Velká česká herečka a divadelní pedagožka Hana Maciuchová se narodila ve Šternberku u Olomouce dne 29.11. 1945. Absolvovala Gymnázium Olomouc - Hejčín a s nadšením se věnovala ochotnickému divadlu. Byla členkou Studia při Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci. Po střední škole odjela do Prahy studovat Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze, kterou dokončila v roce 1968. K jejím profesorům na DAMU patřil např. Radovan Lukavský a Karel Höger, Libuše Havelková, František Salter a Helena Tesárková. Od června 1969 byla členkou Divadla za branou a od 1971 hrála po dobu čtyřiceti let hlavní i vedlejší divadelní postavy v Divadle na Vinohradech. Zaujala např. v inscenaci Studia DVA Na konci duhy, kde ztvárnila herečku Judy Garlandovou. Byla dobře známá ze stovek televizích inscenací nebo rozhlasových a televizních seriálů. V jejím podání byly velmi sledované dětské Krkonošské pohádky, oblíbené televizní seriály jako např. Žena za pultem, Nemocnice na kraji města, Chalupáři, Dynastie Nováků nebo velmi sledovaný televizní seriál Ulice.
Film k ní byl poměrně skoupý. Největší roli vytvořila v roce 1989 ve filmu Člověk proti zkáze, který pojednává o posledních letech života Karla Čapka. Maciuchová hrála jeho ženu Olgu Scheinpflugovou, což je pro herečku jedna z nejtěžších rolí.

Mám ráda takřka vesnický ráz této čtvrti, (bohužel) úzce lemované různými dopravními tepnami. Líbí se mi jak architektura zdejších domků, tak nemalé množství zeleně - všechna nádherná zelená náměstí (Roztylské, Jižní, Východní, jakož i Roztylské sady), ale i místa, kde si bez obav mnohdy hrají děti buď přímo na silnici, nebo v její bezprostřední blízkosti, aniž by se musely obávat toho, že je nějaký netrpělivý řidič sestřelí. V neposlední řadě oceňuji komplexní a zjevně promyšlenou péči o zeleň pod taktovkou Ing. Jana Fischera, a dále možnost nakoupit si na farmářských trzích, kde je možné zažít i určitou sousedskou pospolitost.

Moje první vzpomínky na Spořilov začínají v dětství. Bydleli jsme v tzv. Elektrických domech na spodní části Roztylského náměstí. V té době tam byly Roztyly v původní vesnické výstavbě. Každý rok pořádali domkáři slavnost. Oblékli se do krojů, seřadili do průvodu a za zvuků dechovky šli do restaurace na okraji Krčského lesa. Tady pokračovala taneční zábava. Záviděla jsem děvčatům kroje, ale maminka mi řekla, že my nejsme domkáři. Moc jsem to nechápala, ale v průvodu jsem chodila s nimi, i když bez kroje.

Za týden tomu bude přesně třiapadesát let, co se naše rodina ze Spořilova odstěhovala. Šestačtyřicet let jsem pak prožil v pražském Karlíně, nejprve v bytě spadajícím pod místní OPBH, později, po restitucích, získal celý dům soukromý majitel. Když jsme byli odtud roku 2013 vypovězeni, koupili jsme si byt v Libni. A dnes je to přesně rok, co jsme po několikaletém brutálním tlaku jistého podnikatele, který chtěl získat celý dům, museli náš libeňský byt (v osobním vlastnictví) prodat a opustit. Poslední stěhování bylo kruté, stresující, psychicky a fyzicky mimořádně náročné.

Spořilov má úžasné náměstí, které je plné zeleně a které je srdcem staré části této čtvrti. Hodně mi upomíná západočeskou obec Plasy, z níž pocházím. Ta má v centru lesopark zvaný Velká louka. Staré obří stromy, jež rostou na Roztylském náměstí, jsou malými uměleckými díly. Park byl vylepšen o zdařilé fontány, hřiště, lavičky i pololehátka. I to prospělo.
Moc bych náměstíčku přál také legionářský pomník, třeba i jiný a velkolepější, nežli byl ten původní prvorepublikový. Najde se v řadách bohatších Čechů osvícený sponzor s kladným vztahem k historii, když stát a město potřebnou částku nedají? Bylo by by to pro Spořilov vhodné a chvályhodné řešení.

Poetická procházka Spořilovem. Tomáš Míka vzpomíná na dětství strávené v této čtvrti a vzpomínky prokládá čtením textů spisovatelů a básníků, kteří zde v minulosti dávné či nedávné žili nebo se Spořilovem alespoň mihli: Jan Křesadlo, Zbyněk Havlíček, Jiří Suchý, Pavel Kolmačka, Václav Hrabě... Konalo se on-line 10. listopadu 2020 v rámci Dnů poezie.

