Spořilovské noviny
Úvod | Stáhněte si | Spořilovské odkazy| FACEBOOK | International  



Spořilovský kalendář
<<  Listopad  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  

Mohlo by vás zajímat...

Kultura

* Lou Fanánek vzpomíná na své hudební začátky na Spořilově

Vydáno dne 31. 08. 2004 (4516 přečtení)

Popularita skupiny „Tři sestry“ už dávno překonala katastr Bráníka, o kterém se v jejich písních tolik zpívá. Hospodu „Kovárnu“ zná dneska téměř každý, i když jí najdete až v dalekých Holešovicích…
Hlavní postava Tří sester – Lou Fanánek, jak se dočtete v tomto článku, měl v mládí také ke Spořilovu hodně, hodně blízko…

Lou Fananánek vzpomíná na své začátky …
Úplně první styk s popíkem u mě proběhl asi v deseti letech, když jsem si pouštěl na gramorádiu Tesla alba Supraphonu. Já nevím, jestli to ještě pořád vychází, ale byl to každoročně výběr domněle největších hitů tohoto vydavatelství. Písně byly kráceny a vešlo se jich na desku asi čtyřicet. Pauzy na desce nebyly, skladby byly nastříhány natvrdo za sebe někým, kdo zřejmě uměl určit, v jaké pasáži je to nejvhodnější. Pamatuji si speciálně na kousky jako Pražská holka, Gvendolína anebo Teta Agáta. Ale ty desky byly už tenkrát hodně staré a já je poslouchal proto, že ostatní ve škole vyprávěli, jak doma poslouchají gramec. Chtěl jsem být jako oni, a jiné desky jsme doma neměli. Pak se objevil mezi školáky na Spořilově Jožin z bažin, hit Ivana Mládka - ono to tenkrát mydlilo kdejaký rádio - teda vlastně jmenovitě Hvězda, Praha a Vltava. A taky všechny televizní programy, přičemž jednička víc než dvojka. Snad v tu dobu dostal spolužák Herzán takový strašný magnetofon na kazety, kazeťák co byl i na bateriový pohon a dal se tedy nosit do školy, což Herzán dělal. O přestávce se kolem něho kromě otluků a pizd sešla celá třída a on pouštěl Abbu a Boney M.
Branická restaurace na SpořilověHrálo to hodně hnusně, ale bonpariové melodie prolezly i skrz béžový bakelit prvního polského prototypu kazetofonu a my jsme naslouchali, jak Švédky pějí "hasta maňana" a negři křičí "há, há, Rasputin". Zvlášť nás bralo, že je to protikomunistický - někdo totiž rozhlásil, že Rasputin je zakázaný zpěvák za Sovětského svazu, ze země, kde zítra již znamená pozítří. Taky byla dobrá "kosmická" píseň o Venuši, kde byly pro nás neznámé zvukové efekty. Znalosti jsme čerpali z obrázků v Bravu, které nějakým způsobem dostával odněkud hoch Mráček.
Trýznil jsem rodiče tak dlouho, až mi koupili desku Abby, Waterloo, kterou pohotově s několikaletým zpožděním vydali Slováci v Opusu. Bylo to hodně fajn, ale bylo to LP, tedy vinyl a tedy nepraktické-nedal se hrát jinde, než v domácnosti nebo někde, kde je proud.Tudíž jsem nemohl být frajer, sedět před sámoškou u Branické restaurace na Spořilově, vyžírat jablečný protlak z plastikové kostky za korunu devadesát a líně mžourat, jestli holky pokukují, když vidí sekáče v oblaku aboidní hudby.
S velikou nadějí jsem na jaře roku 1977 vyprovázel otce do Anglie. Ne snad proto, že bych doufal, že jeho praktickou vědeckou myslí úspěšně projdou mé utajené náznaky, že bych rád magnetofon kazetový přenosný. Třeba jsem mu u večeře řekl: "Představ si, ve Vědě a technice mládeži psali, jak se ničí desky, když se často přehrávají." On něco bez zaujetí podotkl, protože sám poslouchal jenom Velkého Karla pár hodin ročně během vánoc a věděl, že deska to snese při takové frekvenci asi sto let, tudíž ho to nezasahovalo. Nicméně jsem pokračoval:"Doporučujou tam nahrát novou desku na kazetu, která vydrží více přehrání a i kdyby se už prošoupala, dá se znova nahrát z desky, která je tím pádem teprve podruhý hraná!" Otec mi doporučil, abych si tedy desky nahrával na kazety. Překousl jsem tedy jeho ignorantství a podotkl, že nemáme kazetový magnetofon. Odpověděl "Aha, to je blbý, to budeš mít tu svojí Abbu brzo zničenou. Měl bys jí šetřit a poslouchat míň." A bylo-neprůstřelný otec.
Ale matka nějak začala zjišťovat, že je jí už pětatřicet pryč a začala se chovat jako diblík z ekonomky - nosila kalhoty do zvonu, změnila účes a začala poslouchat hudbu, což jí myslím dalo víc práce, než chovat se jako dvacítka. Jí totiž hudba znervózňovala. Ale patřilo to k mládí a stylu, tak to překousla a naučila se specifickými pohyby a škleby reagovat na jednoduché melodie - m.j. Abby a Boney M. A jelikož v Jevanech trávila spoustu času na zahradě, kde natírala léta dokola asi sedmdesát oken, co jich do baráku nainstalovali dědovi bratranci (stavěl za krize a z rodinné vazby vyplynulo, že zaměstnal příbuzné, ač nevěděli zbla o stavebnictví - podle svého si upravili výkresy, něčemu taky nerozuměli a podle toho to dopadlo) a nikdy se jí nepovedlo během jedné sezóny natřít všechna, propadala při práci "chmůrám" a gramofon nebyl na baterky, přivezl otec po deseti dnech z Londýna radiomagnetofon National Panasonic.
