu něco hledáte?
Ne, odpověděl jsem.
Rozhlížím se, co bych si tu vyfotil.
Tady není nic k focení...
řekla bezvýrazným hlasem, trochu koktavě, a odešla.
Ale je, pomyslel jsem si. Jenže kolem mě chodily mámy s nákupními taškami, děti, důchodci s hůlčičkami, úředníci vracející se z práce, psi a jedna kočka, skupinka rusky hovořících mladých dělníků, panděra se džbánkem pro pivo, lidi, občané, lidi, místní, lidi, obyvatelé a lidi, lidi a v obličejích všech jsem četl: Tady není nic k focení. Pro ně možná ne. Zavanul chladnější vítr a obloha olovnatěla. Nastal konec léta. Byl to logický závěr mé procházky minulostí.

Zveřejněno s laskavým svolením autora, pana Ivana Adamoviče – šéfredaktora časopisu Živel – www.zivel.cz

Ilustrační fotografie jsou z archivu Spořilovských novin.

Související články:
Žil podle etiky, etika se mu odměnila (21.09.2015)
Osobnost Spořilova (12.07.2013)
Jubileum Ivany Drbalové (13.04.2013)
VZPOMÍNKA NA 28. ŘÍJEN aneb: Jak nás Ludwig van Beethoven zachránil! (26.10.2012)
Trochu retra neuškodí - jak vzpomínáte na počátky spořilovského sídliště? (13.08.2008)
Pátráme po osudech sochy! Pomůžete? (19.05.2007)
Srpen 1968 na Spořilově (21.08.2006)
Zrušený vodotrysk na sídlišti Spořilov II (03.08.2006)
Děti ze Spořilova roku 1978, aneb poznáte se ? (15.02.2006)
Květen 1945 na Spořilově aneb hledají se pamětníci (03.01.2006)
17.listopad 1989 na Spořilově (17.11.2005)
Bílé zimy na Spořilově (15.11.2005)
Vzpomínky na zaniklý spořilovský rybníček (17.10.2005)
Dědkovy paměti (16.10.2005)
Torzo pomníku na Roztylském náměstí (09.10.2005)
Vzpomínka na Tony Bar a Hospodu "U Řezníků" (17.08.2005)
3 roky od povodně na Botiči (14.08.2005)
Zapomenutá školní fotografie ze ZŠ Jižní (12.08.2005)
Spitznerovi vzpomínají na Spořilov - díl 3. (20.07.2005)
Můj rok se Spořilovskými novinami (12.07.2005)
Co se psalo o Spořilově v "Zeměpisném průvodci" z roku 1943 (27.05.2005)
Slatiny - zapomenutá čtvrť severně od Spořilova (21.05.2005)
Spitznerovi vzpomínají na Spořilov - díl 2. (15.05.2005)
Významní obyvatelé Spořilova budou 12.května v ZŠ Jižní (10.05.2005)
Spitznerovi vzpomínají na Spořilov - díl 1. (09.05.2005)
Karel Zich & Spirituál kvintet (10.12.2004)
Strýček Jedlička ze Spořilova (10.09.2004)
Lou Fanánek vzpomíná na své hudební začátky na Spořilově (31.08.2004)
[Akt. známka: 1,50 / Počet hlasů: 4] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Marek Mahdal | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Živel


Spořilovské knihy
Po stopách spořilovských legionářů

Knihu Po stopách spořilovských legionářů je možné objednat na e-mailu noviny@sporilov.info. Cena knihy je 250 Kč.

Vzpomínky na spořilovské sokolské divadlo

Knihu Vzpomínky na spořilovské sokolské divadlo je možné objednat na e-mailu noviny@sporilov.info. Cena knihy je 250 Kč.

Při zakoupení obou knih současně poskytujeme slevu (za obě knihy zaplatíte dohromady 400 Kč). Zakoupením knih podpoříte Spořilovské noviny.


Čtenáři od 31.5.2004

Spořilovská kliknutí
Celkem4827117
Červen44035
Dnes1177

Spořilováci na webu

Nyní si čte web : 40 uživ.


(c) Spořilovské noviny 2004 - 2019  
Vydavatel: Mgr. Tomáš Hromádka - REGIONPLUS. Adresa redakce: Mgr. Tomáš Hromádka, Rakovského 3162/8, 143 00 Praha 4. IČO: 03582205. Tel. 777 944 684.
Vytvořeno pomocí redakčního systému phpRS. Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce a vlastníků autorských práv. Bez souhlasu redakce nesmí být žádná část Spořilovských novin publikována a to jak v tištěné, tak elektronické podobě.
Kontaktní e-mail redakce: noviny@sporilov.info
CENÍK INZERCE