S úctou a obdivem uvádím osudy známých osobností Starého Spořilova a jejich rodin, s nimiž jsem se důvěrně znal. Rád vzpomínám na časy, kdy jsem je potkával a pobýval s nimi v době mého dětství i dospělosti. Sdílel jsem s nimi jak časy míru, pokojného budování a rozvoje, tak jsem i společně prožíval vážné události ve dnech přepadení státu a odboje českého národa za okupace cizí velmocí. V duchu si vzpomínám na jejich usměvavé tváře, vážné pohledy a laskavá slova našich rozhovorů. Vidím živě před sebou jednotlivé postavy. Připomínám si jejich osobní vlastnosti, chodím místy našich častých setkání. Vzpomínám na jejich moudré rady a obdivuji jejich pilnou práci. Vážím si jejich utrpení a hrdinství ve vězení jako nevinných obětí zákeřných udavačů.
Největší a nejdramatičtější událostí v historii Starého Spořilova bylo beze sporu Květnové povstání 1945. Spořilovští občané prokázali schopnost bránit se proti násilí a vzdorovat nepřátelské vojenské přesile. Po dlouhé, vyčerpávající době plné utrpení a tragických následků druhé světové války se u nich projevila morální síla a schopnost společné obrany proti nenáviděnému nepříteli.
V protinacistickém odboji v letech 1939 až 1945 zaplatili za svobodnou a demokratickou Československou republiku svým životem mladí bratři sokolové František Bulín, Vladimír Distl, Hugo Klein, Vladimír Kočí, Bedřich Krejný, Zdeněk Marek, František Nekovář a Václav Neuman.
Na paměť jejich hrdinství a obětí jim členové spořilovské sokolské jednoty dne 28. září 1945 odhalili v sokolovně pamětní desku. Slavnostního odhalení za velké účasti spořilovské veřejnosti se zúčastnilo 98 sester, 33 dorostenek, 60 bratrů a 35 dorostenců. Také v budově Základní školy Jižní IV. byla odhalena pamětní deska všem spořilovským obětem 2. světové války. Tak si malí sokolíci i žáci školy mohou dodnes vzpomenout všech hrdinů Spořilova při vstupu do sokolovny a do školy.

Na nejkrásnějším místě Spořilova mezi vzrostlými lípami a talpami nad Roztylským náměstím stojí už 85 let kostel svaté Anežky České. Kostel byl dán do služby vysvěcením 27. října 1935 kanovníkem Jaroslavem Kulačem. Dnes je tato stavba chráněnou kulturní památkou České republiky. Začátek stavby je spojován se jménem poslance JUDr. Františka Noska, ministrem pošt a telegrafů, který koupil pozemek na Roztylském náměstí ze sbírek farníků pro definitivní kostel. Návrh kostela je dílo ruského architekta, emigranta Ing. arch. Nikolaje Pavloviče Paškovského ve funkcionalistickém architektonickém slohu s velmi jednoduchým vybavením. To odpovídalo chudobě řádu sv. Františka z Asissi a Anežky, řeholnice abatyše kláštera Na Františku. Od začátku výstavby Spořilova byl pověřen duchovní správou původní kaple a kostela řád františkánů z kláštera Panny Marie Sněžné z Prahy. Provinciál Jan Evangelista Urban vedle duchovní správy dbal také o hudební a dramatickou kulturu. Sál pod kostelem sloužil pro divadlo mladého Ivana Vyskočila, dnes docenta DAMU a Jiřího Suchého, dnes ředitele Semaforu a loutkové divadlo Augustina Sochra. Po II. Vatikánském koncilu tehdejší farář ThDr. Cyril Josef Kadlec nechal upravit vnitřek kostela podle návrhu arch. Mariana Farky. Rekonstrukce spočívala v odstranění mřížky mezi kněžištěm a lidem. Nekonvenční křížová cesta je z tehdy nového plastového materiálu od sochaře Karla Stádníka. Na stěně křestní kaple je kopie obrazu Madony s dítětem (Madonna col Bambino) s Asissi od Petra Lorenzettiho. Po stranách stojí sv. František a sv. Jan Evangelista. Kopii provedl akademický malíř Karel Solařík.

Otec Karel Kotrlý se narodil v Bludově na severní Moravě v roce 1905. Po maturitě na gymnáziu v Litovli působil přibližně deset let v Československé armádě. Potom odjel do Francie, nejsem si jistý, co tam podnikal. Jisté je, že v letech 1937-1938 se vrátil do Československa s úmyslem studovat medicínu. Nejprve pracoval jako laborant v Praze, kde poznal moji matku. Zapsal se na medicínu těsně před válkou a musel studia přerušit, když lékařská fakulta byla uzavřena okupanty. Dostudoval až po válce. Specializoval se na interní medicínu.