Při rozdělování dárků mne rozplakal, protože krásné tričko s královnou (dvacetpět let vlády) nemohou zaplašit rozčarování z toho, že vlastníkem stroje stříbrné barvy a tří nových kazet jsem se nestal já, ale amuzikální a v mých očích stará matka, která navíc projevila nedostatek taktu a místo aby uznala svou starobu a z pod brýlí nad štupováním punčoch láskyplně sledovala, jak si pouštím Abbu, vyndala kazetu Glenna Millera, což jsou otřesný trumpety a začala se vrtět a pozpěvovat. Mně nakonec seřezali a vyhodili, že jsem zkazil "hezký večer", což byla asi pravda, ale já usínal s předsevzetím, že se magneťáku ani nedotknu a počkám, až mi ho sami dají, až neunesou tu hanbu, že jediný z dětí ho nemám a tudíž nic neznám. Pochopitelně jsem rodiče přecenil. Když už jsem byl starší a beze vší hrdosti tajně používal magnetofon řečený posvátný (otec se řídil pravidlem, že mu vydrží tím déle, čím méně se bude používat), asi ve třinácti letech mi půjčil kamarád Nemrava kazetu, na které bylo Jesus Christ superstar a která mně úplně dostala. Byl jsem celý víkend sám doma (vymluvil jsem se na spoustu učení a konzultace s chytrými spolužáky, abych nemusel česat několik tun jablek na jevanských latifundiích), byla sobota podvečer, ležel jsem před televizí, kouřil matčiny odporné cigarety Drina, kterým mimochodem propadlo tenkrát více lidí a z televize mne drtil Pan Tau. Bylo mi ho vždycky hrozně líto, že je němý a pak mi bylo taky dost líto sebe, že ho nemám. Kradl by místo mne v samoobsluze čokolády Kofila, já bych nemusel riskovat dvojku z chování a mohl se více soustředit na jiné věci. Zrovna se v televizi snažil něco vysvětlit, koza mečela, Menšík křičel (možná to byl Sovák) a tak jsem si řekl, že si pustím kazetu od Nemravy. Zandal jsem jí do stroje posvátného, proti všem pokynům otce přetočil na začátek (tím se kazeťák ničí dvojnásob, když se pořád mačkají knoflíky) a zapnul play. Vyvalila se na mne hudba dosud nepoznaně těžká a temná. Můj strach se stupňoval, když se z hudby ozýval křik a dramatické zvuky. To podbarvoval bez zvuku puštěný televizní příběh Stopař, plný českých herců a hereček. Speciálně Josef Vinklář byl zhmotněním temnoty té hudby, jíž do mne bušil magnetofon. Přesto jsem neustával a kazetu devadesátku vyposlechl asi třikrát. Nejvíc úzko mi bylo, když "zatloukali hřebíky a někdo se smál". Později, po pár dnech jsem se ptal nábožensky orientovaného Nemravy, co to jako celé je. Zkoušel mi to vysvětlit, nakonec jsem listoval v katechismu a začalo mi docházet, jak se střídají jednotlivé pasáže. Konečně po pár měsících, kdy jsem stále poslouchal tuhle jedinou kazetu sehnal někde Nemrava český překlad textů. Joj, to se mi líbilo! Někdo nám ještě navíc nalhal, že to hrajou čtyři kněží v kostele a někoho bičujou a byly jsme zcela zasaženi naivní mystikou svých představ. Pak přišel rok 1980 a s ním Zeď, Floydi. To už jsem měl svůj magneťák, sice hrozně blbý, ale byl můj a směl jsem si ho brát i k rytí zahrady, což byl takový mně vnucený rituál sobot a nedělí. Ten magneťák jsem dostal za přijetí na gymnázium a jelikož jsem se místo na elitní Budějovickou dostal na odvolání do smetištního Radotína, byl asi odrazem mých zásluh. Jmenoval se Cosmel a matka ho koupila v Holandsku, před mýma očima v kijkshoopu, kam chodili nakupovat Surinamci (možná i "chulit"). Vybral jsem si pochopitelně jiný, ale ona chtěla za málo peněz hodně muziky a hlavně jí musely zbýt guldeny, aby si mohla nakoupit "bluzky", což byly hadry a ona to uměla vyslovit tak afektovaně, že kdykoliv jsem se podíval na magnetofon Cosmel, vybavila se mi v těch černošských strakatých, plebejských zbytcích, v nichž ovšem v Geofyzikálním ústavu ČSAV na Spořilově nadělala spoustu parády. Uměla zvláštně, socialisticky nakupovat. První kritérium nebyl vzhled, ale cena, a potom hned, je-li "bluzka" opatřena nějakým made inem, nejlépe U.S.A, U.K. nebo aspoň Italy nebo West Germany.
