Na nejkrásnějším místě Spořilova mezi vzrostlými lípami a talpami nad Roztylským náměstím stojí už 85 let kostel svaté Anežky České. Kostel byl dán do služby vysvěcením 27. října 1935 kanovníkem Jaroslavem Kulačem. Dnes je tato stavba chráněnou kulturní památkou České republiky. Začátek stavby je spojován se jménem poslance JUDr. Františka Noska, ministrem pošt a telegrafů, který koupil pozemek na Roztylském náměstí ze sbírek farníků pro definitivní kostel. Návrh kostela je dílo ruského architekta, emigranta Ing. arch. Nikolaje Pavloviče Paškovského ve funkcionalistickém architektonickém slohu s velmi jednoduchým vybavením. To odpovídalo chudobě řádu sv. Františka z Asissi a Anežky, řeholnice abatyše kláštera Na Františku. Od začátku výstavby Spořilova byl pověřen duchovní správou původní kaple a kostela řád františkánů z kláštera Panny Marie Sněžné z Prahy. Provinciál Jan Evangelista Urban vedle duchovní správy dbal také o hudební a dramatickou kulturu. Sál pod kostelem sloužil pro divadlo mladého Ivana Vyskočila, dnes docenta DAMU a Jiřího Suchého, dnes ředitele Semaforu a loutkové divadlo Augustina Sochra. Po II. Vatikánském koncilu tehdejší farář ThDr. Cyril Josef Kadlec nechal upravit vnitřek kostela podle návrhu arch. Mariana Farky. Rekonstrukce spočívala v odstranění mřížky mezi kněžištěm a lidem. Nekonvenční křížová cesta je z tehdy nového plastového materiálu od sochaře Karla Stádníka. Na stěně křestní kaple je kopie obrazu Madony s dítětem (Madonna col Bambino) s Asissi od Petra Lorenzettiho. Po stranách stojí sv. František a sv. Jan Evangelista. Kopii provedl akademický malíř Karel Solařík.

Otec Karel Kotrlý se narodil v Bludově na severní Moravě v roce 1905. Po maturitě na gymnáziu v Litovli působil přibližně deset let v Československé armádě. Potom odjel do Francie, nejsem si jistý, co tam podnikal. Jisté je, že v letech 1937-1938 se vrátil do Československa s úmyslem studovat medicínu. Nejprve pracoval jako laborant v Praze, kde poznal moji matku. Zapsal se na medicínu těsně před válkou a musel studia přerušit, když lékařská fakulta byla uzavřena okupanty. Dostudoval až po válce. Specializoval se na interní medicínu.

Sbor pro obnovu pomníku Hrdinům od Zborova, 54. ZO Spořilov - Českého svazu bojovníků za svobodu a Obec baráčníků Roztyly - mladému sokolskému odbojáři Janu Milíčovi Zelenkovi umístili pamětní desku v Husově háji ve Slatinském lesíku v Praze 10 - Záběhlice.
Lem kamenné desky zdobí převzatý vzor výšivky v národním dekorativismu ze sokolské sletové halenky jeho maminky. Na hrdiny se nezapomíná! Po zklidnění virových nákaz výše uvedené organizace uspořádají důstojné odhalení památníku.

Na budově historické radnice v Nuslích zavlála 8. října 2020 sokolská vlajka jako připomínka Památného dne sokolstva, dne, který je poctou všem členům a členkám Sokola, kteří během téměř 160 let existence této tělocvičné organizace obětovali své životy v boji za svobodu, demokracii a samostatnost. Od roku 2019 je zařazen do kalendáře významných dnů České republiky.