Sbor pro obnovu pomníku Hrdinům od Zborova, 54. ZO Spořilov - Českého svazu bojovníků za svobodu a Obec baráčníků Roztyly - mladému sokolskému odbojáři Janu Milíčovi Zelenkovi umístili pamětní desku v Husově háji ve Slatinském lesíku v Praze 10 - Záběhlice.
Lem kamenné desky zdobí převzatý vzor výšivky v národním dekorativismu ze sokolské sletové halenky jeho maminky. Na hrdiny se nezapomíná! Po zklidnění virových nákaz výše uvedené organizace uspořádají důstojné odhalení památníku.

Na budově historické radnice v Nuslích zavlála 8. října 2020 sokolská vlajka jako připomínka Památného dne sokolstva, dne, který je poctou všem členům a členkám Sokola, kteří během téměř 160 let existence této tělocvičné organizace obětovali své životy v boji za svobodu, demokracii a samostatnost. Od roku 2019 je zařazen do kalendáře významných dnů České republiky.

Jsem ing. Milan Malina a jsem jediný z naší rodiny, kdo si pamatuje na osobní setkání s panem Františkem Jetonickým (dále možno strýcem) a jeho manželkou Amálií. Jezdívali jsme, můj otec, matka a já na návštěvu k Jetonickým z Pankráce, kde jsem se narodil a kde jsme prožili válku. Přestože jsem byl v té době malé dítě, vryly se mi do paměti dva silné zážitky. Hořící dům po bombardování v prostoru Bitevní pláně a sirénami doprovázené úprky mé matky do protileteckého krytu na Vyšehradě. Ten obrázek tmavého podzemí s lidmi kolem a slabého světla větrací šachty mám ve vědomí díky velkému strachu dodnes. Spořilov byl pro nás výletním místem, mne lákala zejména zahrada, kde má babička Františka Malinová, sestra Amálie Jetonické, manželky mého strýce Jetonického, měla od r. 1930 permanentní rezidenci a pěstovala tam, kromě ovoce a zeleniny, také slepice a husu.
Strýc byl mým kmotrem (viz. foto z r.1942)) a pamatuji se, jak stával před výčepem piva, když dorazil povoz tažený těžkými pivovarskými koňmi, ložený dřevěnými sudy plnými plzeňského piva a dohlížel na jejich spouštění do pivního sklepa. Přestože byl veselé povahy, v té chvíli byl vážný, svou poněkud baculatější tělesnou schránku oblečenou do typického číšnického fraku, potahující z doutníku. Ve dvacátých letech minulého století pobýval v USA, po návratu do vlasti napsal několik knih o pohostinství a věnoval se i pedagogické činnosti v oboru. Kavárna na Spořilově byla vybavena mramorovými stolky, některé se šachovnicí sloužící hostům ke hře. Stěny byly kvalitně vytapetovány vzorem v tmavě hnědé barvě. Dle vyjádření mé matky byla kavárna U Nováků ve Vodičkově ulici v centru Prahy zařízena ve stejném stylu, který ale mnohem déle přežíval, což mohu sám potvrdit, protože jsem tam chodil na filatelistickou burzu a později i hrát kulečník.
Celý dům čp. 619 na Roztylském náměstí prostupovala nezapomenutelná vůně směsi jídel, piva a doutníkového kouře, kterým byl objekt zásobován z výčepu piva diskutujícími, stálými hosty hrajícími někdy mariáš, jindy přecházejícími do salonku, kde stál kulečníkový stůl. Atmosféra tohoto místa byla tvrzena zvukem lítacích dveří, které byly instalovány mezi výčepem a kuchyní a také v kavárně.

Na jaře roku 1945, kdy se blížil konec strašné 2. světové války, jsem byl šestnáctiletý student michelského reálného gymnázia. Ze Spořilova nás denně chodilo pěšky tak osm deset spolužáků přes Dolní Roztyly podél železniční tratě až do Ohradní ulice v Michli. Vedli jsme velké diskuse o všem možném, samozřejmě o sportu, ale hlavně o politice a vojenské situaci.

Dne 8. května, respektive v noci z 8. na 9. května, tedy skončila druhá světová válka v Evropě. Odpor obyvatelstva v Praze pokračoval i po podpisu bezpodmínečné kapitulace Německem dne 8. května 1945, kdy se německé jednotky snažily vzdát se americké armádě, protože ze sovětského zajetí panovaly značné obavy.