Zde se musím zmínit i o nákupu kazet. Na tržišti, kde bylo neuvěřitelné množství levných (a podezřelých) věcí, objevil otec balíky kazet C-90 po šesti za směšnou cenu asi dvou guldenů. Gulden vůči marce byl v té době asi jedenáct k deseti a devadesátka BASF stála tři marky - to pro představu o cenách, marně jsem oba rodiče varoval, poukazoval na extrémně nízkou cenu i na značku Audiosonic, která mi nic neříkala. Oponovali mi, že jsem hloupý, protože se musí umět hledat, což oni umí a hloupý nebo bohatý člověk si může klidně kupovat kazety v obchodě za tři marky jednu, ale oni, chytří manželé až z Prahy udělají "dobrej kauf" a koupí šest kazet za dva guldeny. Odevzdaně jsem pokrčil rameny a "dobrej kauf" byl učiněn. Od té chvíle mi nekoupili ani zmrzlinu, protože přepočetli, že by za to mohli mít až devět devadesátek Audiosonic.V Praze si na kazety nahráli country, Paula Anku a nějaké legrace. Poručili mi vytrpět předvádění kvality kazet - otec kroutil volume sem a tam, kazeta hrála a oba se na mě triumfálně dívali. Pak přednesli obehranou strofu šetrnosti a odkázali mne pryč. Chvíle satisfakce přišla, když měl otec padesátiny - sešla se spousta lidí, jedli, pili, hodovali a zachtělo se jim tance. Otec obřadně nainstaloval stroj, nesmírně neohrabaně zasunul kazetu, pomalu tápal v pěti tlačítkách, pak zmáčkl play a ozval se ječivý hlas Connie Francis. Vědci s vědmami začali tančit, já je pozoroval, jedl zmrzlinu (levnou, za koruny) a pil kofolu.Connie Francis přešla do ploužáku o mrtvé matce a když byla steskem bez sebe, začal se jí lámat hlas a její angličtina připomínala excaliburskou čarodějnici. Vědci znejistěli, přestali se kolébat a z podstaty svého vědectví s chytrými obličeji čekali, s pohledem upřeným na stroj. Smrtelný zápas nešťastné Connie rušilo jen několik manželek odlehčujícími poznámkami. Najednou se Connie rozjela jak fretka, v duchu Čip a Deyl odmrskla asi tři sloky a pak ztichla. Otec došel ke stroji, tvář zrůzněnou starostí a zmáčkl stopku. Pak stiskl eject a stroj místo svižného vyklopení dvířek jen neochotně pootevřel skulinku, jen tolik, aby bylo vidět, kolik pásku již stačil požrat. Tehdy jsem vstal a řekl: "Zamotala se vám kazeta do vašeho magneťáku. Říkal jsem vám, že kazety Audiosonic jsou podezřele levné. Teď se vám jejich láce vymstila. Za opravu stroje zaplatíte tolik, co za dvacet nových devadesátek BASF. Budete-li chtít půjčit můj magnetofon, jsem ve svém pokoji. Ale nesmí se na něm pouštět nekvalitní kazety." Pomalu jsem se provlnil obývákem a zmizel v útrobách pokojíku. Po letech jsem byl vyrovnán s matkou-tanečnicí, otcem-šetrným a strojem posvátným.
Po celé období, co jsem chodil na základku mi byla ale přes všechno výše uvedené muzika dost volná. Měl jsem spoustu různých, mnohdy protichůdných zájmů a vždycky jsem si v souvislosti s nimi vymyslel budoucí životní poslání. V sedmé třídě jsem se v duchu spořilovské mánie stal rybářem. Celou zimu jsem chodil na školení na pobočku Svazu rybářů do Nuslí, rodiče mi k vánocům koupili knihu Tisíc plus jedna rada pro rybáře a se spolužákem jsme chodili do Máje krást olůvka, háčky a splávky, které měli v posledním patře u pultu ve sportu. Mnohokrát se zdálo, že už nás musí chytit, ale apatie učnic neměla hranic.
Jednou jsem si zle pochroumal ruku, když jsem ve zlodějské pýše čórnul trojhák, prý na sumce, ale mně se zdál být na velryby. Zmizel mi v dlani, dlaň v kapse bundy a ruku rychle ven. V ten moment se prokázala funkčnost tří hrotů v úhlu stodvaceti stupňů, navíc opatřených protiháčky, aby rybě nešly snadno (nejlépe vůbec) z huby. Jak jsem se snažil plavně a nenápadně vyndat ruku z kapsy, jeden hrot se mi zasekl do bříška prsteníku a druhý do podšívky. Nervózně jsem zašmátral v kapse a i třetí hrot se našel cíl v palci. Díky protiháčkům držely jak čert. Nevěda co dělat, dal jsem si i druhou ruku do kapsy (druhé, pochopitelně!) a zatímco spolužák Petr stále obtěžoval prodavačku odbornými dotazy, pomalu jsem přešel k botám. Díval jsem se na čínské tenisky a pomalu se zbavoval za cenu bolesti háku na ruce. Zapřísahal jsem se, že jestli se mi podaří se toho háku zbavit, nikdy již nepokradu. Implikace se zdařila částečně. Háku jsem se zbavil. Moje rybářství skončilo, když už jsem měl rybářský lístek a začala sezóna. Podle knihy tisíc rad jsem navařil těsto, obarvil potravinářskou barvou a šel se posadit k rybníku. Naštěstí celý den bylo horko a tak jsme se k večeru, po mnoha prosezených hodinách ujistili navzájem s kolegou rybářem, že dneska nebylo počasí na ryby. Tragédie přišla asi šestého dne. Splávek se zhoupl pod hladinu a já předpisově zasekl, tak jak jsem se to učil na peršanu v obýváku. Přitahoval jsem navijákem a povoloval, abych rybu utahal, kdyby byla velká a divoká, plná nespoutané síly přírody, jak psal pan Tomeček ve Stříbrném lipanovi. Po deseti minutách zápasu (mnou inscenovaného) jsem vzal do ruky podběrák, vstoupil ve vysokých holinkách do vody, připravil si podběrák na dosah a přitahoval. Hladina se rozčísla a zní na mne vyjelo asi dvacet centimetrů dlouhé kapřisko, které mě tak vyděsilo, že jsem dosedl na mělčinu mezi kořeny. Okamžitě jsem vstal, podebral ho a vynesl na břeh. Srdce mi tlouklo jako poplašené ptáče, díval jsem se na rybku a postupně mi docházelo, co jsem si měl uvědomit hned v počátcích kurzu - že na živou rybu prostě nesáhnu. Ponořil jsem podběrák do mělčiny a vydal se po břehu sehnat rybáře, který by mi mou rybu sundal a z důvodu podměrečnosti hodil zpátky do vody. Tím skončila moje rybářská éra.