Jsem ing. Milan Malina a jsem jediný z naší rodiny, kdo si pamatuje na osobní setkání s panem Františkem Jetonickým (dále možno strýcem) a jeho manželkou Amálií. Jezdívali jsme, můj otec, matka a já na návštěvu k Jetonickým z Pankráce, kde jsem se narodil a kde jsme prožili válku. Přestože jsem byl v té době malé dítě, vryly se mi do paměti dva silné zážitky. Hořící dům po bombardování v prostoru Bitevní pláně a sirénami doprovázené úprky mé matky do protileteckého krytu na Vyšehradě. Ten obrázek tmavého podzemí s lidmi kolem a slabého světla větrací šachty mám ve vědomí díky velkému strachu dodnes. Spořilov byl pro nás výletním místem, mne lákala zejména zahrada, kde má babička Františka Malinová, sestra Amálie Jetonické, manželky mého strýce Jetonického, měla od r. 1930 permanentní rezidenci a pěstovala tam, kromě ovoce a zeleniny, také slepice a husu.
Strýc byl mým kmotrem (viz. foto z r.1942)) a pamatuji se, jak stával před výčepem piva, když dorazil povoz tažený těžkými pivovarskými koňmi, ložený dřevěnými sudy plnými plzeňského piva a dohlížel na jejich spouštění do pivního sklepa. Přestože byl veselé povahy, v té chvíli byl vážný, svou poněkud baculatější tělesnou schránku oblečenou do typického číšnického fraku, potahující z doutníku. Ve dvacátých letech minulého století pobýval v USA, po návratu do vlasti napsal několik knih o pohostinství a věnoval se i pedagogické činnosti v oboru. Kavárna na Spořilově byla vybavena mramorovými stolky, některé se šachovnicí sloužící hostům ke hře. Stěny byly kvalitně vytapetovány vzorem v tmavě hnědé barvě. Dle vyjádření mé matky byla kavárna U Nováků ve Vodičkově ulici v centru Prahy zařízena ve stejném stylu, který ale mnohem déle přežíval, což mohu sám potvrdit, protože jsem tam chodil na filatelistickou burzu a později i hrát kulečník.
Celý dům čp. 619 na Roztylském náměstí prostupovala nezapomenutelná vůně směsi jídel, piva a doutníkového kouře, kterým byl objekt zásobován z výčepu piva diskutujícími, stálými hosty hrajícími někdy mariáš, jindy přecházejícími do salonku, kde stál kulečníkový stůl. Atmosféra tohoto místa byla tvrzena zvukem lítacích dveří, které byly instalovány mezi výčepem a kuchyní a také v kavárně.

Na jaře roku 1945, kdy se blížil konec strašné 2. světové války, jsem byl šestnáctiletý student michelského reálného gymnázia. Ze Spořilova nás denně chodilo pěšky tak osm deset spolužáků přes Dolní Roztyly podél železniční tratě až do Ohradní ulice v Michli. Vedli jsme velké diskuse o všem možném, samozřejmě o sportu, ale hlavně o politice a vojenské situaci.

Dne 8. května, respektive v noci z 8. na 9. května, tedy skončila druhá světová válka v Evropě. Odpor obyvatelstva v Praze pokračoval i po podpisu bezpodmínečné kapitulace Německem dne 8. května 1945, kdy se německé jednotky snažily vzdát se americké armádě, protože ze sovětského zajetí panovaly značné obavy.

Se Zdeňkem Novotným a ostatními kluky jsme byli v jedné třídě spořilovské školy, kde jsme v době, kdy jsme nebyli ve službě, odpočívali a spali na žíněnkách. Spořilovské ženy obsadily školní kuchyni a z potravin donesených z krámů nebo z domova vařili skromná jídla a čaj. Měl jsem často službu u radia nebo u telefonu, nebo před ředitelnou, kde bylo velitelství a sídlo spořilovského revolučního výboru. Zprávy ostatní vzkazy a informace jsem potom roznášel na určená místa. Před ředitelnou jsem v noci stál a kolikrát jsem téměř usnul ve stoje. Druhý den jsme uvítali zprávu zahraničního rozhlasu, že jednotky americké armády 6. května osvobodily Plzeň. V Remeši dál probíhalo jednání o německé kapitulaci a Němci se snažili odložit jednání o dalších 48 hodin. O strohých zprávách našeho revolučního rozhlasu a zahraničního rozhlasu, převážně BBC jsme roznášeli informace.