Takhle podobně to šlo se vším a byl jsem zrovna leteckým modelářem, když mne na podzim roku 1980 vylákal spolustudent prvního ročníku gymnázia Modřany (kam se podařilo mé matce mě převést ze vzdálenějšího Radotína) do Lucerny na koncert skupiny Abraxas. Nikdy jsem na koncertě nebyl a tak jsem byl zvědav, co se bude dít. Měl jsem hrubou představu z pořadatelů italské televize, který neopakovatelně komentoval Miloš Skalka, slyšící na indiánské jméno "ostrý obraz a jasný zvuk".
Trochu mě zaskočil už plakát v průchodu Lucerny, na kterém jsem viděl čtyři poměrně normálně vypadající lidi v nátělnících a sakách. Žádné zlaté filtry, žádné pomády na vlasech, žádný bílý opar, jako to měl Velký Karel. Dole v Lucerně jsem si připadal nepatřičně ohledně bílého roláku po matce a hnědých, zbrusu nových manšestráků z Makyty nebo kterýho čerta. Kolem mne chodili kluci s dlouhými vlasy, všichni měli odřené džíny, dlouhé svetry, saka a korálky, holky to samý.
V osm to začalo. Zaskočil mne hrozný rachot. Představoval jsem si to mnohem tišší. Kytarista vypadal jak skřet, měl černé brýle a strašně se ksichtil. Zpěvák křičel a vyl v písni Stepní vlk, až mráz běhal po zádech a s povděkem jsem kvitoval, že má stejnou barvu kalhot jako já. Basák byl vizuálně nevýrazný, ale bubeník - to byla bomba. Hrál sólo a vlasy se mu válely po zemi a hned zase lítaly jakoby kopírovaly směr rukou za zběsilými brejky.
Odcházel jsem polohluchý a neschopen téměř slova. Doma jsem usínal s pohledem zaměřeným někam skrz ubohé modely aeroplánů, které se krčily v panelové tmě a snad už tušily svou brzkou sirobu. Usínal jsem totiž s jistotou, že musím být bubeníkem.
Stát se bubeníkem vůbec nebylo jednoduché. Umět hrát je sice hezké, ale hlavní starostí bubeníka jsou bicí. Jsou drahé a velké a hlučné. Mým prvním problémem bylo, že ač po vánocích a tedy obdarován "bábo-dědky" neměl jsem víc než tři sta korun. Chodit na brigádu se dalo podle mého jenom v létě a i tak to byl nesmírný úpadek, zvláště když jsem razil zásadu buď chodit do školy anebo do práce.
Opustit školu bych se jednak neodvážil kvůli rodičům a potom kvůli sobě, protože při neustálé údržbě jevanského baráku jsem poznal, že práce je ta poslední možnost seberealizace. Doma jsem byl ale za hodné dítě a tak jsem často chodil nakupovat do obchodního domu Centrum, nebo jak se říkalo na "sporáku" zvláštní devastací jazyka "do centrumu". (Nedávno jsem ale slyšel pracovnici firmy BMG, jak ohlašuje reedici "albumu“ skupiny Garáž", takže to není jev tak neobvyklý.) Nakupoval jsem rád, protože se mi dařilo rafinovaně okrádat rodiče tu o bůra, tu o deset korun. Nejradši jsem chodil pro kafe, když přišla nečekaná návštěva. Matka v roztržitosti zapomněla chtít nazpátek a mnohdy mi uvízlo ve spárech až padesát korun. Ale pořád to bylo strašně málo. Na jaře roku 1981 jsem měl všehovšudy asi osmset korun.
Touha být bubeníkem mě neopouštěla, ale ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohl cvičit "nasucho", třeba tlouct do židle nebo postele. Na to nebyl čas. Pro mě bylo nejdůležitější, abych co největšímu okruhu známých oznámil svou proměnu v bubeníka. Zkoušel jsem mít dlouhé vlasy, ale vždycky kousek nad krkem byla hranice, kdy k nám matka povolala svou známou kadeřnici, která mi provedla pokaždé strašlivý ostřih podle matčiných instrukcí, přičemž jsem v závěru pracovního výkonu té ženy vypadal jako nepodarek Kubánce - všude stejně dlouhé, kudrnato-vlnité vlasy. To byla matčina představa slušnosti a gymnaziálnosti, se kterou se otec ztotožňoval díky své lehké apatii vůči tak nízkým věcem. Co se "hadrů" týče, měl jsem oprané džíny, ale neděravé, tlustý černý svetr, který pletla babička a sako, které jsem našel v jevanském šatníku a které tam zůstalo snad po dědovi anebo po někom z boháčů jako babiččin deputátek za služby.
Zde je třeba vysvětlit, že tyto oděvy nepocházely z doby předmnichovské, kdy žena z lidu byla nucena chodit sloužit buržoustům, ale z práce staré ženy v letech sedmdesátých. Jevany si dokázaly udržet přes četná vítězství "déček" a jejich vůdců určitý nimbus blahobytu a "hógo fógo", jenž je halil za období první republiky. Né všichni boháči z dřívějších dob skončili se žlutou hvězdou v Birkenau anebo pod hvězdou rudou v útrobách jáchymovských kopců. Mnozí přetrvali do dob rozvíjení "socoše" a přetavili své schopnosti v souladu s potřebami lidu. Někteří povstali až v podmínkách barbarské ekonomiky po "Velikém Úmoru" a instinktivně se táhli do Jevan. Z toho důvodu Jevany oplývaly umělci a funkcionáři všeho druhu - Karel Svoboda, Ladislav Štaidl, Karel Gott mit uns a koncem osmdesátých let se po Jevanech šuškalo, že v obci má rozestavěno pět ministrů.
Řada jevanských boháčů potřebovala pomocníky ke spravování obrovských vil, utopených v lesích kolem rybníků. A na takovouhle šanci čekali jevanské babky, protože kromě odměny v penězích i naturáliích byla taková služba pojítkem s řádem, jemuž byly uvyklé. Konkrétně naše babička "šroubovala" i s dědou dlouhá léta čtrnáct hodin denně v restauraci "U Pešků". Děda byl ve finále své kariéry snad dokonce vrchní číšník a celé roky dřiny byly podřízeny cíli koupit si penzion v Karlových Varech. Hádejte jak to dopadlo, když se kořala s fajfkou vrátil od pana prezidenta... Ale jestli nevíte, děda o všechno přišel v rámci spravedlnosti lemplů a tupců a paradoxně se odstěhoval do Jevan, kde měl od roku 1938 barák.
Takže babička celé dny klábosila se staršími boháči o zašlých časech, dostala něco peněz a ještě přinesla nějaký ten obnošený svršek. A právě takové modely se mi úplně skvěle hodily do image "somrák". Pořídil jsem si korálky a na nohy čínské tenisky.
A v té době přišla první šance, jak udělat díru do světa. Spolužák z gymnázia Jírovec se mi jednoho rána pochlubil, že má bicí. Mě málem trefilo, protože jsem věděl, že Jírovec chce být kytaristou. Připomínal jsem mu jeho rozhodnutí, ale marně, protože bicí pořídil lacino na měsíční splátky od jakési hodkovičské skupiny a nechtěl se jich vzdát. Když mi navíc řekl, že budou mít skupinu, kde bude Magor (Doležal, tehdy teprve na průmyslovce) hrát na basu a Karásek na kytaru, bylo toho na mně příliš a jízlivě jsem se zeptal, kdo bude zpívat. Jírovec nevěděl a tak jsem počkal asi dvě hodiny a o hlavní přestávce jsem se jen tak mimochodem zmínil, že jsem léta zpíval v Kühnově dětském sboru, což byla sedmilež strašná. Nicméně Jírovec snad naletěl na špek, protože mě pozval na odpolední zkoušku.
Přišel jsem do Hodkoviček a před Doležalovic vilou jsem našel sedět kluka, který už v šestnácti vypadal jako velký myslitel a intelektuál. Měl kostěné brýle, kouřil cigaretu a narozdíl ode mne byl oblečen free, ale slušně. Byl to Tomáš Karásek, kterému se později podařilo trochu své škrobenosti rozpustit v alkoholu a získal též přezdívku Sup.
Pak přišel i Magor Doležal s Jírovcem a šli jsme do sklepa zkoušet. Karásek mi zahrál, kde mám jako zpívat, já jsem kývl a čekal. Hoši začali prdlat něco strašného a já se soustředil na začátek zpěvu. Když na mě Magor Doležal několikrát kývl, vytušil jsem, že přišla má chvíle a spustil první slovo sloky, což bylo "kdybych". Potíž byla v tom, že jsem nevěděl, kdy mám zpívat slova další a tak jsem držel "kdybýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýých" dokud Magor Doležal znovu nekývl a tak jsem zase držel slovo "zpívat" a celé to vypadalo asi takhle: "kdybýýýýýýýýýýýýých táák úúměl zpiváááááááááááát", což se chlapcům nelíbilo a velkopansky mě nepřijali. Potupa dlouho nepálila, protože Jírovec nezaplatil splátku za bicí a chlapci z Hodkoviček mu je odvezli. V červnu jeli rodiče se sestrou do Bulharska, což pro mě jako pro "somráka" bylo naprosto nepřijatelné. Vymluvil jsem se na školu, odolal přemlouvání a zůstal sám na čtrnáct dní ve spořilovském bytě. Jelikož jsem byl mlád, večírky jsem nepořádal a holky mě taky nezajímaly, protože jsem věděl, že až budu mít bicí, nebudu je stačit odhánět. (Že to potom bylo úplně jinak, nemusím snad zdůrazňovat.) Zkrátka období samoty jsem vyplnil pilnou prací, směřující k pořízení bicích (otec říkal "bubny" a já mohl vyletět z kůže nad tak neuctivým označením).
Hned druhého dne po odjezdu rodičů jsem se vydal nočním spořilovským sídlištěm na obhlídku, co by se kde dalo čórnout. Chodil jsem dlouho, ale nenašel nic, na co bych si troufl anebo co by stálo za to. Až teprve v našem baráku, když jsem zklamaně čekal na výtah, napadlo mě zkontrolovat skrýše pod schody, že bych aspoň fakanům sebral cigára. Skrýše jsem znal, protože sám jsem toto praktikoval skoro do patnácti let. A jak tak sejdu pod schody, vidím, že tam stojí docela nová "eska skládačka". V mžiku jsem byl rozhodnut, vybral ještě navíc zbytek amerik zpoza teplovodní trubky a šel rychle spát, protože ráno mě čekalo vstávání.