Od tohoto týdne si hlavní město připomene události z roku 1945. Dnes je to totiž přesně 75 let od začátku povstání s cílem osvobození Prahy z nacistického područí. I když je letošní výročí zastíněno situací okolo koronaviru, události z doby před tři čtvrtě stoletím si v metropoli lidé připomenou alespoň symbolicky. Pražané si budou moci od 8. května na Mariánském náměstí prohlédnout panelovou výstavu historických fotografií z května 1945, která bude k dispozici i na webu vitezstvi.praha.eu. Prostřednictvím interaktivní mapy mohou lidé navštívit také pietní místa Pražského povstání a poklonit se hrdinům, kteří bojovali a umírali za naši svobodu.

Pro mě vlastně začala květnová revoluce, když už byla II. světová válka v plném proudu a nacisté likvidovali široce rozvinutý podzemní ilegální odboj proti okupantům. Trnem v oku jim byly národní spolky, jako byl především Sokol a Skauting, které se ihned po okupaci v roce 1939 přesunuly do ilegality a zapojily do odboje. Do podzemního odboje se zapojil, aniž bych o tom v té době měl nějaké tušení, můj tatínek, Jaroslav Dvořák, člen náčelnictva a místopředseda dorostového odboru České obce Sokolské, náčelník dorostu Sokolské župy Středočeské – Jana Podlipného, místonáčelník a vedoucí dorostu Sokola Vinohradského.

S úctou a obdivem si připomínám osudy známých osobností Starého Spořilova a jejich rodin, s nimiž jsem se důvěrně znal a potkával v době mého dětství i dospělosti. Sdílel jsem s nimi jak časy míru, klidu, budování a rozvoje, tak společně prožíval přepadení státu cizí velmocí v roce 1938 a období domácího odboje za německé okupace.

Vzhledem k vyhlášenému nouzovému stavu se v letošním roce uskuteční pietní akt k výročí ukončení II. světové války na Národním hřbitově na Roztylském náměstí v omezené podobě.

Bylo sobotní odpoledne v červnu 1956. Mnozí příznivci tenisu ze Spořilova a blízkého okolí se těšili na mimořádnou exhibici československých reprezentantů v Davisově poháru. Už v dopoledních hodinách členové klubu přinášeli lavice a židle z blízké restaurace pana Hluchého (Za větrem). Tak vyrostla improvizovaná tribuna kolem kurtu č. 1. Kurt č. 1 byl zvolen, aby příchozí na procházku do Krčského lesa se pozastavili, a mnozí i zůstali se dívat až do konce exhibice. Spořilovské kurty nezažily tolik diváků a už asi nezažijí.

Včera se uzavřela životní pouť významného spořilovského výtvarníka Vladimíra Pechara (19. 1. 1931 – 9. 1. 2020).
Vladimír Pechar se narodil v Příbrami. Od r. 1957 žil trvale v Praze. Zde také vystudoval SOŠV. Byl přijat za člena Svazu čs. výtvarných umělců, pak do Unie výtvarných umělců, posléze se stal členem Syndikátu výtvarných umělců. Věnoval se především portrétní malbě, ať již originální formou specifické reliéfní olejové omítky, či v různých tradičních technikách. Po mnoho let se věnoval zpracování souboru staroegyptské mytologie, symboliky a portrétů, v 70. letech rozpracoval cyklus portrétů z dramat W. Shakespeara. V r. 1985 se hluboce ponořil do studia rané české historie a postupně vytvořil galerii čtyřiceti mýtických i historických postav Knížat a králů zemí Koruny české. Jeho uměleckou činnost ovlivnily i studijní cesty, především několik návštěv Egypta, Asie, Kanady a většiny zemí Evropy. V několika desítkách samostatných a ve velkém počtu společných výstav se představil jak doma, tak ve světě. Nejen na Spořilovských salonech v Geofyzikálním ústavu AV ČR postupně vystavil všechny portrétní cykly i obsáhlý výběr abstrakcí a krajinářské tvorby. Jeho práce jsou zastoupeny v mnoha soukromých i oficiálních sbírkách u nás i v zahraničí.