Krátce před šestou jsem vyšel ze dveří bytu k nepoznání přestrojen, aspoň jsem doufal. Otcovy svršky, matčina čepice "debilka" - jeden z četných doplňků akce "mládí" - a sluneční brýle s oranžovou tenkou obroučkou tak temné, že přes ně bylo těžké rozeznávat tmavší předměty. Tuto nevýhodu jsem plně pocítil pod schody, kde jsem se otřískal snad ze všech stran a navíc se mě zmocnila panika ze vzniklého rámusu. Popadl jsem skládačku, vytlačil na chodník, naskočil a s koleny u země uháněl k Modřanům, ke gymnáziu.
U krčské nemocnice jsem už nemohl a tu jsem ocenil výhodu skládačky - pootočením centrálního klíče v rámu jsem jí prostě složil a odvezl dvěstěpětkou až ke škole. Tam jsem ji sestrojil do funkčního stavu a jelikož už se blížila doba příchodu spolužáků do školy, exhiboval jsem na školním hřišti, přes které vedla trasa všech dvěstěpětkařů. Po půlhodině jsem provnadil spolužáka Pigoše, který odpoledne na kole odjel a já obdržel čtyřista korun. A to už jsem měl dohromady skoro patnáctset!
Vyrazil jsem na Národní třídu, kde byl skvělý bazar, ale k mému zklamání nejlevnější a to už hodně jetá souprava stála 2500 Kčs. V zoufalství jsem odjel domů vařit další dávku špaget. Poslouchal jsem Abraxas, jedl nedovařené špagety a bylo mi smutno, dá se říct, že jsem propadl depresi. Ale jak už to tak bývá, zazvonil telefón a hoch Štěpán z Jižního města volal, že prodává bubny asi za šest set. Nečekal jsem na podrobnější informace a střelhbitě odjel s penězi na Jižák.
Bicí to byly strašné - jeden zlatistý buben na pohřby s igelitovými blanami, tři virbly jako vtělení názvu Plechový bubínek, šlapka strašná a činel čínský prasklý. Bez řečí jsem vyplatil šest stovek a se Štěpánovou pomocí odvezl bicí do spořilovského bytu. A nastala práce nesmírná, protože jsem potřeboval vyrobit "řidítka", což je konstrukce sloužící k uchycení přechodů na velký buben. V praxi to znamenalo provrtat bubny, sehnat a nařezat nějaký materiál na spojení, provrtat jej a celé to zavětrovat.
Pomocí otcova východoněmeckého nářadí jsem krátce po deváté přinesl z balkónu děsivě hnusnou soupravu pohřebního bubnu a dvou plecháčů. Virbl neměl stojan a tak jsem si vypomohl stoličkou. Vyndal jsem paličky a zkoušel dělat "přechody". Moc mi to nešlo, ale dost mě to bavilo a tak jsem tloukl a tloukl, až mě začaly bolet ruce. Podíval jsem se a viděl zarudlá místa, základy budoucích puchýřů a posléze mozolů. V uších mi hučelo a šumělo a skrze tuto clonu jsem slyšel zoufalé bzučení zvonku. Když jsem otevřel, za dveřmi stála nepříčetná sousedka a křičela, ať okamžitě přestanu dělat ten randál, že jim to doma ruší obraz televize. Bystře jsem protiargumentoval, že oni bydlí ve třetím patře a my v pátém a že to bude něčím jiným. Nato dietlařka zavyla, že prostě jestli nepřestanu, zavolá policii. Jelikož bylo půl jedenácté, řekl jsem tedy, že přestanu. Sotva za ní zapadly dveře, byl jsem rozhodnut nadále jednat podle domovního řádu, kde se hovoří o nočním klidu mezi dvaadvacátou a šestou hodinou. Mimo tento čas jsem hodlal pilně cvičit bez ohledu na protesty. Čas pobytu mých rodičů u moře se nachýlil a když jednoho pátečního odpoledne přijeli na Spořilov černí jak Zulukafři a šťastní z odpočinku, čekala je série hrůz. Než otec vynosil všechny kufry domů, kontaktovalo ho několik sousedů a pohrozili mu občanským výborem. Shodli se, že bubny trpět v domě nebudou, že jsem drzý a vůbec že se dějí divné věci. Jednomu z dětí v baráku se dokonce ztratilo celkem nové kolo Eska, skládačka, co není k sehnání a oni tedy nechtějí tvrdit, že bych to snad já, to ne, vždyť jsem ze slušné rodiny, ale... Matka mezitím stála bicím tváří v tvář, neschopná ze sebe vypravit slovo, ale pak byla ráda, že jsem na živu a v bytě nic nechybí. Ve snaze navodit atmosféru se optala, co vysvědčení. Nemohla tušit, že se pustila na tenký led.
V pololetí prváku jsem měl čtyři trojky a čtyřky z geologie. To nebyl náročný předmět, ale v pojetí nenávistné psychopatky se z něho stávalo peklo. Celé druhé pololetí jsem se soustředil na to, abych se zlepšil na trojku. Bohužel, vysálo to tolik mé energie, aspoň té části, jíž jsem byl ochoten věnovat škole, že z ostatních předmětů jsem poklesl. Přesto jsem se utěšoval, že je lepší mít osm trojek a žádnou čtyřku, než trojek pár ale se čtyřkou.
Třicátého června se ukázalo, že někdy bývají všechny varianty příliš optimistické. Trojku mi dali skoro všichni učitelé ze svých předmětů, dohromady deset a psychopatka vyladila celotřídní průměr z geologie na tři celé čtyři, což znamenalo spoustu čtyřek a jedna z nich byla určena mně. Na vysvědčení zbývalo místo na jedničku z dějepisu a dvojku z tělocviku….

Z knížky: "Tak to bylo, tak to je"
Ze zdroje http://www.trisestry.cz/Kniha/01.html převzal a upravil Marek Mahdal

Související články:
Žil podle etiky, etika se mu odměnila (21.09.2015)
Osobnost Spořilova (12.07.2013)
Jubileum Ivany Drbalové (13.04.2013)
VZPOMÍNKA NA 28. ŘÍJEN aneb: Jak nás Ludwig van Beethoven zachránil! (26.10.2012)
Trochu retra neuškodí - jak vzpomínáte na počátky spořilovského sídliště? (13.08.2008)
Pátráme po osudech sochy! Pomůžete? (19.05.2007)
Srpen 1968 na Spořilově (21.08.2006)
Zrušený vodotrysk na sídlišti Spořilov II (03.08.2006)
Děti ze Spořilova roku 1978, aneb poznáte se ? (15.02.2006)
Květen 1945 na Spořilově aneb hledají se pamětníci (03.01.2006)
17.listopad 1989 na Spořilově (17.11.2005)
Bílé zimy na Spořilově (15.11.2005)
Vzpomínky na zaniklý spořilovský rybníček (17.10.2005)
Dědkovy paměti (16.10.2005)
Torzo pomníku na Roztylském náměstí (09.10.2005)
Vzpomínka na Tony Bar a Hospodu "U Řezníků" (17.08.2005)
3 roky od povodně na Botiči (14.08.2005)
Zapomenutá školní fotografie ze ZŠ Jižní (12.08.2005)
Spitznerovi vzpomínají na Spořilov - díl 3. (20.07.2005)
Můj rok se Spořilovskými novinami (12.07.2005)
Co se psalo o Spořilově v "Zeměpisném průvodci" z roku 1943 (27.05.2005)
Slatiny - zapomenutá čtvrť severně od Spořilova (21.05.2005)
Spitznerovi vzpomínají na Spořilov - díl 2. (15.05.2005)
Významní obyvatelé Spořilova budou 12.května v ZŠ Jižní (10.05.2005)
Spitznerovi vzpomínají na Spořilov - díl 1. (09.05.2005)
Karel Zich & Spirituál kvintet (10.12.2004)
Strýček Jedlička ze Spořilova (10.09.2004)
Spořilov melancholický (23.07.2004)
[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 4] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Marek Mahdal | Počet komentářů: 4 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

Spořilovské aktuality

Spořilovské knihy
MIMOŘÁDNÁ NABÍDKA
Při zakoupení obou knih současně poskytujeme slevu (za obě knihy zaplatíte dohromady 300 Kč). Zakoupením knih podpoříte Spořilovské noviny. Tato cena platí při osobním odběru v Praze-Modřanech. Při zaslání poštou účtujeme poštovné a balné 100 Kč. Bližší informace na tel. 777 944 684, noviny@sporilov.info.
Vzpomínky na spořilovské sokolské divadlo

Knihu Vzpomínky na spořilovské sokolské divadlo je možné objednat na e-mailu noviny@sporilov.info. Cena knihy je 250 Kč.

Po stopách spořilovských legionářů

Knihu Po stopách spořilovských legionářů je možné objednat na e-mailu noviny@sporilov.info. Cena knihy je 250 Kč.



Čtenáři od 31.5.2004

Spořilovská kliknutí
Celkem5219568
Listopad43301
Dnes856

Spořilováci na webu

Nyní si čte web : 63 uživ.


(c) Spořilovské noviny 2004 - 2019  
Vydavatel: Mgr. Tomáš Hromádka - REGIONPLUS. Adresa redakce: Mgr. Tomáš Hromádka, Rakovského 3162/8, 143 00 Praha 4. IČO: 03582205. Tel. 777 944 684.
Vytvořeno pomocí redakčního systému phpRS. Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce a vlastníků autorských práv. Bez souhlasu redakce nesmí být žádná část Spořilovských novin publikována a to jak v tištěné, tak elektronické podobě.
Kontaktní e-mail redakce: noviny@sporilov.info
CENÍK INZERCE